skutecnosti“ — jsem urcite cetl. Byla to historie tzv. Massachusettskeho stroje. Vzpominam, ze se mi ta kniha nelibila. Byla napsana prilis pamfleticky, autor vynakladal zbytecne mnoho usili, aby strhl romantickou rousku z tohoto skutecne strasneho pripadu, a prilis mnoho mista venoval podrobnostem z diskuse o politickych principech pristupu k nebezpecnym experimentum, tedy z diskuse, ktera me tehdy ani trochu nezajimala.
V urcitych kruzich vsak bylo Brombergovo jmeno znamo a pozivalo znacne vaznosti. Bromberga by bylo mozne nazvat krajnim levicakem znameho hnuti dziuistu, ktere zalozil uz Lamondois a ktere hlasalo pravo vedy na rozvoj bez omezeni.
Extremiste tohoto hnuti zastavaji principy, ktere na prvni pohled vypadaji naprosto prirozene, zatimco v praxi jsou neuskutecnitelne pri jakekoli urovni vyvoje lidske civilizace. (Vzpominam si na obrovsky sok, ktery jsem zazil, kdyz jsem se seznamil s historii civilizace na Tagore, kde se tyto principy prisne zachovavaly od pradavnych dob jejich prvni prumyslove revoluce.)
Kazdy vedecky objev, ktery je realizovatelny, bude bezpodminecne realizovan. S timto principem se da tezko polemizovat, i kdyz se tu vyskytuje cela rada vyhrad. Jak napriklad zachazet s objevem, ktery uz je realizovan? Odpoved: udrzovat kontrolu nad jeho nasledky. To je pekne. A co kdyz nedokazeme predvidat vsechny nasledky? Nebo nektere nasledky precenujeme a jine nepodcenujeme? Nebo co kdyz se nakonec zjisti, ze jednoduse nejsme schopni udrzet pod kontrolou ani nejevidentnejsi a nejnepriznivejsi vysledky? Ze k tomu je zapotrebi nepredstavitelnych energetickych zdroju a etickeho hrdinstvi? (Jak se to mimochodem stalo v pripade Massachusettskeho stroje, kdy se primo pred ocima zdesenych vyzkumniku zrodila a prudce se zacala rozvijet nova, nehumanoidni pozemska civilizace.)
Zastavit pokus! narizuje obvykle v takovych pripadech svetova rada.
Za nic na svete! halasi v odpoved extremiste. Zesilit kontrolu? Prosim. Zapojit potrebne zdroje? Prosim. Riskovat? Prosim! Nakonec, „kdo nekouri ani nepije, ve zdravi se smrti dozije“ (z projevu patriarchy extremistu J. G. Prensona). Ale zadne zakazy! Moralne eticke zakazy ve vede jsou hroznejsi nez sebevetsi eticke otresy, ktere vznikaly nebo mohou vzniknout v dusledku nejriskantnejsich zvratu vedeckeho pokroku. Toto hledisko urcite imponuje svou dynamicnosti a nachazi si nadsene zastance mezi vedeckou mladezi, ale stava se sakramentsky nebezpecne, hlasa-li podobne principy slavny a schopny odbornik, ktery pod svym vlivem shromazdil dynamicky, talentovany kolektiv a znacne energeticke prostredky.
A prave takovi extremiste byli hlavnimi objekty, o nez projevoval zajem nas Komkon-2. Stary Bromberg byl ovsem extremistou teoretikem, takze prave proto asi se mi jeste nikdy nedostal do ruky. Zato Admiral, jak jsem nyni videl, ho mel cely zivot jako trn v oku, v zadku a buhvikde jeste.
Charakter nasi prace v Komkonu-2 uz je takovy, ze nikdy nikomu nic nezakazujeme. Na to se prilis malo vyzname v soucasne vede. Zakazuje svetova rada. A nasim ukolem je tyto zakazy realizovat a nedopustit unik informaci, protoze prave unik informaci vede v takovych pripadech k hrozivym nasledkum, jejichz rozsah lze jen tezko predvidat.
Bromberg to samozrejme bud nechtel, nebo nemohl pochopit. Boj za rozmetani vsech existujicich zabran stojicich v ceste rozsirovani vedeckych informaci se stal doslova jeho fixni ideou. Byl nadan fantastickym temperamentem a nevycerpatelnou energii. Udrzoval ve vedeckem svete rozsahle styky a stacilo, aby zaslechl, ze nekde byly vysledky slibnych vyzkumu ulozeny ad acta, a hned zuril jako zvire a hlava nehlava se poustel do odhalovani, usvedcovani a strhavani rousek.
Nebylo s nim zadne porizeni. Neuznaval kompromisy, takze nebylo mozne dosahnout s nim dohody, neuznaval nikdy svou porazku, takze nebylo mozne nad nim zvitezit. Byl nezvladnutelny jako kosmicke kataklysma.
Avsak patrne i nejvznesenejsi a nejabstraktnejsi idea vyzaduje pomerne konkretni aplikaci. A takovou aplikaci, zcela konkretnim ztelesnenim sil zla a tmarstvi, proti nimz bojoval, se mu stal Komkon-2 vubec a nas Admiral predevsim. „Komkon dve!“ sycel jedovate, dorazel na Admirala a hned zase od neho odskakoval. „To vase jezuitstvi! Uz jen ta zkratka: Komise pro kontakt s druhymi civilizacemi! Jak uslechtile, jak vznesene! A slavne! A za ni se schovava vas smradlavy ourad! Spis komise pro kontrolu! Ale ani to ne — Kompanie konzervativcu! Komando konspiratoru...“
Za to pul stoleti uz se Admiralovi na nejvyssi miru zprotivil. A to v pravem slova smyslu zprotivil — jako se zprotivi doterna moucha nebo neodbytny komar. Bromberg mu samozrejme nebyl schopen nejak citelne skodit. To proste nebylo v jeho silach. Zato vsak bylo v jeho silach v jednom kuse bzucet a huhlat, halasit a pokrikovat, vyrusovat z prace a nedoprat chvilky klidu, castovat jizlivostmi, vyzadovat okamzite plneni vsech formalit, podnecovat verejne mineni proti utlaku oficialnich mist — zkratka ze vsech sil obtezovat. A nedivil bych se, kdyby se zjistilo, ze se Admiral pred dvaceti lety vrhl do te strasne krvave reze na Saraksi predevsim proto, aby si aspon trochu odpocinul od Bromberga. Citil jsem se dotcen za Admirala take proto, ze Admiral, clovek nejen zasadovy, ale take na nejvyssi miru spravedlivy, si zrejme plne uvedomuje, ze Brombergova cinnost, odmyslime-li si jeji formy, plni prece jen jistou socialni funkci. I to byl druh socialni kontroly — kontrola nad zivotnim stylem.
Pokud jde o jedudedka Bromberga, ten zcela evidentne postradal i nejelementarnejsi smysl pro spravedlnost, na veskerou nasi praci pohlizel svrchu, povazoval ji doslova za skodlivou a uprimne, z cisteho srdce ji nenavidel. Pritom formy, jimiz se tato nenavist projevovala, byly natolik jednotvarne a samy zpusoby tohoto doterneho starce byly do te miry nesnesitelne, ze Admiral pres veskerou svou chladnokrevnost a primo nelidskou schopnost sebeovladani byval bez sebe a kdykoli se s Brombergem setkal tvari v tvar, staval se z neho hasterivy, hloupy, zlostny krikloun. „Jste zabedneny idiot!“ chrcel ztrhanym hlasem. „Vy jenom parazitujete na chybnych krocich gigantu! Sam nejste schopen vynalezt ani omacku k makaronum, ale troufate si rozumovat o budoucnosti sveta. Vy jedine diskreditujete vec, kterou hodlate hajit, vyzivate se v lacinych anekdotach...“
Starci se zrejme takhle tvari v tvar uz davno nestretli, takze nyni s obrovskym zaujetim vylevali nahromadene zasoby jedu a zluci. Byla to podivana v mnoha smerech poucna, i kdyz byla v primem rozporu s vseobecne znamymi tezemi o tom, ze clovek je od prirody dobry a navic, ze clovek — to zni hrde. Nevypadali uz ani moc jako lide, spis pripominali dva stare opelichane kohouty. Poprve jsem si uvedomil, ze Admiral je uz vlastne hodne stary clovek. Pres vsechnu svou neesteticnost mi vsak tato podivana poskytla obrovskou spoustu skutecne vzacnych informaci. Mnohe narazky jsem jednoduse nepochopil — mluvilo se bezpochyby o vecech davno uzavrenych a zapomenutych. Nektere pripady, na nez se narazilo, jsem zase dobre znal. Ale ledacos jsem slysel i pochopil nyni poprve.
Dozvedel jsem se napriklad, co je to operace Zrcadlo. Jak se ukazalo, byly timto nazvem oznaceny globalni, prisne utajovane manevry k odrazeni mozne agrese zvenci (byl minen vpad Poutniku), ktere se konaly pred ctyriceti lety. O teto operaci bylo informovano doslova jen nekolik jednotlivcu, zatimco miliony lidi, ktere se ji ucastnily, o sve ucasti nemely ani tuseni, Pres vsechna bezpecnostni opatreni, jak tomu pri akcich globalniho meritka byva temer vzdy, nekolik lidi zahynulo. Jednim z lidi, ridicich operaci a zodpovidajicich za jeji utajeni, byl Admiral.
Dovedel jsem se, jak vznikl pripad Zruda. Jak znamo, Jonathan Pereira prerusil z vlastni iniciativy praci v oblasti teoreticke eugeniky. Kdyz svetova rada ukladala celou tuto oblast ad acta, ridila se v podstate jeho doporucenim. Jenomze prave nas drahy Bromberg vycenichal a pak ohnive vyzvanil detaily Pereirovy teorie, na zaklade cehoz petice neuveritelne talentovanych hazarderu ze Schweitzerovy laboratore v Bamaku naplanovala a malem dovedla do konce svuj experiment s novou variantou bytosti homo super.
Tuto historii s androidy jsem v hrubych rysech znal uz driv, zejmena proto, ze se vzdycky uvadi jako klasicky priklad neresitelneho etickeho problemu. Bylo ovsem zajimave slyset, ze doktor Bromberg ani v nejmensim nepovazuje otazku androidu za uzavrenou. Problem „subjekt nebo objekt?“ v tomto pripade pro neho vubec neexistuje. Na tajemstvi osobnosti vedcu zabyvajicich se androidy doktor Bromberg kasle a pravo androidu na tajemstvi osobnosti povazuje za nesmysl a katachrezi. Vsechny podrobnosti teto historie by mely byt siroce publikovany pro pouceni generaci pristich a prace s androidy by mela pokracovat...
A tak dale.
Mezi pripady, o nichz jsem nikdy predtim neslysel, zaujal mou pozornost jeden. Mluvilo se o jakemsi predmetu, ktery jednou nazyvali sarkofagem, jindy inkubatorem. Do souvislosti s timto sarkofagem-inkubatorem kladli ve svem sporu detonatory — zrejme ty, pro nez si prisel Bromberg a ktere nyni lezely prede mnou na stole prikryte kvetovanou salou. O detonatorech se vsak mluvilo jen letmo, i kdyz vicekrat, ale hlavni putka se vedla kolem „nechutneho tajnustkareni a kalnych vod“, do nichz Admiral udajne potopil onen sarkofag-inkubator. Prave v dusledku tohoto utajovani doktor ten a ten, ktery dosahl vynikajicich vysledku v antropometrii a fyziologii cromagnoncu (co s tim maji spolecneho cromagnonci?), byl nucen drzet tyto sve vysledky pod poklickou, cimz brzdil vyvoj paleoantropologie. A jiny doktor ten a ten, ktery odhalil princip cinnosti sarkofagu-inkubatoru, se dostal do trapne a nezavidenihodne situace cloveka, jemuz vedecka verejnost pripisuje objeveni tohoto principu, takze natrvalo opustil pole vedy a dnes maluje prumerne krajinky...
Zbystril jsem pozornost. Detonatory byly spjaty s tajemnym sarkofagem. Pro detonatory sem prisel
