tlumocniku byste chtel konkretne?“
„Jmenuje se Stekn-Itrc.“
„Zkusim to. On vas zna?“
„Sotva. Ale reknete mu, ze si s nim chci promluvit o Lvu Abalkinovi, ktereho urcite bude znat.“
„Aby ne!“ rekl Alexandr B. a pritahl si selektor. Novinar Kammerer (a musim priznat, ze ja taky) pozoroval s nadsenim, hranicicim s naboznou uctou, jak tento mladik s neznou tvari romantickeho basnika najednou divoce vyvalil oci, naspulil puvabne rtiky do ohyzdne trubicky a zacvrlikal, zachrcel a zahykal jako triatricet Hlavaku najednou (v mrtvem nocnim lese, u rozorane betonove silnice, pod kalne svetelkujici oblohou Sarakse) a v tehle klenute, prazdne kasarenske mistnosti s drsnymi holymi stenami znely tyto zvuky zcela neprimerene. Pak se odmlcel, naklonil hlavu, naslouchal odpovedi skladajici se z podobneho cvrkotu a hykani, rty a dolni celist se mu i nadale podivne pohybovaly, jako by je udrzoval v neustale pohotovosti k dalsimu pokracovani rozhovoru. Tato podivana byla nejspis neprijemna, a tak novinar Kammerer pri vsem zboznem obdivu usoudil, ze bude delikatnejsi stocit pohled stranou.
Rozhovor vsak netrval dlouho. Alexandr B. se oprel o zidli, jemne si promasiroval dlouhymi bledymi prsty dolni celist a trochu udychane rekl:
„Zda se, ze souhlasil. Ale nechci vam davat zbytecne nadeje, nejsem si jist, ze jsem vsemu rozumel spravne. Dve vyznamove vrstvy jsem pochopil, ale myslim, ze tam byla jeste treti... Proste — jdete pres most, tam najdete pesinu. Vede do lesa. Tam se s vami setka. Presneji receno, on se na vas podiva... Taky ne. Jak bych to vyjadril... Vite, Hlavaka neni tak tezke pochopit, jako ho prelozit. Rozumite?“
„Rozumim,“ rekl novinar Kammerer a seskocil se stolu. „On se na me podiva a teprve potom rozhodne, ma-li cenu se mnou mluvit. Dekuji vam za vsechno.“
„Za malo! To je moje prijemna povinnost... Pockejte, vemte si muj plast, venku prsi...“
„Dekuji, neni treba,“ rekl novinar Kammerer a vysel do deste.
3. cervna 78. HLAVAK STEKN-ITRC
Byly asi tri hodiny rano mistniho casu, nebe bylo zatazene, les husty, a mne ten nocni svet pripadal sedivy, plochy a zakaleny jako stara fotografie.
Samozrejme me postrehl driv nez ja jeho a snad pet, mozna deset minut sel rovnobezne se mnou, skryt v hustych krovinach. Kdyz jsem ho konecne postrehl, poznal to temer v mziku a vynoril se prede mnou na pesine.
„Tady jsem,“ prohlasil.
„Vidim.“
„Budeme mluvit tady.“
„Dobra,“ souhlasil jsem.
Okamzite si sedl, presne jako pes, ktery mluvi s panem — velky, silny pes s obrovskou hlavou a malyma, vztycenyma trojuhelnikovyma usima, s velkyma kulatyma ocima pod silnym celem. Hlas mel trochu chraptivy a mluvil absolutne bez ciziho prizvuku, takze jen kratke usecne vety a prehnane vyrazna artikulace prozrazovaly, ze je cizinec. A jeste neco — tahl od neho pach. Ale ne mokre psiny, jak by se dalo cekat, pach byl spis neorganickeho puvodu, neco jako nahrata kalafuna. Divny pach, jaky vydava spis mechanismus nez zivy tvor. Na Saraksi, jak si vzpominam, pachli Hlavaci docela jinak.
„Co potrebujes?“ zeptal se bez okolku.
„Rekli ti, kdo jsem?“
„Ano. Jsi novinar. Pises knihu o mem lidu.“
„To neni tak docela pravda. Pisu knihu o Lvu Abalkinovi. Znas ho?“
„Cely muj narod zna Lva Abalkina.“
To byla novinka.
„A co si tvuj narod mysli o Lvu Abalkinovi?“
„Muj narod nic nemysli o Lvu Abalkinovi. Muj narod ho zna.“
Tak tady asi zacinala zase nejaka lingvisticka bazina.
„Chtel jsem se zeptat, jaky vztah ma tvuj narod ke Lvu Abalkinovi.“
„Muj narod ho zna. Kazdy ho zna. Od narozeni az do smrti.“
Poradil jsem se s novinarem Kammererem a oba jsme usoudili, ze toto tema zatim odlozime stranou. Zeptali jsme se:
„Co muzes povedet o Lvu Abalkinovi?“
„Nic,“ odpovedel Stekn kratce.
Tak toho jsem se bal nejvic. Bal jsem se toho, ze jsem podvedome zavrhoval moznost, ze by vubec k takove situaci doslo, takze jsem na ni vubec nebyl pripraven. Byl jsem zalostne v koncich. Stekn zvedl predni tlapu k tlame a hlucne si zacal cosi vykusovat mezi drapy. Ne po psim zpusobu, ale tak, jak to nekdy delavaji nase kocky.
Nastesti jsem se ovladl. Vcas jsem si uvedomil, ze kdyby tenhle canis sapiens opravdu nechtel mit se mnou nic spolecneho, jednoduse by se byl setkani vyhnul.
„Vim, ze Lev Abalkin je tvuj pritel,“ rekl jsem. „Spolu jste zili, spolu jste pracovali. Hodne pozemstanu by chtelo vedet, co si mysli o Abalkinovi jeho pritel a spolupracovnik Hlavak.“
„Proc?“ zeptal se zase kratce.
„Zkusenosti,“ odpovedel jsem.
„Bezcenne zkusenosti.“
„Zadne zkusenosti nejsou bezcenne.“
Pustil se do druhe tlapy a po chvili zavrcel nesrozumitelne:
„Klad konkretni otazky.“
Chvili jsem uvazoval.
„Vim, ze naposledy jsi s Abalkinem pracoval pred patnacti lety. Pracoval jsi potom s jinymi pozemstany?“
„Pracoval. Hodne.“
„Pocitil jsi nejaky rozdil?“
Pri teto otazce jsem samozrejme nemel na mysli nic zvlastniho. Ale Stekn najednou strnul, pak pomalu spustil tlapu na zem a zvedl velikou hlavu. Oci se mu na okamzik zalily pochmurnou narudlou zari. Ale neuplynula ani sekunda a uz si zase okusoval drapy.
„Tezko rict,“ zavrcel. „Prace je ruzna, lidi jsou taky ruzni. Tezko rict.“
Vyhnul se. Cemu? Na me nevinne otazce jako by klopytl. Celou sekundu byl v rozpacich. Nebo je to zase otazka lingvistiky? Vlastne ta lingvistika neni spatna vec. Budeme utocit. Primo.
„Ty ses s nim setkal,“ prohlasil jsem. „On ti znovu nabidl praci. Prijal jsi?“
To mohlo znamenat: Kdyby ses s nim setkal a on ti znovu nabidl praci, prijal bys to? — Ale treba taky: Ty ses s nim setkal a on (jak jsem se dovedel) te zval k praci. Souhlasil jsi?... Lingvistika. Pripoustim, ze to byl dost ubohy manevr, ale co jsem mel delat?
A lingvistika prece jen nezklamala.
„Nenabizel mi praci,“ odporoval Stekn.
„Tak o cem jste mluvili?“ podivil jsem se, abych uspech jeste vic rozvinul.
„O minulosti,“ zabrucel. „To nikoho nezajima.“
„Co myslis,“ zeptal jsem se a v duchu jsem si z cela stiral pot vycerpani, „zmenil se hodne za tech patnact let?“
„To taky neni zajimave.“
„Ba ne, to je velmi zajimave. Ja jsem ho nedavno taky videl a zjistil jsem, ze se hodne zmenil. Ale ja jsem pozemstan, takze bych rad znal tvuj nazor.“
„Muj nazor je — ano.“
