„Za mnou!“ vybafl Admiral a zmizel ve tme. Rozbehl jsem se za nim. Presne tak jako za starych casu.
Uhanel prede mnou dlouhymi neslysnymi skoky, vysoky, hubeny, kostnaty, znovu lehky a obratny, v prilehavem cernem obleceni pripominal stin stredovekeho demona, a mne bleskla hlavou myslenka, ze takhle nevidel Admirala urcite ani jeden z nasich dnesnich zelenacu, takhle ho vidal snad jedine stary Slon, pak Petr Angelov a pak jeste ja — pred patnacti lety.
Vedl me slozitou, klikatou cestou z jednoho salu do druheho, z jedne chodby do druhe, skvele se orientoval mezi panely a vitrinami, mezi sochami a maketami pripominajicimi ohyzdne mechanismy a mezi pristroji a mechanismy pripominajicimi ohyzdne sochy. Nikde se nesvitilo, automatika byla patrne vypnuta, ale Admiral se ani jednou nezmylil, nezabloudil — a pritom jsem vedel, ze ve tme vidi mnohem hur nez ja. Vyborne se pripravil na tento nocni vypad nas Admiral, a zatim mu vsechno vychazelo ohromne dobre, az na ten dech. Oddychoval prilis nahlas, ale s tim se nedalo nic delat. Hlasil se vek.
Najednou se zarazil, a jen jsem ho dohonil, sevrel mi prsty rameno. V prvnim okamziku jsem se lekl, ze dostal srdecni zachvat, ale hned nato jsem pochopil — jsme na miste a on se chce jenom vydychat
Rozhledl jsem se. Prazdne stoly. Podel sten regaly plne bizarnich predmetu z jinych planet. U protejsi steny xenograficke projektory. To vsechno uz jsem videl. Vcera jsem tady byl. Stali jsme v kabinete Maji Toivovny Glumovove. Tohle je jeji stul, tamhle v kresle sedel novinar Kammerer ...
Admiral pustil moje rameno, pristoupil k regalum, sklonil se a sehnute vykrocil kolem polic — neco hledal. Pak se zastavil, s namahou cosi zvedl a zamiril ke stolu stojicimu primo proti vstupnim dverim. Trochu zaklonen nesl ve svesenych rukou dlouhy predmet, jakysi plochy hranol se zakulacenymi rohy. Opatrne, bez nejmensiho narazu polozil tento predmet na stul, na okamzik znehybnel, zaposlouchaval se a pak najednou jako kouzelnik vytahl z naprsni kapsy dlouhatanskou salu s trasnemi. Sikovnym pohybem ji rozlozil a prehodil pres ten svuj hranolek. Pak se otocil ke mne, sehnul se mi k uchu a sotva slysitelne zaseptal:
„Jakmile se te saly dotkne, sbal ho. Kdyby si driv vsiml nas, sbal ho. Postav se tady.“
Postavil jsem se na jednu stranu dveri. Admiral na druhou.
Nejprve jsem neslysel nic. Stal jsem opren zady o stenu, mechanicky jsem probiral mozne varianty vyvoje udalosti a dival jsem se na salu rozlozenou na stole. To bych rad vedel, proc by se ji Lev Abalkin mel dotykat. Jestli mu tolik zalezi na tom hranolku, jak pozna, ze je schovan prave pod salou? A co je to za hranolek? Vypada jako pouzdro na prenosny intrafizor. Nebo na nejaky hudebni nastroj. Ale to sotva bude. Na to je prilis tezky. Vubec tomu nerozumim. Urcite je to navnada, ale je-li to navnada, pak urcite ne na cloveka ...
V tu chvili jsem zaslechl hluk. To se musi nechat, byl to poradny rachot — nekde v utrobach muzea se zritilo cosi velikeho, kovoveho a pri padu se tristilo. Okamzite jsem si vzpomnel na velky svazek ostnateho dratu, ktery tak peclive svarovaly molekularnimi pajeckami zdejsi divky. Pohledl jsem na Admirala. Taky naslouchal a taky z toho nebyl moudry.
Ramus, rinceni a praskot ponenahlu utichly a zase se vsude rozhostil klid. Zvlastni vec. Ze by progresor, profesional, mistr v utajovani, vrazil jako slepy do takove obrovite konstrukce? To se zda nepravdepodobne. Mohl ovsem zachytit rukavem za jeden jediny vycnivajici hacek... Ne, nemohl. Progresor nemohl. Nebo snad tady, na bezpecne Zemi, uz progresor stacil trochu zlajdacit... Sotva. Ackoli — uvidime. Kazdopadne ted znehybnel na jedne noze a zaposlouchaval se, a bude se tak zaposlouchavat jiste pet minut...
Jenze jeho ani nenapadlo stat na jedne noze a zaposlouchavat se. Zretelne se blizil k nam, pricemz Jeho cestu doprovazela cela kakofonie zvuku, rozmanitych a na progresora naprosto netypickych. Vlacel nohy po zemi a hlucne soupal podrazkami. Narazel do sten a dvernich ramu. Jednou vrazil do nejakeho kusu nabytku a vychrlil serii nesrozumitelnych vykriku, v nichz prevladaly sykavky. A kdyz na obrazovky projektoru dopadly slabe odlesky elektrickeho svetla, moje pochybnosti se zmenily v jistotu.
„To neni on,“ rekl jsem Admiralovi temer nahlas.
Admiral prikyvl. Vypadal nechapave a zachmurene. Stal nyni bokem ke stene a tvari ke mne, rozkrocen a nahrben, a nedalo velkou praci predstavit si, jak za malou chvilku shrabne obema rukama falesneho progresora za klopy limce, bude s nim rytmicky cloumat a chrcet mu do obliceje: Kdo jsi a co tady delas, ty zlodejicku?
Predstavil jsem si tenhle obrazek tak jasne, ze me v pocatku ani neudivilo, kdyz si levou rukou odhrnul klopu cerne bundy a pravou si zastrkoval do zanadri oblibenou pistoli raze dvacet sest — jako by si uvolnoval ruce k nadchazejici rvacce.
Ale kdyz jsem si uvedomil, ze celou tu dobu stal s touhle osmirannou jistou smrti v ruce, hruzou jsem ztuhl. To mohlo znamenat jedine: Admiral byl pripraven Lva Abalkina zabit. Opravdu zabit, protoze Admiral nikdy nevytahoval zbran, aby ji pouze strasil, vyhrozoval nebo ohromoval. Ne, vytahoval ji jedine proto, aby zabijel.
Byl jsem tak vyveden z miry, ze jsem zapomnel na vsechno na svete. Ale tu do kabinetu vrazil tlusty snop jasneho bileho svetla a za nim, naposledy naraziv ramenem do zarubne, prosel dvermi Lziabalkin.
Uprimne receno, cimsi se Lvu Abalkinovi dokonce podobal. Byl statny, urostly, neprilis vysoky, dlouhe cerne vlasy az na ramena. Na sobe mel bily volny plast, v naprazene ruce drzel turistickou baterku, v druhe ruce neco jako maly kufrik nebo velkou aktovku. Vstoupil dovnitr, zastavil se, prejel kuzelem svetla po regalech a pronesl:
„Aha, tady to bude.“
Hlas mel skripavy a mluvil s hranou bezstarostnosti: Takovym tonem hovori sami se sebou lide, kteri se bud trochu boji, nebo je jim nejak trapne, nebo se malinko stydi — zkratka kdyz se neciti ve sve kuzi. Jednou nohou v prikopu, jak rikaji Chontijci.
Nyni jsem videl, ze je to vlastne stary muz. Snad jeste starsi nez Admiral. Mel dlouhy, hrbolaty a spicaty nos, protahlou ostrou bradu, vpadle tvare a vysoke, docela bile celo. Celkove se nepodobal ani tolik Lvu Abalkinovi jako spis Sherlocku Holmesovi. S jistotou jsem o nem zatim mohl rici jedine — tohoto cloveka jsem jeste nikdy v zivote nevidel.
Zbezne se porozhledl, pristoupil ke stolu, na kvetovany satek hned vedle naseho hranolku postavil svou kufrikovou aktovku a pustil se za svitu baterky do prohlizeni regalu, pomalu a metodicky, polici za polici, skrinku za skrinkou. Pritom si neustale neco brumlal pod nos, ale rozumet bylo jen jednotlivym slovum: „No, to vi kazdy... bru, bru, bru... Obycejna iluze... bru, bru bru... Haraburdi, kramy... bru, bru... Treba to neni na svem miste... Nekdo to zastrcil, schoval, zasantrocil... bru, bru...“
Admiral sledoval vsechny tyto manipulace s rukama zalozenyma za zady a na jeho obliceji se usazoval nezvykly a pro neho netypicky vyraz jakesi beznadejne unavy nebo snad vycerpane beznadeje, Jako by pred sebou videl neco, ceho ma plne zuby, co se mu nadosmrti zprotivilo, ale co je pritom neodbytne, pred cim uz davno kapituloval a nedoufa, ze by se toho nekdy zbavil. Abych se priznal, nejprve me prekvapilo, proc se vzdal tak prirozeneho umyslu popadnout vetrelce za obe klopy a s pozitkem jim zacloumat. Ale kdyz jsem ted hledel na jeho oblicej, chapal jsem, ze by to bylo nesmyslne. Cloumej necloumej — na veci to nic nezmeni, vsechno se vrati do svych koleji — faktem zustava, ze ten chlap se tu stejne bude plazit a hledat, mumlat si pod nos, stat jednou nohou v prikopu, porazet exponaty v muzeich a marit peclive pripravene a promyslene operace...
Kdyz starec dosel k nejvzdalenejsi policce, Admiral si tezce vzdychl, dosel ke stolu, usedl na kraj vedle aktovky a rekl stitive:
„Co tam hledate, Brombergu? Detonatory?“
Stary Bromberg pistive vyjekl, uskocil stranou a porazil zidli.
„Kdo je tu?“ zakvilel a horecnate krouzil baterkou kolem sebe. „Kdo je to?“
„Ale prece ja, no!“ ozval se Admiral jeste stitiveji. „Prestante se trast!“
„Kdo ja? Hrome!“ Kuzel baterky se zabodl do Admirala. „A! Sikorski! No jo, to se dalo cekat...“
„Schovejte tu baterku,“ naridil Admiral a prikryl si oci dlani.
„To se dalo cekat, ze to bude dalsi z vasich kousku!“ zajecel stary Bromberg. „Mne hned doslo, kdo stoji za celou touhle komedii!“
„Schovejte tu baterku, nebo vam ji rozmlatim!“ vybafl Admiral.
„Prosil bych, abyste na mne nerval!“ zakvicel Bromberg, ale svetlo baterky stocil stranou. „A neopovazujte se dotykat me aktovky!“
Admiral vstal a vykrocil proti nemu.
„Nepriblizujte se ke mne!“ zapistel Bromberg. „Nejsem pro vas zadny kluk! Stydte se! Jste prece taky dedek!“
Admiral k nemu pristoupil, vzal mu baterku a postavil ji na nejblizsi stolek reflektorem vzhuru.
„Sednete si, Brombergu,“ rekl. „Musime si promluvit.“
„Ach, ty vase vecne rozhovory,“ zabrucel Bromberg a usedl.
Je to k nevire, ale ted byl naprosto klidny. Cily, dustojny starecek. Rekl bych dokonce vesely.
