osudu. Neco takoveho, co mu utajili...“ Odmlcel jsem se a pak jsem dodal: „Admirale, on se nejak domakl, ze je s nim spojeno tajemstvi osobnosti.“
Ted jsme mlceli oba. Na obrazovce se komihala pihovata ples. Citil jsem, ze prozivam historicky okamzik. Byl to jeden z onech velice vzacnych pripadu, kdy moje dedukce (nikoli fakta, jichz jsem se dopidil, ale prave dedukce, logicke zavery) nutily Admirala prezkoumat svoje nazory. Zvedl hlavu a rekl:
„Dobra. Navstiv Stekna. Ale nezapominej, ze nejpotrebnejsi jsi tady, u mne.“
„Rozumim,“ odpovedel jsem a hned jsem se zeptal: „A co ten Jasmaa?“
„Ten neni na Zemi.“
„Proc by nebyl?“ rekl jsem. „Je na Zemi. Je v Janove tabore u Antonova.“
„Uz tri dny je na Gigande.“
„Podivejme!“ utrousil jsem a snazil jsem se byt co nejironictejsi. „To jsou veci — takova shoda. Narodil se tyz den jako Abalkin, taky je posmrtny syn, taky vystupuje pod cislem...“
„Dobre, dobre,“ zabrucel Admiral. „Nerozptyluj se.“ Obrazovka zhasla. Odnesl jsem videofon na misto a sesel do dvora. Tam jsem se opatrne proplizil hustym porostem kopriv a primo proti drevenemu zachodku doktora Goannka jsem vykrocil do nocniho deste na brehu reky Telon.
3. cervna 78. STRAZNICE NA RECE TELONU
Neviditelna reka hucela uprostred sumeni deste nekde hodne blizko pod svahem, zatimco primo prede mnou se blystel mokrotou lehky kovovy most, nad nimz zarila velka tabule: UZEM! NARODA HLAVAKU. Byl to ponekud zvlastni pohled na most, ktery se zvedal primo z vysoke travy — nevedla k nemu zadna cesta, ani sebemensi pesinka. Par kroku prede mnou svitilo osamele okenko kulateho prizemniho staveni kasarenskeho nebo kasematoveho typu. Dychl z neho na me nezapomenutelny Saraks — pach reziveho zeleza, zdechlin, cihajici smrti. Divna mista najde clovek na nasi Zemi. Mohlo by se zdat, ze je tady doma, vsechno tu zna, vsechno je tu obvykle a mile, ale omyl — drive ci pozdeji urcite narazi na neco neslychaneho... No nic. Co si o tomto staveni mysli novinar Kammerer? O! Tak on uz na ne ma docela jasny nazor!
Novinar Kammerer nahmatal v zaoblene stene dvere, odhodlane je otevrel a octl se v klenute mistnosti, kde nebylo nic nez stul, za nimz sedel s bradou podeprenou pestmi dlouhovlasy mladik, kudrnami a neznym ovalnym oblicejem pripominajici Alexandra Bloka, obleceneho diky sve vystredni fantazii do kriklaveho, pestreho mexickeho ponca. Mladikovy tmave modre oci prejely novinare Kammerera trochu unavenym pohledem, v nemz nebylo ani zrnko zajmu.
„Teda mate tu architekturu, to vam povim!“ prohlasil novinar Kammerer a otrepaval si z ramen destove kapky.
„Jim se to libi,“ odtusil lhostejne Alexandr B. a ani se nehnul.
„To snad neni mozne,“ pronesl novinar Kammerer sarkasticky a rozhledl se, na co by si sedl.
Zadna volna zidle v mistnosti nebyla, stejne jako zadne kreslo, pohovka, lehatko nebo lavice. Novinar Kammerer pohledl na Alexandra B. Alexandr B. na neho hledel s nemennou lhostejnosti a nejevil nejmensi snahu byt mily nebo aspon slusny. Bylo to zvlastni. Vlastne nezvykle. Ale bylo znat, ze tady je to naprosto v poradku.
Novinar Kammerer uz chtel otevrit usta, aby se predstavil, kdyz tu nahle Alexandr B. s jakousi znavenou odevzdanosti sklopil dlouhe rasy k bledym licim a s nacvicenou procitenosti prenosneho robota zacal nazpamet deklamovat svuj text:
„Drahy priteli! Bohuzel jste cestu sem vazil zcela zbytecne. Nenajdete tu nic zajimaveho. Vsechny povesti, ktere vas k nam privedly, jsou znacne prehnane. Teritorium naroda Hlavaku nelze v zadnem pripade brat jako nejake zabavne ci vzdelavaci stredisko. Hlavaci jsou pozoruhodny, neobycejne svebytny narod a rikaji o sobe: Jsme zvidavi, nikoli zvedavi... Mise Hlavaku zastupuje tu svuj narod jakozto diplomaticky organ a neni objektem neoficialnich kontaktu, tim mene pak plane zvedavosti. Vazeny priteli! Nejlepsi, co ted muzete udelat, je vydat se na zpatecni cestu a durazne vysvetlit vsem svym znamym skutecny stav veci.“
Alexandr B. umlkl a snive pozvedl rasy. Novinar Kammerer stal porad jeste pred nim, ale mladika to zrejme vubec neprekvapilo.
„Samozrejme, nez se rozloucime, zodpovim vam vase otazky.“
„A vstavat pritom nemusite?“ zajimal se novinar Kammerer.
V modrych ocich zajiskrilo jakesi oziveni. „Abych rekl pravdu, ano,“ priznal se Alexandr B. „Ale vcera jsem si narazil koleno, jeste ted me hrozne boli, takze mi budete muset prominout...“
„Ale ano, rad,“ rekl novinar Kammerer a sedl si na roh stolu. „Vidim, ze vas udolali zvedavci...“
„Za dnesni sluzbu jste jiz sesta skupina.“
„Ja jsem sam — jako kul v plote.“
„Skupina Je termin ucetnicky,“ vysvetlil Alexandr B. a stale vic ozival. „Jako treba bedna. Bedna konzerv. Stucek platna. Nebo krabice bonbonu. Muze se prece stat, ze v te krabici zustal jenom jeden bonbon — jako kul v plote.“
„Vase vysvetleni me plne uspokojilo,“ rekl novinar Kammerer. „Ale ja nejsem zvedavec. Prisel jsem sluzebne.“
„Osmdesat tri procenta vsech part,“ reagoval Alexandr B. okamzite, „sem prichazeji ze sluzebnich duvodu. Posledni skupina, skladajici se z peti jedincu, vcetne nezletilych deti a psa, se tu chtela domluvit s vedoucimi ciniteli mise o moznosti dostavat lekce z jazyka Hlavaku. Ale v drtive vetsine pripadu to jsou sberatele xenofolkloru. Snobska moda! Vsichni sbiraji xenofolklor! Ja ho taky sbiram. Jenomze Hlavaci zadny folklor nemaji. To je bluf! Vtipalek Long Muller vydal brozurku na zpusob Ossiana a vsichni se zblaznili... ‚O stromy hunate, tisiciocase, ukryvsi dumy sve teskne v hebkych a teplych pnich! Tisice tisicu ocasu zdobi vas, lec hlava ni jedina!‘ Pritom Hlavaci vubec nemaji vyraz pro ocas! Ocas je u nich organem orientace, takze v adekvatnim prekladu to neni ocas, ale neco jako kompas... ‚O stromy tisicikompasove...‘ Ale jak vidim, vy nejste folklorista.“
„Ne,“ priznal se novinar Kammerer poctive. „Neco mnohem horsiho. Novinar.“
„Pisete o Hlavacich knihu?“
„V jistem smyslu. Proc?“
„Nic, jen tak. Prosim. Nejste prvni ani posledni. Uz jste Hlavaky nekdy videl?“
„Ano, samozrejme.“
„Na obrazovce?“
„Ne. Ja jsem je totiz objevil na Saraksi.“
Alexandr B. se dokonce trochu pozvedl.
„Takze — vy jste Kammerer?“
„Sluzebnik.“
„Ale kdez, to ja jsem vas sluzebnik, doktore! Narizujte, vyzadujte, jednejte...“
V mziku jsem si vzpomnel na Kammereruv rozhovor s Abalkinem a chvatne jsem doplnil:
„Ja jsem je jenom objevil, nic vic. Nejsem na Hlavaky zadny odbornik. A ted me nezajimaji Hlavaci jako celek, nybrz jenom jediny, tlumocnik mise. Takze nemate-li namitky... Muzu tam k nim jit?“
„Ale boze muj, doktore!“ Alexandr B. spraskl ruce. „Snad si nemyslite, ze my tady sedime, abych tak rekl, na strazi? Nic takoveho! Prosim, jdete dal. Mnoho lidi to tak dela. Clovek mu vysvetli, ze jsou povesti znacne prehnane, on pokyva, rozlouci se, odejde — a sup pres most...“
„No a?“
„Za nejakou dobu se vraci. Strasne zklamany. Nic, nikoho nevidel. Lesy, kopce, uziny, kouzelne krajiny — to vsechno tady samozrejme je, ale Hlavaci nikde. Predne, Hlavaci vedou nocni zpusob zivota, a za druhe ziji pod zemi, a co je nejdulezitejsi, setkavaji se jen s temi, s kym se chteji setkat A pro tento pripad tady mame sluzbu my, abych tak rekl jako prostrednici...“
„Kdo to je — vy?“ zeptal se novinar Kammerer.
„Komkon?“
„Ano. Praktikanti. Stridame se tu. Nasim prostrednictvim se oboustranne navazuje spojeni... Koho z
