pak neni divu, ze on upadl do znacnych rozpaku. Samozrejme necekal, ze na obrazovce spatri nacelnika sveho oddeleni, ale vcelku to zvladl uspokojive.
„Dobry den,“ rekl jsem. „Rad bych mluvil s Majou Toivovnou, jestli je to mozne.“
„Maja Toivovna...“ Grisa se rozhledl. „Vite, ona tu neni. Myslim, ze dneska jeste neprisla. Mam ji neco vyridit?“
„Vyridte ji, ze volal Kammerer, novinar. Ona se na me urcite pamatuje. A vy — vy jste tam novy? Ja vas nejak...“
„Ano, jsem tu teprve od vcerejska... Sem vlastne nepatrim, pracuji s exponaty...“
„Aha,“ odpovedel jsem. „Tak dobra... Dekuji. Jeste zavolam.“
Tak-tak-tak. Admiral podnika kroky. Nejspis je pevne presvedcen, ze se Abalkin objevi v muzeu. A prave v oddeleni techto predmetu. Zkusme pochopit, proc si Admiral vybral prave Grisu. Grisa se u nas jeste ani neohral. Je chapavy, ma rychle reakce. Vzdelanim exobiolog. Snad prave tohle je ten duvod. Mlady exobiolog zacina svuj prvni samostatny vyzkum. Priblizne na tema: Zavislost mezi topologii artefaktu a biostrukturou rozumne bytosti. Vsechno tise, klidne, nenapadne, decentne. Mimochodem, Grisa je navic prebornik naseho oddeleni v subaxu...
Dobra, dejme tomu, tohle jsem pochopil. At tam tedy je. Glumovova se nejspis nekde zdrzela. Napriklad si nekde povida se Lvem Abalkinem. Moment, Abalkin si prece se mnou smluvil schuzku na dnesek v 10.00. Patrne lhal, ale mam-li na tu schuzku opravdu letet, je nejvyssi cas mu zavolat a zeptat se, jestli se jeho dispozice nezmenily. A tak jsem neprodlene zavolal do Osinky.
Srub cislo sest se ozval okamzite a na obrazovce jsem spatril Maju Glumovovou.
„A, to jste vy,“ pronesla stitive.
Neda se vysvetlit, jaka dotcenost a rozmrzelost se objevila na jejim obliceji. Za poslednich ctyriadvacet hodin notne sesla — tvare ji pohubly, pod ocima vystoupily kruhy, smutne chorobne oci se siroce rozeviraly, rty spekle. A teprve okamzik nato, kdyz se pomalu odklonila od obrazovky, jsem si vsiml, ze ma nadherne vlasy peclive a bez nejmensi koketerie zacesane a ze pres strohe elegantni sede saty bez vystrihu ji na prsou visi onen jantarovy nahrdelnik.
„Ano, to jsem ja,“ rekl novinar Kammerer rozpacite. „Dobre jitro. Ja vlastne... Je tam Lev?“
„Ne,“ rekla Glumovova.
„On si totiz se mnou smluvil schuzku... Chtel jsem...“
„Tady?“ zeptala se ozivene a znovu se naklonila k obrazovce. „Na kolik?“
„Na deset. Tak jsem se chtel pro vsechny pripady zeptat... a on, jak se ukazuje, tam neni...“
„A tu hodinu vam urcil presne? Jak to rekl?“ zeptala se detsky a dychtive se na me divala.
„Jak to rekl?“ opakoval pomalu novinar Kammerer. Lepe receno — uz ne novinar Kammerer, ale ja. „Podivejte, Majo Toivovno, nebudeme si lhat. On nejspis neprijde.“
Ted se na me divala, jako by neverila vlastnim ocim. „Jak to? Odkud to vite?“
„Cekejte na me,“ rekl jsem. „Vsechno vam povim. Za par minut jsem tam.“
„Co se mu stalo?“ vykrikla zdesene a pronikave.
„Je ziv a zdrav. Nemejte starost. Cekejte, hned tam budu...“
Dve minuty na obleknuti. Tri minuty k nejblizsi kabine nulove transportace. Hrome, pred kabinou je fronta... Pratele, budte tak laskavi a pustte me napred, je to hrozne nalehave... Dekuju, mockrat dekuju! Tak. Minuta na hledani indexu. Jake indexy to tam na venkove maji? Pet sekund na vytoceni indexu. A uz vychazim z kabiny do prazdneho roubeneho vestibulu lazenskeho klubu. Jeste minutku stojim na sirokem zaprazi a kroutim hlavou. Aha, tamhle musim... Prodiram se rovnou pres housti jerabin promisenych koprivami. Hlavne nepotkat doktora Goannka ...
Cekala me v hale — sedela u nizkeho stolu s medvidkem a drzela na kline videofon. Hned pri svem vstupu jsem bezdeky pohledl na pootevrene dvere do pokoje, ale Glumovova okamzite rekla:
„Budeme mluvit tady.“
„Jak si prejete,“ souhlasil jsem.
Schvalne jsem hodne pomalu prohledl pokoj, kuchyn i loznici. Vsude bylo peclive uklizeno a samozrejme nikdo tam nebyl. Koutkem oka Jsem videl, ze Glumovova sedi nehybne, ruce polozene na videofonu, a diva se primo pred sebe.
„Koho jste hledal?“ zeptala se chladne.
„Nevim,“ priznal jsem se poctive. „Jedine, ze nas rozhovor bude delikatni, tak jsem se chtel presvedcit, ze jsme sami.“
„Kdo jste?“ zeptala se. „Ale uz mi nelzete.“
Vylozil jsem ji legendu cislo dve, pridal vysvetleni o tajemstvi osobnosti a dodal jsem, ze za predchozi lhani se neomlouvam — proste jsem chtel splnit svuj ukol, aniz ji zbytecne rozrusim.
„Takze ted jste se rozhodl jednat se mnou bez servitku?“ zeptala se.
„Co mam podle vas delat?“
Neodpovedela.
„Podivejte, vy tu sedite a cekate,“ rekl jsem. „Ale vzdyt on neprijde. Taha vas za nos. Vsechny nas taha za nos a neni nadeje, ze to nekdy skonci.“
„Proc myslite, ze se sem nevrati?“
„Protoze se skryva,“ odpovedel jsem. „Protoze lze vsem, s kym se setka.“
„Proc jste sem tedy volal?“
„Protoze ho za zadnou cenu nemuzu najit!“ odsekl jsem uz trochu nakvasene. „Musim se chytat kazde nadeje, i te nejidiotstejsi...“
„Co provedl?“ zeptala se.
„Nevim, co provedl. Mozna nic. Nehledam ho proto, ze neco provedl. Hledam ho proto, ze je jedinym svedkem velkeho nestesti. A nenajdeme-li ho, vubec se nedozvime, co se tam vlastne stalo...“
„Kde — tam?“
„Na tom nezalezi,“ rekl jsem netrpelive. „Tam, kde pracoval. Ne na Zemi. Na planete Saraks.“
Z jejiho obliceje se dalo vycist, ze o planete Saraks slysi poprve v zivote.
„A proc se skryva?“ zeptala se tise.
„To nevime. Je na pokraji psychickeho zhrouceni. Da se rict, ze je nemocen. Treba ma nejake halucinace. Je to mozna nejaka fixni idea.“
„Nemocen...,“ rekla a pomaloucku pokyvovala. „Mozna... A treba taky ne... Co ode mne potrebujete?“
„Videla jste se s nim jeste jednou?“
„Ne,“ odpovedela. „Sliboval, ze zavola, ale nezavolal.“
„Tak proc na neho cekate tady?“
„Kde jinde na neho mam cekat?“ zeptala se.
V jejim hlase zaznivalo tolik trpkosti, ze jsem stocil pohled stranou a chvili jsem mlcel.
„A kam se chystal vas zavolat? Do zamestnani?“
„Nejspis... Nevim. Prvne volal do zamestnani.“
„Zavolal vam do muzea a rekl, ze za vami prijde?“
„Ne. Hned me pozval k sobe. Sem. Nasedla jsem do glyderu a letela.“
„Majo Toivovno,“ rekl jsem, „zajimaji me vsechny podrobnosti vaseho setkani... Vypravela jste mu o sobe, o sve praci. On zase vam vypravel o sve. Zkuste si vzpomenout, jak to bylo.“
Zavrtela hlavou.
„Ba ne. O nicem takovem jsme nemluvili... Samozrejme, je to skutecne podivne... Tolik let jsme se nevideli... Teprve pozdeji, uz doma, jsem si uvedomila, ze jsem se o nem vubec nic nedovedela... A pritom jsem se ho vyptavala, kde byl, co delal, ale on jenom maval rukou a vykrikoval, ze to je vsechno blbost, nesmysl...“
„A vyptaval se on vas?“
„Ale vubec ne! Tohle vsechno ho ani trochu nezajimalo — co delam, jak se mi dari, jsem-li sama nebo nekoho mam, pro co ziju... Byl jako kluk... Nechci o tom mluvit.“
„Majo Toivovno, nemusite mluvit o tom, o cem nechcete...“
„O nicem nechci mluvit!“
Zvedl jsem se, zasel do kuchyne a prinesl ji sklenici vody. Vypila ji do dna, voda ji kapala na sede saty.
„To se nikoho netyka,“ rekla a odevzdala mi prazdnou sklenici.
„Nemluvte o tom, co se nikoho netyka,“ rekl jsem a znovu jsem se posadil. „Tak na co se vas vyptaval?“
