pohled od namesti. Druhy zamraceny mladik sikovne otevira konzervy, pak se stavi ke dverim a opira se ramenem o verej.
Vybizeji me, abych si sedl na pohovku, nacez ke mne pristrkuji stul a na nej rozkladaji plechovky konzerv. V polni lahvi je obycejna voda, pomerne cista, i kdyz s zelezitou prichuti. Nezapominaji ani na Stekna. Vojak, ktereho vyhnali z pohovky, stavi pred neho na podlahu otevrenou plechovku. Stekn nic nenamita. Konzervu sice neji, ale odchazi ke dverim a prozirave si vybira mistecko vedle strazneho. Pritom se zurive drbe, frka a olizuje se, proste se ze vsech sil vydava za obycejneho psa.
Zatim starec bere druhou stolicku, seda si proti mne a jednani zacina.
Predevsim se starec predstavuje. Pochopitelne, je to gattauch, ale ne jen tak obycejny, je to i-gattaucho- kambomon, coz se da prelozit asi jako „vladce celeho uzemi a prilehlych rajonu“. Pod jeho vladou je cele mesto, pristav a asi tucet plemen usidlenych v okruhu asi padesati kilometru. Co se deje za timto kruhem, o tom nema dost jasnou predstavu, ale predpoklada se, ze to bude priblizne totez. Celkovy pocet obyvatelstva jeho oblasti neni ted vyssi nez pet tisic lidi. Ani prumysl, ani sebemene organizovane zemedelstvi v oblasti neexistuje, Na predmesti je ovsem laborator. Dobra laborator, sveho casu jedna z nejlepsich na svete a dodnes ji ridi sam Draudan („To je zvlastni, ze jste o nem nikdy neslysel... Taky mel stesti, stal se dlouhovekym jako ja...“), ale za celych tech ctyricet let tam stejne niceho nedosahli. A zrejme nedosahnou.
„A proto,“ rika starec zaverem, „nebudeme chodit jako kolem horke kase a nebudeme ani smlouvat. Mam jedinou pripominku: jestli lecit, tak vsechny. Bez vyjimky. Prijmete-li tuto podminku, muzete vsechny dalsi klast vy. Jakekoli. Prijimam bez vyhrad. A pokud ne, tak k nam radsi nechodte. My tady samozrejme vsichni zahyneme, ale ani vy nebudete mit pokoj, dokud jeden jediny z nas bude zit.“
Mlcim. Porad cekam, ze mi stab neco napovi. Aspon neco! Ale tam se v tom asi taky nevyznaji.
„Chtel bych vam pripomenout,“ rikam konecne, „ze stale jeste vasim problemum nerozumim.“
„Tak se ptejte!“ vybizi me starec ostre.
„Rekl jste: lecit. U vas je epidemie?“
Starcuv oblicej tuhne. Dlouho se mi diva do oci, pak se unavene opira lokty o stul a tre si prsty celo.
„Upozornoval jsem vas — nebudeme chodit kolem horke kase. My se nechystame smlouvat. Reknete proste a jasne: mate vselek? Jestli ano, diktujte si podminky. Jestli ne, nemame o cem mluvit.“
„Takhle se spolu nedostaneme z mista,“ rikam. „Vychazejme z toho, ze o vas absolutne nic nevim. Dejme tomu, ze jsem tech ctyricet let prospal. Nevim, jaka je ta zdejsi nemoc, nevim, jaky lek potrebujete...“
„Ani o vpadu nevite nic?“ rika starec se zavrenyma ocima.
„Skoro nic.“
„A o totalnim odvleceni nevite taky nic?“
„Skoro nic. Vim, ze vsichni odesli. Vim, ze v tom nejak maji prsty cizinci z kosmu. Jinak nevim nic,“
„Ci-zin-ci z koz-mu...,“ opakuje starec s namahou v nasem jazyce.
„Lide z Mesice... Lide z nebe,“ vysvetluji mu.
V usklebku ceni zlute pevne zuby.
„Ani z nebe, ani z Mesice. Z hlubin zeme!“ rika. „Takze tu a tam prece jen neco vite...“
„Prosel jsem mestem. A hodne veci jsem videl.“
„A tam u vas nebylo nic? Vubec nic?“
„Nic podobneho nebylo,“ rikam pevne.
„A vy jste nic nepostrehli? Vy jste nepostrehli, ze hyne lidstvo? Prestante lhat. Ceho chcete tim lhanim dosahnout?“
„Ljovo,“ sramoti mi pod prilbou Komovuv hlas, „hraj variantu Kreten!“
„Ja jsem maly pan,“ prohlasuji prisne. „Vim jenom tolik, kolik je pro mne stanoveno! A delam jen to, co je mi narizeno! Kdyz dostanu rozkaz lhat, budu lhat, ale ted takovy rozkaz nemam.“
„A jaky rozkaz mate?“
„Provest pruzkum ve vasem rajonu a ohlasit vsechna zjistena fakta.“
„Takovy nesmysl!“ rika starec unavene a s pohrdanim. „No dobra. At je po vasem. Vy z nejakych duvodu potrebujete, abych vykladal vseobecne zname veci... Tak tedy poslouchejte.“
Vychazi najevo, ze za vsechno muze rasa odpornych nelidi, ktera se rozmnozila v nitru planety. Pred ctyriceti lety podnikla tato rasa utok proti zdejsimu lidstvu. Zacal nevidanou pandemii, kterou nelide svrhli razem na celou planetu. Puvodce pandemie se dodnes nepodarilo objevit. Choroba vypadala priblizne takto: od dvanacti let zacinaly zcela normalni deti prudce starnout. Tempo vyvoje lidskeho organismu zacinalo po dosazeni kritickeho bodu narustat geometrickou radou. Sestnactileti chlapci a divky vypadali na ctyricet, v osmnacti zacinalo stari a dvacitku prezivali pouze jedinci.
Pandemie radila tri roky, kdyz nelide poprve dali vedet o sve existenci. Navrhli vsem vladam zorganizovat presun obyvatelstva „do sousedniho sveta“, to znamena k sobe, do nitra zeme. Slibovali, ze tam v sousednim svete zmizi pandemie sama, a miliony a miliony vydesenych lidi se vrhaly do zvlastnich studni, odkud se od te doby samozrejme nikdo nevratil. Tak pred ctyriceti lety zanikla zdejsi civilizace.
Ovsem nevydesili se a neuverili vsichni. Zustaly tu cele rodiny a rody, cele nabozenske obce. Za zoufalych podminek pandemie pokracovali tito lide v beznadejnem boji o existenci a o pravo zit tak, jak zili jejich predkove. Jenze nelide nenechali na pokoji ani tento ubohy zlomek procenta puvodniho obyvatelstva. Zavedli pravou stvanici na deti, na tuto posledni nadeji lidstva. Vypustili na planetu „nedobre lidi“. Nejdriv to byly napodobeniny lidi, vypadajici jako veseli, pestre obleceni strejcove, kteri zvoni rolnickami a vyhravaji pisnicky. Nerozumne deti chodily za nimi a navzdy mizely v jantarovych „poharech“. A tehdy se take na hlavnich namestich objevily ony hrackarske kramy, v noci rozsvicene — dite tam zajde a zmizi beze stopy.
„Delali jsme co jsme mohli. Ozbrojili jsme se — v opustenych skladistich bylo zbrani dost. Naucili jsme deti bat se nedobrych lidi a taky strilet do nich z pusek. Nicili jsme kabiny a zblizka jsme rozstrelovali hrackarske kramy, nez jsme pochopili, ze bude rozumnejsi postavit k nim strazne a chytat neopatrne deli u vchodu. Ale to byl teprve zacatek...
Nelide s nevycerpatelnou fantazii vypousteli na povrch zeme stale nove typy lovcu deti. Objevily se obludy. Je skoro nemozne takovou obludu trefit, kdyz se vrha na dite. Objevili se obroviti pestri motyli — snesou se na dite, ovinou je kridly a mizi s nim. Tihle motyli jsou kulkami nezranitelni. A konecne posledni novinka: objevili se lumpove, k nerozeznani podobni obycejnym bojovnikum. Ti jednoduse berou nic netusici dite za ruku a odvadeji je s sebou. Nekteri z nich umeji dokonce mluvit...
Vime moc dobre, ze prakticky nemame nadeji prezit. Pandemie se nezastavuje, v coz jsme puvodne doufali. Jen jeden ze sta tisicu zustava nenakazen. Napriklad ja, Draudan... a jeste jeden chlapec, vyrostl pred myma ocima, je mu osmnact a vypada na osmnact... Pokud jste tohle nevedeli, tak ted to vite. A jestli jste to vedeli, pamatujte si, ze my si svou situaci velmi dobre uvedomujeme. A jsme pripraveni souhlasit s jakymikoli vasimi podminkami — jsme ochotni na vas pracovat, jsme ochotni se vam podrobit... A mame jedinou podminku: jestli lecit, pak vsechny. Zadna elita, zadni vyvolenci!“
Starec umlka, saha po sklenici s vodou a dychtive pije. Vojak stojici u dveri preslapuje z nohy na nohu a ziva, rukou si prikryva usta. Vypada na petadvacet. Kolik asi je mu doopravdy? Trinact? Patnact? Vyrostek...
Sedim bez hnuti a snazim se uchovat si kamennou tvar. Podvedome jsem neco takoveho ocekaval, ale to, co jsem slysel od ociteho svedka a jedne z obeti, muj mozek odmita registrovat. Fakta, ktera mi starec vylozil, jsou mimo veskerou pochybnost, ale je to jako ve snu: kazdy jednotlivy prvek ma hluboky smysl, ale vsechno dohromady vypada nehorazne. Neni to snad tim, ze mi do krve vesel jakysi apriorni nazor na Poutniky, ktery bezvyhradne panuje u nas na Zemi?
„Odkud vite, ze to jsou nelide?“ ptam se. „Vy jste je videl? Vy osobne?“
Starec heka. Jeho oblicej nabyva strasliveho vyrazu.
„Dal bych za to polovinu sveho nesmyslneho zivota, kdybych pred sebou spatril aspon jednoho,“ prohlasi sipave. „Temahle rukama... Ja sam... Ale ja je nevidel, pochopitelne. Jsou prilis opatrni a zbabeli. Pravdepodobne je nevidel nikdo krome tech hnusnych zradcu z nasi vlady pred ctyriceti lety... Povida se, ze ani nemaji tvar, jako treba voda nebo para...“
„V tom pripade tomu nerozumim,“ odpovidam. „Nac by bytosti, ktere nemaji tvar, lakaly miliardy lidi k sobe do podzemi?“
„Jdete do haje!“ vykrikuje starec. „Jsou to prece nelidi. Jak my dva muzeme posuzovat, co nelidi potrebujou a co ne? Treba chteji otroky. Nebo potravu... Nebo treba material na vyrobu tech svych lumpu... Ale zalezi na tom? Znicili nas svet! Ani ted nam nedavaji pokoje, honi nas jako krysy...“
