odlescich s rukou na pusce zavesene pres prsa a pristupuje primo k detem. Na me a Stekna se ani nepodiva. Pevne bere Pritulatana za levou ruku, rozzareneho Ijadrudana za pravou a vede je pryc, pres namesti, primo ke svitici budove — k mame, k otci, k neomezenym moznostem strilet podle libosti.
Divam se za nimi. Vsechno na pohled probiha tak, jak ma probihat, ale pritom jakasi drobnost, jakasi malichernost cely obrazek kazi. Jako kapicka dehtu ...
„Videls?“ pta se Stekn.
„Co jsem mel videt?“ ptam se podrazdene, protoze se porad nemohu zbavit toho neznameho smitka, ktere mi kazi cely obrazek.
„Zhasni v tom pavilonu svetlo a rozstrilej ho z kanonu...“
Skoro ho neslysim. Najednou je mi vsechno s tim smitkem jasne. Domorodec se vzdaluje, drzi deti za ruce a ja vidim, jak se mu do kroku pohupuje puska na prsou jako kyvadlo — zleva napravo, zprava nalevo... Takhle se nemuze pohupovat! Nemuze prece takhle vesele poletovat tezka opakovaci puska vazici urcite k deseti kilogramum. Takhle muze plandat puska na hrani, drevena nebo z plasticke hmoty. Tenhle „dobry“ clovek nema opravdovou pusku...
Nemam cas promyslet vsechno do konce. Domorodcova puska je hracka. Domorodci jsou ostrelovaci. Ta puska je mozna z toho pavilonu s hrackami... Zhasni v tom pavilonu svetlo a rozstrilej ho z kanonu... Je to prece presne stejny pavilon... Ne, nic jsem nestihl domyslet do konce.
Vlevo od nas padaji cihly, s praskotem se tristi o chodnik dreveny okenni ram. Po zohavenem pruceli petipatroveho domu, tretiho od rohu ulice, sikmo shora dolu, pres cerne diry oken klouze siroky zluty stin — klouze tak lehce, tak nehmotne, ze je k nevire, jak se za nim mohou z pruceli odlupovat platky omitky a ulomky cihel. Cosi krici Van der Hoese, prisernym dvojhlasem jeci na namesti deti, a stin uz je zatim na asfaltu, stale stejne nehmotny, polopruhledny a obrovsky. Zbesile kmitani deseti nohou je skoro nepostrehnu telne, mezi jejich rychlymi pohyby se rysuje tmave, tu se nadouvajici a hned zase splaskavajici dlouhe clankovite telo, nesouci pred sebou vysoko vztycena chapadlovita klepeta, na nichz se blysti jako by nalakovana, nehybna svetelna skvrna ...
Drzim v ruce paprskovou pistoli, ani nevim, jak jsem ji vytahl. Menim se v automaticky dalkomer soustredeny vyhradne na to, aby meril vzdalenost mezi rakopavoukem a postavickami deti upalujicich napric pres namesti. (Tam nekde je taky domorodec se svou falesnou puskou, taky utika ze vsech sil, jen kousek za detmi, ale toho nesleduji.) Vzdalenost se rychle zkracuje, vsechno je naprosto jasne, a kdyz se mi rakopavouk dostava na musku, strilim.
V te chvili jsem od neho dvacet metru. Nemel jsem prilis mnoho prilezitosti strilet z paprskove pistole, a tak jsem vysledkem otresen.
Rudofialovy zablesk me na okamzik oslepuje, ale jeste stacim zahlednout, jak rakopavouk vybuchuje. Naraz. Cely najednou, od klepet az po posledni nohu. Jako prehraty parni kotel. Ozyva se kratke zahrmeni, ozvena se odrazi a prevaluje po namesti a na miste obludy nabobtnava husty, na pohled tvrdy mrak bile pary.
Vsechno je dokonano. Oblak pary se s tichym sycenim rozleza, zdesene pisteni a dupot utichaji v hloubi tmave ulicky a drahocenna skrinka pavilonu jako by nic zari uprostred namesti svou puvodni barbarskou velkoleposti...
„Hrom aby to vzal, to jsou ale hnusne prisery,“ mumlam. „Kde se to tu vzalo — sto parseku od Pandory? A co ty — zase jsi ho necitil?“
Stekn nestaci odpovedet. Rozleha se vystrel z pusky, jeho ozvena leti po namesti, a hned za nim druhy. Nekde docela blizko. Jakoby za rohem. No ovsem, z ulicky, kam vsichni utekli.
„Stekne, drz se vlevo a nevystrkuj hlavu,“ velim uz v behu.
Nevim, co se v te ulici deje. Deti zrejme prepadl dalsi rakopavouk... Takze ta puska prece jen neni hracka? A tu ze tmy vystupuji tri muzi, zastavuji se a zatarasuji nam cestu. Dva z nich jsou ozbrojeni pravymi opakovacimi puskami a obe hlavne jsou namireny primo na me.
V namodralem bilem svetle je vsechny dobre vidim: urostly sedivy starec v sedive uniforme s lesklymi knofliky uprostred, po stranach a trochu vzadu dva statni mladici s prichystanymi puskami. I oni maji sede uniformy prepasane remeny a na nich zavesene sumky na naboje.
„Velke nebezpeci,“ chrci Stekn jazykem Hlavaku. „Opakuji: velke!“
Zmirnuji beh a s jistym premahanim se nutim schovat pistoli do pouzdra. Zastavuji se pred starcem a ptam se:
„Co je s detmi?“
Hlavne pusek mi miri primo na bricho. Do zaludku. Chlapci se tvari zachmurene a nelitostne.
„S detmi je vsechno v poradku“ odpovida starec.
Oci ma svetle, dokonce jakoby vesele. V jeho vyrazu neni ta tiziva zarytost jako u ozbrojenych mladiku. Obycejny vrascity oblicej stareho cloveka, nepostradajici jiste dustojnosti. Ale treba se mi to jenom zda, treba je to tim, ze misto pusky drzi v ruce lestenou hulcicku, kterou se lehce a nedbale posvihava do holene vysoke boty. „Na koho jste strileli?“ ptam se.
„Na nedobreho cloveka,“ tlumoci translater jeho odpoved.
„Vy jste asi ti dobri lide s puskami,“ ptam se.
Starec vyhrnuje oboci.
„Dobri lide? Co to znamena?“
Vykladam mu, co mi vysvetlil Ijadrudan. Starec prikyvuje.
„Rozumim. Ano, jsme ti dobri lide“ Prohlizi si me od hlavy k pate. „Jak vidim, vam se nedari zle... Tlumocnicky aparat na zadech... Taky jsme kdysi meli podobne, jenze velikanske, zabiraly cele mistnosti... Ale takovou rucni zbran jsme nikdy nemeli. Pekne jste toho lumpa vyridili! Jako z kanonu. Prileteli jste uz davno?“
„Vcera,“ odpovidam.
„My jsme svoje letaci stroje jeste neuvedli do poradku. Nejsou na to lidi.“ Znovu si me bez obalu prohlizi. „Ano, jste chlapici. My tu mame, jak vidite, vsechno znicene. Jak se vam podarilo obstat? Vydrzeli jste? Nebo jste nasli nejake prostredky?“
„Mate to opravdu dost znicene“ rikam opatrne. „Uz jsem tu od vcerejska, ale stejne se v tom nevyznam...“
Je mi jasne, ze me poklada za nekoho jineho. Pro prvni chvili mi to muze byt dokonce k dobru. Jenom musim byt opatrny, strasne opatrny ...
„Vidim, ze nic nechapete,“ rika starec. „A to je prinejmensim podivne... Copak u vas nic takoveho nebylo?“
„Ne,“ odpovidam. „U nas nic takoveho nebylo.“
Starec ze sebe najednou chrli dlouhou vetu, na niz translater okamzite reaguje: „Jazyk neni zakodovan.“
„Nerozumim,“ rikam starci.
„Nerozumite... A ja myslel, ze znam jazyk Zahori docela dobre.“
„Nejsem odtamtud“ vysvetluji. „A nikdy jsem tam nebyl.“
„Tak odkud jste?“
Rozhoduji se.
„Na tom ted nezalezi,“ rikam. „Nebudeme mluvit o nas. U nas je vsechno v poradku. Nepotrebujeme pomoc. Mluvme radeji o vas. Nepochopil jsem toho moc, ale jedno je jasne: vy potrebujete pomoc. Jakou konkretne? Co je nejdulezitejsi? A vubec, co se tu u vas deje? O tom bychom ted meli mluvit. A radeji si sedneme, jsem cely den na nohou. Da se tady u vas nekde sednout a v klidu si pohovorit?“
Chvili beze slova prejizdi po me tvari.
„Nechcete rict, odkud jste,“ rika nakonec. „Konecne mate na to pravo. Jste silnejsi. Ale je to hloupe. Ja stejne vim, odkud jste — ze Severniho souostrovi. Nechali vas na pokoji jedine proto, ze vas nepostrehli. Nastesti pro vas. Ale rad bych se zeptal, kde jste byli tech poslednich ctyricet let, kdy nas tady nechavali zaziva hnit? Uzivali jste si zivota, hrom aby do vas!“
„Nejste jedini, kdo se dostali do nestesti,“ namitam zcela uprimne. „Proste ted dosla rada na vas.“
„To mame radost,“ rika starec. „Pojdte si sednout, popovidame si.“
Vchazime do protejsiho domu, vystupujeme do patra a ocitame se v pomerne spinavem pokoji, kde neni nic nez stul uprostred, velika pohovka u steny a dve stolicky u okna. Okna vedou na namesti, takze mistnost je osvetlena namodrale bilou zari pavilonu. Na pohovce kdosi spi zabalen i s hlavou do leskleho plaste.
Na stole plechovky konzerv a velka kovova polni lahev.
Jen starec vstoupil do pokoje, zacina uklizet. Burcuje space a vyhani ho kamsi z domu. Jeden z podmracenych mladencu dostava rozkaz zaujmout postaveni a useda na stolicku u okna, kde pak celou dobu sedi a neodtrhuje
