asenizator v nejpuvodnejsim smyslu slova.
Jako treba zrovna ted.
Z HLASENI LVA ABALKINA
Ve tme je mesto ploche jako stara rytina. Matne svetelkuje plisen v cernych dirach oken, v ridkych parcicich a na zahonech se mihotaji drobounke mrtvolne duhy — to na noc rozkvetaji poupata neznamych fosforeskujicich kvetin. Linou se slabe, ale drazdive vune. Nad strechy se vyhupuje a zustava viset nad bulvarem prvni mesic — obrovsky zubaty srp, zalevajici mesto neprijemnou oranzovou zari.
Ve Steknovi vzbuzuje toto nebeske teleso jakysi nevysvetlitelny odpor. Co chvilku se na ne popuzene zadiva a pokazde pritom krecovite pootevira a zase zaklapava tlamu, jako by ho cosi nutkalo dat se do vyti a on toto nutkani premahal. Je to tim podivnejsi, ze na jeho rodnem Saraksi neni mozne mesic spatrit pro atmosferickou refrakci a na Zemi se k Mesici choval vzdycky, aspon co ja vim, indiferentne.
Pak vidime deti.
Jsou dve. Drzi se za ruce a pomaloucku se plouzi po chodniku, jako by se snazily drzet se ve stinu. Kraceji stejnym smerem jako ja a Stekn. Podle obleceni jsou to chlapci. Jeden vyssi, asi osmilety, druhy docela maly, snad ctyrlety nebo petilety. Nejspis prave zahnuli z nejake bocni ulicky, jinak bych je byl videl uz z dalky. Jsou na ceste dlouho, urcite nejednu hodinu, protoze jsou strasne unaveni a sotva pletou nohama... Mladsi uz ani nejde, drzi se starsiho za ruku a nechava se vlacet. Starsimu se na sirokem popruhu pres rameno planda splaskly tlumok, chlapec si jej neustale srovnava a tlumok ho tluce do kolen.
Translater suchym a nevzrusenym hlasem tlumoci: „Ja uz nemuzu, boli me nohy... Povidam ti, pojd... No tak, pojd... Ty jsi zly... To ty jsi zly a osklivy... Hade s usima... Ty jsi zase jedovaty krysi chvost...“ Tak. Zastavili se. Mladsi vytrhava ruku ze sevreni starsiho a seda si. Starsi ho zveda za limec, ale maly si znovu seda, za coz dostava pohlavek. Z translateru se hrne zaplava krys, hadu, hnusne haveti a jine fauny. Pak se mladsi dava do hlasiteho stkani a translater nechapave umlka. Je nacase zasahnout.
„Budte zdravi, chlapci,“ rikam pouhym pohybem rtu.
Dochazim az k nim a teprve nyni si me vsimaji. Mladsi okamzite prestava plakat a diva se na me s otevrenou pusou. Starsi me taky sleduje, ale ukosem, nevrazive, rty ma pevne semknuty. Sedam si pred nimi na bobek a rikam:
„Neboj se. Ja jsem hodny. Neublizim ti.“
Vim, ze muj automaticky tlumocnik neni schopen vyjadrit ton hlasu, proto se snazim vybirat prosta konejsiva slova.
„Jmenuji se Lev,“ rikam. „Vidim, ze jste unaveni. Mam vam nejak pomoct?“
Starsi neodpovida. Porad se na me diva ukosem, se znacnou neduverou a obezretnosti, zato mladsiho najednou zaujal Stekn a chlapec z neho nespousti oci — je znat, ze je vystraseny a zvedavy zaroven. Stekn zpusobne sedi opodal a diva se stranou.
„Jste unaveni,“ rikam. „Chcete jist a pit. Dam vam jednu dobrutku...“
A tu se starsi rozjel. Vubec nejsou unaveni, zadnou dobrutku nepotrebuji. Jen co si to vyridi s timhle hadem s krysima usima a pujdou dal. A kdo jim bude branit, dostane kulku do bricha. Tak!
Vyborne. Nikdo jim branit nechce. A kam ze jdou?
Jdou tam, kam potrebuji.
A kam konkretne? Co kdyz maji spolecnou cestu? V tom pripade by bylo mozne vzit hada s krysima usima na ramena...
Nakonec prichazi vsechno do normalnich koleji. V malych pusach mizi ctyri tabulky cokolady, obsah dvou lahvi tonizatoru a v kazde pul tuby ovocne pasty. Nasleduje dukladna prohlidka Lvovy duhove kombinezy a po kratkem, ale neobycejne energickem sporu prichazi povoleni (pauze jednou!) pohladit Stekna, ale v zadnem pripade po hlave, jen po hrbete). Na palube u Van der Hoeseho vsichni dojetim vzlykaji a ozyva se mohutne popotahovani. Dale vychazeji najevo tyto skutecnosti: Chlapci jsou bratri, starsi se jmenuje Ijadrudan, mladsi Pritulatan. Bydleli dost daleko odtud (presnejsi udaj nelze zjistit) s otcem ve velkem bilem dome s bazenem na dvore. Jeste docela nedavno s nimi bydlely dve tety a dalsi bratr, nejstarsi, bylo mu osmnact, ale vsichni zemreli. Potom uz je otec s sebou pro potraviny nikdy nebral, chodil sam, driv chodila cela rodina. Kolem je hodne veci k jidlu — to a tamto a to (presny vyznam se urcit neda). Kdykoli otec odchazel, narizoval, aby v pripade, ze se nevrati, vzali Knihu, zasli na tento bulvar a sli porad rovne az ke krasnemu sklenenemu domu, ktery zari v temnote. Dovnitr vsak chodit nemaji, maji si sednout pred nim a cekat, az prijdou lide a odvedou je tam, kde bude otec a matka a vsichni ostatni. Proc v noci? Protoze v noci nebyvaji na ulicich zli lide. Ti tam byvaji jen ve dne. Ne, nikdy jsme je nevideli, ale mockrat jsme o nich slyseli, jak zvoni rolnickami, hraji pisnicky a lakaji nas z domu ven. V takovych chvilich vzali otec a bratr pusky a vpalili jim kulku do bricha... Ne, jinak nikoho neznaji ani nevideli. Pravda, kdysi davno k nim do domu prichazeli nejaci lide s puskami a cely den se s otcem a starsim bratrem preli, pak se do toho vlozila i matka s obema tetami. Vsichni nahlas kriceli, ti lide odesli a vickrat uz neprisli... Maly Pritulatan usina okamzite, jakmile si ho vysazuji na zada. Naproti tomu Ijadrudan jakoukoli pomoc odmita. Dovolil mi jedine, abych mu lepe upevnil tlumok s Knihou a ted kraci s dulezitym vyrazem vedle mne s rukama v kapsach. Stekn utika pred nami, rozhovoru se neucastni. Celym svym vzezrenim dava najevo naprostou lhostejnost ke vsemu, co se tu deje, ve skutecnosti je vsak stejne jako my vsichni zvedav, je-li cil chlapcu, jakasi zarici budova, opravdu onim objektem oznacovanym jako „Skvrna-96“.
Co je v Knize napsano, Ijadrudan povedet neumi. Dospeli do teto Knihy kazdy den zapisovali vsechno, co se udalo. Jak Pritulatana kousl jedovaty mravenec. Jak z bazenu zacala najednou vytekat voda, ale otec ji zastavil. Jak zemrela teta — otevirala plechovou konzervu, mama se na ni divala, a teta uz byla mrtva... Ijadrudan tu knihu necetl, umi spatne cist a cte nerad, nema k tomu talent. To Pritulatan ano, ale je jeste maly a nicemu nerozumi. Ne, nikdy se nenudili. Copak je mozne nudit se v dome, kde je pet nebo sedm pokoju? A v kazdem pokoji plno vselijakych prapodivnych veci, dokonce i takovych, o nichz ani otec nemohl rici, co to je a k cemu. Jen puska tam nebyla ani jedna. Dneska jsou pusky uz vzacne. V sousednim dome by se puska mozna uz nasla, ale otec nedovoloval strilet. Rikal, ze nam je to k nicemu. Az pry odejdeme k zaricimu domu a dobri lide, kteri nas tam najdou, nas odvedou k mame, potom si tam budeme smet strilet podle chuti... A neodvedes nas k mame ty? Jestli ano, tak proc nemas pusku? Jsi dobry clovek, ale pusku nemas. Jenze otec rikal, ze vsichni dobri lide maji pusky...
„Ne,“ rikam mu. „K mame te odvest nedokazu. Jsem tady cizi a sam bych se chtel setkat s dobrymi lidmi.“
„Skoda“ rika Ijadrudan.
Vychazime na namesti. Objekt „Skvrna-96“ zblizka pripomina obrovitou pradavnou skrinku z modreho krystalu ve vsi jeji legendarni velkoleposti, jiskrici nescetnym mnozstvim polodrahokamu a drahych kamenu. Zevnitr ji prosvecuje klidna, namodrale bila zare, ozaruje rozpukany asfalt prorostly cernym strniskem plevelu a mrtve fasady domu lemujicich namesti. Zdi teto podivuhodne budovy jsou zcela prusvitne a uvnitr jiskri a preleva se vesela zmet cervene, zlate, zelene a zlute, takze si clovek v prvni chvili ani nevsimne sirokeho, privetive otevreneho vchodu, k nemuz vede nekolik nevysokych plochych schodu.
„Hracky!“ septa nabozne Pritulatan, zacina se vrtet a sleza mi ze zad.
Teprve nyni si uvedomuji, ze ve skrince vubec nejsou uschovany klenoty, ale ruznobarevne hracky, stovky a tisice pestrych, mimoradne nevkusnych hracek — obludne velike, kriklave pomalovane panenky, zrudne drevene automobily a nesmirne mnozstvi jakychsi pestrych drobnosti, ktere je na takovou dalku tezko rozeznat.
Maly Pritulatan okamzite zacina knourat a fnukat, abychom sli vsichni do kouzelneho domu, nevadi, ze to tata zakazal, zajdeme tam jen na chvilicku, vezmeme si tamhleten nakladacek a hned potom budeme cekat na dobre lidi... Ijadrudan se snazi ho zastavit, nejdriv slovy, a kdyz to nepomaha, zakrouti mu uchem, nacez fnukani pozbyva artikulovanosti. Translater lhostejne sype do okoli spoustu „hadu s krysima usima“, cela paluba s Van der Hoesem pobourene ramusi, a dozaduje se, aby chlapec byl uklidnen a ukonejsen, ale najednou vsichni vcetne Pritulatana razem umlkaji.
Na nejblizsim rohu se znenadani objevuje onen domorodec s puskou. Mekce a nehlucne kraci po mokrych
