A najednou se na jeho obliceji objevuje priserny vyraz. S hbitosti na svuj vek prekvapivou odskakuje k protilehle stene, stolicka se s rachotem kaci. Nez stacim mrknout, drzi obema rukama velky niklovany revolver a miri primo na me. Ospali strazni se probudili a s vyrazem nechapavosti a hruzy ve tvarich, nyni docela chlapeckych, uprene hledi na me a po hmatu satraji kolem sebe — hledaji pusky.
„Co se stalo?“ ptam se a snazim se, abych se ani ne pohnul.
Niklovana hlaven se kymaci, strazni konecne nahmatali pusky a svorne cvakaji zavery.
„Ten tvuj pitomy oblek prece jenom zacal fungovat,“ vrci Stekn ve svem jazyce. „Nejsi ted skoro vubec videt. Jenom oblicej. Nemas tvar jako voda nebo para. Ale dedek uz si rozmyslel strilet. Nebo ho mam prece jenom odklidit?“
„Neni treba.“
Starec konecne promlouva. Je bily jako krida a mluvi zajikave, ne vsak strachem, ale nenavisti. Silny dedek.
„Proklaty podvodniku z podzemi!“ rika. „Poloz ruce na stul! Levou pres pravou! Tak...“
„To je nedorozumeni,“ rikam hnevive. „Nejsem podvodnik. Mam takovy zvlastni oblek. Muze me ucinit neviditelnym, jenomze spatne funguje...“
„Jo tak, oblek?“ rika starec posmesne. „Na Severnim souostrovi se naucili vyrabet obleky, ktere delaji neviditelnym!“
„Na Severnim souostrovi se naucili delat spoustu veci,“ rikam. „Schovejte tu zbran, prosim vas, a klidne si to vysvetlime.“
„Jsi pitomec,“ rika starec. „Mohl sis najit aspon tu chvilku a podivat se na nasi mapu. Zadne Severni souostrovi neexistuje... Prokoukl jsem te hned, jenom jsem porad nemohl verit, ze bys nasel tolik opovazlivosti...“
„Ty se nechas takhle urazet?“ pta se Stekn. „Vem si na starost dedka, ja se postaram o ty dva mladiky...“
„Zastrel tu cubu!“ rozkazuje starec straznemu, ale nespousti me z oci.
„Ja ti dam cubu!“ rika Stekn perfektnim mistnim narecim. „Kozle stara, uzvanena...“
Ted uz chlapcum nevydrzely nervy a zacala strelba...
3. cervna 78. ZNOVU MAJA GLUMOVOVA
Mizerne jsem si nastavil hlasitost videofonu. Pristroj se mi u ucha melodicky rozerval jako onen neznamy v kratkych kalhotkach ve chvilich, kdyz se maximalne dvoril slecne Nicklebeyove. Vyletel jsem z kresla jako strela a v letu jsem hmatal po tlacitku.
Volal Admiral. Bylo 07.03.
„Prestan uz chrnet,“ pronesl pomerne dobromyslne. „V tvych letech jsem nemival ve zvyku tak dlouho vyspavat.“
Kolik let ja od neho slysim narazky na svoje mladi? Vzdyt uz je mi petactyricet... A mimochodem, v mych letech spal, ne ze nespal. I dneska si rad zdrimne, kdyz to jde.
„Ja jsem nespal,“ zalhal jsem.
„Tim lip,“ rekl Admiral. „Takze se muzes dat okamzite do prace. Najdi tu Glumovovou. Zjisti od ni, jestli se po vcerejsku jeste s Abalkinem videla. Jestli s ni Abalkin mluvil o jeji praci. Pokud ano, co konkretne ho zajimalo. Jestli nenaznacoval, ze by za ni chtel zajit do muzea. Konec. Nic vic, nic min.“
Na tuto zaverecnou vetu odpovidam:
„Zjistit od Glumovove, jestli se s nim Jeste jednou videla, jestli mluvil o jeji praci, pokud ano — co ho zajimalo, nevyjadril-li prani navstivit muzeum.“
„Spravne. Navrhoval jsi zmenit legendu. Nemam nic proti tomu. Komkon hleda progresora Abalkina, aby od neho ziskal udaje o nejakem nestesti. Patrani souvisi s tajemstvim osobnosti, proto se neprovadi verejne. Souhlasim. Dotazy mas?“
„Chtel bych vedet, co s tim ma spolecneho muzeum,“ zamumlal jsem jakoby pro sebe.
„Rikal jsi neco?“ zeptal se Admiral.
„Dejme tomu, ze v reci na to zatracene muzeum ani nenarazili. Muzu se v tom pripade pokusit zjistit, k cemu mezi nimi doslo pri prvnim setkani?“
„Tobe na tom tolik zalezi?“
„Vam ne?“
„Ne.“
„To se divim,“ rekl jsem a zadival se stranou. „Vime, co chtel Abalkin zjistit u mne. Vime, co chtel Abalkin zjistit u Fedosejeva. Ale nemame ani potuchy, co chtel od Glumovove.“
„Dobra. Tak to tedy zjisti,“ rekl Admiral. „Ale jedine tak, aby to neohrozilo praci na ostatnich otazkach. A nezapomen si navleknout vysilaci naramek. Vem si ho hned, abych to videl...“
S povzdechem jsem vytahl ze zasuvky naramek a pripjal si ho na leve zapesti. Tlacil me.
„Spravne,“ rekl Admiral a odpojil se.
Zamiril jsem pod sprchu. Z kuchyne se ozyval rachot a rinceni — Aljona spoustela utilizator. Vonela kava. Osprchoval jsem se a usedli jsme k snidani. Aljona v mem zupanu sedela proti mne a pripominala cinskeho buzka. Prohlasila, ze ma dneska referat a nabidla se, ze mi ho jako rozcvicku zarecituje. Odmitl jsem a vymluvil se na okolnosti. Uz zase? zeptala se soucitne, ale pritom agresivne. Zase, potvrdil jsem trochu vyzyvave. To je k zblazneni, pravila Aljona. Pripoustim, odpovedel jsem. Na jak dlouho? zeptala se. Mam na to jeste tri dny, rekl jsem. A kdyz to nestihnes? otazala se. Tak je se vsim konec, rekl jsem. Letmo na mne pohledla a ja vycitil, ze si zase predstavuje vselijake hruzy. Je to nuda, rekl jsem. Uz me to nebavi. Odprasknu tuhle zalezitost a zajedem si spolu nekam hodne daleko. Ja nebudu moct, rekla Aljona smutne. Copak tebe to porad bavi? zeptal jsem se. Vzdyt tam u vas delate jenom hlouposti... Tak se na ni musi. Ihned se najezila a zacala dokazovat, ze se nezabyva hloupostmi, nybrz straslive zajimavymi a potrebnymi vecmi. Nakonec jsme se dohodli, ze za mesic pojedeme na ostrov Nova zeme. To je ted v mode...
Vratil jsem se do pracovny, a aniz jsem si sedl, vytocil jsem cislo domu, kde bydlela Glumovova. Nikdo se neozval. Bylo 07.51. Zarive slunecni rano. Za takoveho pocasi by spat do osmi hodin dokazal jedine nas Slon. Maja Glumovova uz nejspis odesla do prace a pihovaty Toivo se vratil do internatu.
Letmo jsem si prohledl dnesni rozvrh. V Kanade ted maji pozdni vecer. Pokud vim, vedou Hlavaci prevazne nocni zivot, takze se nic nestane, vypravim-li se tam az za tri nebo ctyri hodiny... Mimochodem, jak je to dneska s nulovou transportaci? Zavolal jsem informace. Nulova transportace obnovila normalni provoz od ctyr hodin rano. Takze dnes stihnu jak Stekna, tak Korneje Jasmau.
Zasel jsem do kuchyne, vypil jeste jeden salek kavy a vyprovodil Aljonu na strechu ke glyderu. Rozloucili jsme se neobycejne srdecne — Aljona uz byla v zajeti tremy pred referatem. Poctive jsem ji maval, dokud nezmizela, a pak jsem se vratil do pracovny.
Zajimava vec, jak se Admiral porad toci kolem toho muzea. Muzeum jako muzeum... Urcity vztah k praci progresoru toto muzeum samozrejme ma, zejmena k Saraksi... A tu jsem si pripomnel jeho rozsirene panenky. Ze by se byl tehdy opravdu vylekal? Ze by se mi podarilo Admirala vydesit? A cim? Primitivnim a zcela nahodnym sdelenim, ze Abalkinova pritelkyne pracuje v Muzeu mimozemskych kultur... ve zvlastnim oddeleni predmetu nevyjasneneho urceni... Pardon! O tom zvlastnim oddeleni mluvil on sam. Ja jsem rekl, ze Glumovova pracuje v Muzeu mimozemskych kultur, a on k tomu dodal: ve zvlastnim oddeleni predmetu nevyjasneneho urceni... Vzpomnel jsem si na dlouhe rady mistnosti, zaplnene, ovesene, prehrazene a nacpane podivnymi predmety, pripominajicimi abstraktni plastiky nebo topologicke modely... A Admiral pripousti, ze risskeho stabniho dustojnika, ktery cosi provedl nejakych sto parseku odtud, muze v techto sinich vubec neco zajimat...
Vytocil jsem cislo kabinetu Glumovove a zustal jsem trochu paf. Z obrazovky se na me prijemne usmival Grisa Serosovin, prezdivany Vodnar, ze ctvrte podskupiny meho oddeleni. Par sekund jsem sledoval, jak se postupne meni vyraz jeho ruzoveho obliceje: vlidny usmev; rozpaky; oficialni pripravenost vyslechnout rozkaz; a nakonec znovu vlidny usmev. Ted uz ovsem trochu nuceny. Docela jsem ho chapal. Kdyz i ja sam jsem byl trochu vyveden z miry,
