„Vzdyt uz jsem vam rekla — vubec na nic se nevyptaval! Vypravel, vzpominal, kreslil, hadal se... jako maly kluk... On vam si vsechno pamatuje! Malem kazdy den! Kde stal on, kde jsem stala ja, co rekl Rex, jak se dival Wolf... Ja jsem si nic z toho nepamatovala, on na me kricel, nutil me, abych si vzpomnela, a ja vzpominala... Ten vam mel radost, kdyz jsem si vzpomnela na neco, co si sam nepamatoval!“
Odmlcela se.
„A to vsechno — o detstvi?“ zeptal Jsem se po chvilce.
„No ovsem! Rikam vam prece, ze se to nikoho netyka, je to jen mezi nami dvema... Ale opravdu se choval jako blazen... Uz jsem byla vycerpana, usinala jsem, ale on me budil a kricel mi do ucha: Kdo tenkrat spadl z houpacky? A kdyz jsem si nahodou vzpomnela, popadl me do naruce, behal se mnou po dome a hulakal: Spravne, presne tak to bylo, spravne!“
„A nevyptaval se vas, co je ted s ucitelem a s kamarady ze skoly?“
„Kolikrat vam mam rikat — na nic se nevyptaval, na nikoho se nevyptaval. Dokazete to pochopit? Vykladal, vzpominal a nutil me, abych si taky vzpominala...“
„Ano, ano, chapu,“ rekl jsem. „A co se podle vaseho nazoru chystal delat dal?“
Podivala se na me jako na novinare Kammerera.
„Nic nechapete,“ prohlasila.
V podstate mela samozrejme pravdu. Odpovedi na otazky, ktere zajimaly Admirala, jsem ziskal: Abalkin nemel zajem o praci Glumovove, Abalkin nemel v umyslu vyuzit ji k proniknuti do muzea. Ale opravdu jsem nechapal, co Abalkin sleduje tim, ze vyvolava tohle celodenni vzpominani... Sentimentalita... dan detske lasce... navrat do detstvi... Tomu jsem neveril. Cil byl urcite prakticky, predem dobre promysleny, a Abalkin ho dosahl, aniz v Glumovove vzbudil sebemensi podezreni. Mne bylo jasne, ze ani sama Glumovova o tomto cili nic nevi. Vzdyt ani nepochopila, o co ve skutecnosti slo...
Zbyvala jeste jedna otazka, kterou bych si mel zodpovedet. No dobra. Vzpominali, milovali se, pili, znovu vzpominali, usinali, probouzeli se, znovu se milovali a znovu usinali... Ale co ji tedy privedlo k takovemu zoufalstvi, na pokraj hysterie? Tady se pochopitelne oteviraly nedozirne prostory k nejruznejsim dohadum. Napriklad k takovym, ktere jsou spjaty s navyklymi manyrami stabniho dustojnika Ostrovni rise. Ale mohlo tu byt i neco jineho. A toto jine mohlo mit pro mne nedozirnou cenu. Tady jsem se nerozhodne zarazil — bud hodit za hlavu neco mozna velice duleziteho, nebo se odhodlat k odporne netaktnosti, navic s rizikem, ze se stejne nakonec nic duleziteho nedozvim...
Odhodlal jsem se.
„Majo Toivovno,“ rekl jsem a snazil jsem se kazde slovo pronest co nejpevneji. „Reknete mi, co vyvolalo vase zoufalstvi, jehoz bezdecnym svedkem jsem byl pri nasem minulem setkani?“
Pri techto slovech jsem si netroufl divat se ji do oci. Vubec bych se nedivil, kdyby me okamzite vyhodila nebo proste prastila videofonem pres hlavu. Neudelala vsak jedno ani druhe.
„Byla jsem husa,“ rekla pomerne klidne. „Hystericka husa. Mela jsem tehdy pocit, ze me vyzdimal, vymackal jako citron a vyhodil pres prah. Ale ted to chapu — jemu na mne opravdu nezalezi. Na nejake chovani v rukavickach mu nezbyva casu ani sil. Ja jsem na nem neustale vyzadovala vysvetleni, ale on mi prece nemohl nic vysvetlovat. On asi vi, ze ho hledate...“
Vstal jsem.
„Moc vam dekuju, Majo Toivovno,“ rekl jsem. „Myslim, ze jste nepochopila spravne nase umysly. Nikdo mu nechce skodit. Pokud se s nim setkate, snazte se ho o tom presvedcit.“
Neodpovedela.
3. cervna 78. NEKOLIK SLOV O ADMIRALOVYCH DOJMECH
Z kopce bylo videt, ze doktor Goannek se pro nedostatek pacientu venuje rybolovu. To bylo stesti, protoze k jeho kabine nulove transportace maskovane jako zachudek bylo bliz nez k lazenskemu klubu. Na ceste, jak se ukazalo, se sice rozkladaly uly, ktere jsem pri sve prvni navsteve zbrkle nepostrehl, takze jsem musel rychle hledat zachranu, preskakovat jakesi dekorativni plutky a pritom srazet nemene dekorativni hrnky a krajace. Ale dopadlo to dobre. Vybehl jsem na zaprazi se sloupky, vnikl do zname svetnice a rovnou vstoje jsem vytocil Admiralovo cislo.
Myslel jsem, ze to vyridim kratkym hlasenim, ale nas rozhovor se dost protahl, takze jsem musel vynest videofon na zaprazi, aby me znenadani nepristihl mnohomluvny a nedutklivy doktor Goannek.
„Proc ona tam sedi?“ zeptal se Admiral zamyslene.
„Ceka.“
„On to s ni tak domluvil?“
„Jak ja tomu rozumim, tak ne.“
„Chudinka,“ zabrucel Admiral. Pak se zeptal: „Ty se vracis?“
„Ne,“ rekl jsem. „Jeste mi zbyva ten Jasmaa a rezidence Hlavaku.“
„K cemu?“
„V rezidenci,“ odpovedel jsem, „se v soucasne dobe zdrzuje jakysi Hlavak Stekn-Itrc, ten, ktery se s Abalkinem ucastnil operace Mrtvy svet...“
„Aha.“
„Nakolik jsem vyrozumel z Abalkinova hlaseni, vytvoril se mezi nimi ne zcela obvykly vztah...“
„V jakem smyslu neobvykly?“
Trochu jsem zavahal, hledaje vhodne vyrazy.
„Troufal bych si to nazvat pratelstvim, Admirale... Vzpominate si na to hlaseni?“
„Vzpominam. Chapu, co chces rict. Ale odpovez mi na tuhle otazku: jak jsi zjistil, ze Hlavak Stekn je na Zemi?“
„No... To bylo dost slozite. Predne...“
„Dost,“ zarazil me a vyckavave se odmlcel.
Ne hned, ale prece jen mi to doslo. Skutecne. Jestlize mne, pracovniku Komkonu-2 pri mych solidnich zkusenostech z prace VCI, dalo dost namahy vyhledat Stekna, jak by ho mohl najit obycejny progresor Abalkin, ktery navic dvacet let stravil v hlubokem kosmu a nevyzna se ve VCI vic nez nejaky dvacetilety student?
„Souhlasim,“ rekl jsem. „Mate samozrejme pravdu. Ale pripustte, ze ukol neni zcela splnitelny. Pri nejlepsi vuli.“
„Pripoustim. Ale nejde jen o to. Nenapadlo te ani jednou, ze hazi kameni do krovin?“
„Ne,“ priznal jsem se poctive.
Hazet kameni do krovin v prekladu naseho slangu znamena — zavadet na falesnou stopu, podsouvat nepravdive indicie, zkratka a dobre tahat lidi za nos. Teoreticky se pochopitelne dalo pripustit, ze Lev Abalkin sleduje nejaky zcela konkretni cil a vsechny jeho uskoky s Glumovovou, s ucitelem i se mnou jsou jen mistrne predhozeny falesny material, nad jehoz smyslem si musime bezvysledne lamat hlavu, zbytecne plytvat casem i silami a beznadejne se vzdalovat tomu hlavnimu.
„Nevypada to tak,“ rekl jsem odhodlane.
„Ja zase jsem nabyl dojmu, ze to tak vypada,“ rekl Admiral.
„Vy to musite vedet lip,“ utrousil jsem suse.
„Bezesporu,“ prisvedcil sef. „Bohuzel je to jenom dojem. Fakta nemam. Ale pokud se nemylim, nezda se mi pravdepodobne, ze by si ve sve situaci vzpomnel na Stekna, vynakladal spoustu namahy na jeho vyhledani, aby se vypravil na druhou polokouli a hral tam nejakou komedii — a to vsechno jenom proto, aby hodil do krovin o jeden kamen vic. Souhlasis se mnou?“
„Vite, Admirale, ja jeho situaci neznam, a snad prave proto vas dojem nesdilim.“
„A jaky dojem mas ty?“ zeptal se s necekanym zajmem. Pokusil jsem se svuj dojem zformulovat:
„Rozhodne to neni hazeni kamenu. V jeho cinech je jakasi logika. Jsou mezi sebou spjaty. A nejen to, pouziva stale stejne finty. Neztraci cas ani sily vymyslenim novych zpusobu — ohromi cloveka nejakym prohlasenim a pak posloucha, co ten omraceny blekota... Chce se neco dozvedet, neco o svem zivote... Presneji receno — o svem
