Po kratsim vahani usoudila Jadviga Michajlovna, ze je jeji povinnosti ohlasit tento drobny objev doktoru Sikorskemu. Doktor Sikorski prijal zpravu bez zvlastniho zajmu, ale koncem prosince nahle zavolal videofonem Jadvigu Michajlovnu a informoval se, jak to vypada s materskym znaminkem Lva Abalkina. Beze zmeny, odpovedela udivene Jadviga Michajlovna. Nebude-li vas to obtezovat, poprosil doktor Sikorski, tak nejak nenapadne, aby chlapec nevedel, to znaminko vyfotografujte a poslete mi obrazek.
Lev Abalkin byl prvni z „nalezencu“, u nehoz se v ohbi praveho lokte objevilo znaminko. Behem dalsich dvou mesicu se materska znaminka vice ci mene dumyslnych tvaru objevila u dalsich osmi „nalezencu“ za naprosto shodnych okolnosti — nejprve modrinka s mirnym otokem, bez jakychkoli vnejsich pricin, bez bolesti, a za tyden zlute znaminko. Do konce roku 48 melo „cejch Poutniku“ vsech trinact. A tehdy doslo ke skutecne podivnemu a desivemu objevu, ktery vyvolal v zivot pojem „detonator“.
Kdo prvni pouzil tohoto vyrazu, to uz se dnes neda zjistit. Podle mineni Rudolfa Sikorskeho vystihoval nejpresneji a v plne hruze podstatu veci. Jiz roku 39, rok po narozeni „nalezencu“, objevili xenotechnikove, provadejici demontaz vyprazdneneho inkubatoru, v jeho nitru dlouhy hranolek z jantaritu, obsahujici trinact kulatych kotoucu s ruznymi znaky. V utrobach inkubatoru se tehdy nasly i zahadnejsi predmety, nez bylo toto pouzdro, takze mu nikdo nevenoval zvlastni pozornost. Pouzdro bylo dopraveno do muzea mimozemskych kultur, popsano v internim bulletinu Materialy o sarkofagu-inkubatoru Jako jeden z prvku soustavy k zajisteni zivota, uspesne preckalo chaby napor jakehosi vyzkumnika, ktery se pokousel odhalit, co to je a k cemu to slouzi, a pak bylo zastrceno do preplneneho zvlastniho oddeleni pro predmety materialni kultury nevyjasneneho urceni, kde v zapomenuti klidne lezelo celych deset let.
Pocatkem roku 49 vstoupil pomocnik Rudolfa Sikorskeho ve veci „nalezencu“ (rikejme mu treba Ivanov) do pracovny sveho sefa a polozil pred neho projektor zapnuty na 211. strance 6. svazku Materialu o sarkofagu. Admiral se tam podival a strnul. Mel pred sebou fotografii „prvku soustavy k zajisteni zivota 15/156 A': trinact kulatych kotoucu v luzkach jantaritoveho pouzdra. Trinact dumyslnych hieroglyfu, presne tychz, s nimiz si uz prestal lamat hlavu, duverne znamych podle fotografii trinacti ohbi detskych loktu. Co znak, to loket. Co znak, to kotouc. Co kotouc, to loket.
To nemohla byt nahoda. To muselo neco znamenat. Neco velice duleziteho. V prvnim okamziku chtel Rudolf Sikorski vyzadat si z muzea tento „prvek 15/156 A“ a schovat ho k sobe do sejfu. Pred vsemi. Pred sebou. Vydesil se. Docela obycejne se vydesil. A nejstrasnejsi bylo, ze ani nevedel, ceho se boji.
Ivanov byl rovnez vylekany. Pohledli na sebe a porozumeli si bez jedineho slova. Oba videli pred ocima stejny obrazek: trinact opalenych, poskrabanych bomb se honi s veselym vyskanim v rickach, leze po stromech v nejruznejsich koutech zemekoule, zatimco tady, na dosah ruky, ceka na svuj okamzik v zlovestnem tichu trinact detonatoru k temto bombam.
Byla to chvile slabosti, pochopitelne. Nic hrozneho se prece nestalo. Z niceho zatim nevyplyvalo, ze tyhle kotouce se znaminky jsou detonatory k bombam uvadejici v cinnost skryty program. Vsichni uz si zvykli myslet na nejhorsi, jakmile se neco tykalo „nalezencu“. Ale i kdyby tato rozjitrena fantazie byla opravnena, ani v tomto krajnim pripade se az doposud nestalo nic hrozneho. V kteremkoli okamziku bylo mozne detonatory znicit — vyzvednout je z muzea a odeslat do horoucich pekel, az na okraj obydleneho vesmiru, a v pripade potreby jeste dal.
Rudolf Sikorski zatelefonoval rediteli muzea a pozadal ho, aby dopravili exponat cislo to a to k dispozici svetove rade k nemu, Sikorskemu, do pracovny. Dostalo se mu mirne udiveneho, naprosto zdvorileho, ale jednoznacneho odmitnuti. Zjistilo se (Sikorski o tom do te doby nemel ani potuchy), ze se muzejni exponaty, a to nejen z muzea mimozemskych kultur, nybrz z kterehokoli muzea na Zemi, nejen nevydavaji soukromym osobam, ale ani svetove rade, dokonce ani panubohu. Kdyby nahodou sam panbuh potreboval pracovat s exponatem cislo to a to, musel by si zajit do muzea, predlozit prislusne povoleni a primo tam, ve stenach muzea, provadet potrebny vyzkum — k nemuz ovsem by mu, panubohu, byly vytvoreny nezbytne podminky: byly by mu poskytnuty laboratore, jakekoli zarizeni, veskere konzultace a tak dale a tak dale.
Vyvoj veci dostaval necekany obrat, ale prvni sok uz pominul. Nakonec dobre je i to, ze bomba by ke spojeni s detonatorem potrebovala prinejmensim „prislusne povoleni“. A zalezi, vlastne jen na Rudolfu Sikorskem, aby zaridil, ze se muzeum stane prave onim predpokladanym sejfem, jedine o neco vetsim. A vubec, co je to za pitomosti? Jak by se bomby mohly dovedet, kde jsou detonatory ulozeny a ze vubec existuji? Ne, ne, to byla chvile slabosti. Jedna z mala podobnych chvil v jeho zivote.
Detonatory byly podrobeny dukladnemu zkoumani. Vhodne vybrani lide, vybaveni prislusnym povolenim a doporucenim, provedli v bajecne zarizenych muzejnich laboratorich cyklus peclive promyslenych vyzkumu. Vysledky techto praci by bylo mozno s klidnym svedomim oznacit za nulove, nebyt jedne podivne, dokonce primo tragicke udalosti.
S jednim detonatorem byla provedena zkouska regenerace. Experiment prinesl zaporny vysledek. Na rozdil od mnoha jinych predmetu materialni kultury Poutniku se detonator c. 12 (oznaceni: goticke „M“), ktery byl rozlaman, samocinne neobnovil. A o dva dny pozdeji zasypala lavina v severnich Andach skupinu skolaku z internatu Templado — dvacet sedm devcat a chlapcu vedenych ucitelem. Mnozi byli potluceni a zraneni, ale vsichni zustali nazivu, krome Endy Laskove, osobni spis c. 12, oznaceni goticke „M“.
Mohla to byt samosebou nahoda. Ale vyzkum detonatoru byl zastaven a prostrednictvim svetove rady se podarilo dokoncit jej uz jako tajny. Pak doslo jeste k jedne udalosti, ale mnohem pozdeji, az roku 62, kdy Rudolf Sikorski, prezdivany svymi spolupracovniky Poutnik, byl rezidentem na Saraksi.
Slo o to, ze prave diky jeho nepritomnosti na Zemi se skupine psychologu z komise pro trinactku podarilo dosahnout povoleni, aby jednomu z „nalezenou“ bylo castecne prozrazeno tajemstvi jeho osobnosti. Pro tento experiment byl vybran Kornej Jasmaa, cislo 11, znak Elbrus. Po peclive priprave mu byla odhalena cela pravda o jeho puvodu. Pouze o nem. O nikom jinem. Kornej Jasmaa koncil tehdy skolu progresoru. Podle vsech setreni to byl clovek pevne vule, psychicky neobycejne odolny, ve vsech smerech mimoradne nadany. Kornej Jasmaa prijal tuto informaci s ohromujici chladnokrevnosti — okolni svet ho zrejme zajimal mnohem vic nez tajemstvi vlastniho puvodu. Psychologove ho opatrne upozornili, ze v sobe mozna nosi skryty program, ktery muze v kteremkoli okamziku usmernit jeho cinnost proti zajmum lidstva, ale Korneje Jasmau tato vystraha ani trochu nevzrusila. Otevrene se priznal, ze sice chape svou potencialni nebezpecnost, ale absolutne v ni neveri. Ochotne souhlasil s pravidelnym sebepozorovanim, zahrnujicim kazdodenni vysetrovani indikatorem emoci, dokonce sam navrhl jakkoli hluboke mentoskopicke zkoumani. Komise mohla byt spokojena — alespon jeden z „nalezencu“ se nyni stal uvedomelym a silnym spojencem Zeme. Kdyz se o tom experimentu dovedel Rudolf Sikorski, nejprve se rozcertil, ale pak usoudil, ze muze byt takovy pokus uzitecny. Od pocatku trval na uchovani tajemstvi osobnosti „nalezencu“ predevsim v zajmu bezpecnosti Zeme. Nechtel, aby v okamziku, zacne-li program pusobit (dojde-li k tomu vubec), meli „nalezenci“ krome tohoto podvedomeho programu zcela jasnou predstavu o sobe a o tom, co se s nimi deje. Videl by radeji, kdyby zacali vyvadet, kdyby nevedeli, co hledaji, a podnikali jeden nesmyslny a podivny krok za druhym. Ale koneckoncu pro kontrolu bude snad i dokonce uzitecne mit jednoho (ale ne vic!) z „nalezencu“, ktery o sobe bude vedet vsechno. Pokud nejaky program vubec existuje, je urcite serizen tak, ze zadne vedomi nebude schopno jej likvidovat. Jinak se Poutnici vubec nemuseli s takovou praci namahat. Ale jednani cloveka, ktery je o programu informovan, se bude bezpochyby prikre odlisovat od jednani ostatnich.
Psychologove se vsak neminili uspokojit dosazenymi vysledky. Povzbuzeni uspechem s Kornejem Jasmaou opakovali o tri roky pozdeji (to Rudolf Sikorski porad jeste sedel na Saraksi) tento pokus s Thomasem Nilsonem (cislo 02, znak „Sikma hvezda“), dozorcem rezervace na Gorgone. Vysledky byly velmi priznive a Thomas Nilson nekolik mesicu skutecne pokracoval v bezuhonne praci. Zrejme ho tajemstvi jeho osobnosti ani trochu netizilo. Byl to vubec clovek spis flegmaticky, bez nachylnosti k projevovani emoci.
Svedomite provadel vsechny doporucene procedury v souvislosti se sebepoznavanim, bral svou situaci dokonce s urcitym, pro neho charakteristickym tezkopadnym humorem, ale briskne odmitl mentoskopicke sledovani, odvolavaje se na ciste osobni duvody. A steho dvacateho osmeho dne po zahajeni experimentu zahynul Thomas Nilson na sve Gorgone za okolnosti nevylucujicich moznost sebevrazdy.
Pro komisi a zejmena pro psychology to byla hrozna rana. Prestarly Pak Hing oznamil svuj odchod z komise, opustil ustav, zaky i pribuzne a uchylil se do vyhnanstvi. A steho tricateho druheho dne pracovnik Komkonu-2, mezi jehoz povinnostmi byla mimo Jine pravidelna mesicni kontrola jantaritoveho pouzdra, zdesene oznamil, ze detonator cislo 02, znak „Sikma hvezda“, uplne zmizel a nezanechal po sobe v lozi vystlanem pohyblivymi vlakenky pseudoepithelu ani zrnko prasku.
Nyni jiz o existenci jakesi mirne receno polomysticke souvislosti mezi kazdym „nalezencem“ a „jeho“ prislusnym detonatorem nebylo nejmensich pochyb. A prave tak nemel zadny clen komise pochybnosti o tom, ze v dohledne budoucnosti nebude ani pozemstanum doprano celou tuto zalezitost rozlousknout.
