jako velitel. A v tom se otevrely dvere, do kabiny vstoupil ctvrty. Nejdriv jsme se tomu nedivili. Walkenstein se jen neprivetive zeptal: ‚Co tu chcete?‘ A najednou nam to doslo, vyskocili jsme a upreli jsme na neho oci. A on uprel oci na nas. Je treba podotknout, ze to byl uplne obycejny clovek. Stredne velky, pohubly, prijemne tvare, nijak moc vlasaty, jako byl treba nas Dixon. Jenom oci mel zvlastni, takove, jako miva detsky lekar. A jeste neco — byl oblecen jako hvezdoletec za letu, jenom bundu mel zapnutou zprava doleva. Tak se zapinaji zeny, jo a jeste pry dablove. To mi na tom pripadalo nejpodivnejsi. Zatimco jsme se prohlizeli, mrkl jsem, koukam — bundu uz mel zapnutou spravne.
‚Dobry den,‘ povida ten neznamy.,Jmenuji se Petr Petrovic. Jak se jmenujete vy, to uz vim, proto nebudeme ztracet cas, podivame se, co je s doktorem Percy Dixonem.‘ Bez dlouhych ceremonii odstrcil Walkensteina a sedl si vedle Dixona. ‚Prominte,‘ povidam mu, ‚vy jste lekar?‘ ‚Ano,‘ povida on, ‚tak trochu.‘ A zacne strhavat Dixonovi z hlavy obvaz. Dela to, jako kdyby si hral, jako kdyby dite strhavalo obal z bonbonu. Az mi z toho prebehl mraz po zadech. Divam se na Walkensteina — Mark stoji cely bledy, jenom otvira a hned zas zavira usta. Mezitim Petr Petrovic strhnul obvaz a obnazil ranu. Byla to tedy strasna rana, ale Petr Petrovic neprisel do rozpaku. Roztahl prsty a zacal Dixonovi masirovat lebku. A predstavte si, rana se zacelila. Primo pred nasima ocima. Nezustalo po ni ani stopy. Dixon se obratil na pravy bok a zacal chrapat, jako kdyby se mu nikdy nic nestalo.
‚Tak,‘ povida Petr Petrovic. ‚At se ted vyspi. My se spolu zatim podivame, co se to deje ve vasi strojovne.‘ Sli jsme za nim jako ovecky, jenom jsme na rozdil od nich nebeceli. Proste, snad si to dokazete predstavit, jsme nenalezali slov. Pro takove setkani jsme take zadna slova pripravena nemeli. Petr Petrovic otvira vstupni otvor do reaktoru a leze rovnou do prostoru s obohacovacem. Walkenstein jen tak vydechl a zvolal: ‚Pozor! Je tam radiace!‘ Pohledl na nas zamyslene a pak rekl: ‚Jo, mate pravdu. Bezte, Leonide Andrejevici a Marku Jefremovici, rovnou do kabiny, ja se hned vratim.‘ A zavrel za sebou. Sli jsme spolu s Markem do kabiny a jeden druheho jsme stipali. Nepromluvili jsme a jen jsme se stipali, strasne moc. Ale neprobudili jsme se, ani on, ani ja. Asi po dvou minutach zacaly fungovat indikatory, pult pro ovladani obohacovace ukazuje pohotovost cislo jedna. Pak se Mark prestal stipat a povida potichu: ‚Leonide Andrejevici, pamatujete si, jak se ma clovek chranit pred nadprirozenymi silami?‘ Sotva to vyslovil, vstoupil Petr Petrovic. ‚Tedy,‘ povida, ‚to ale mate hvezdolet, Leonide Andrejevici. Uplny hrob. Sklanim se pred vasi odvahou, pratele.‘ Pak nam navrhl, abychom si sedli a kladli mu otazky.
Zacal jsem usilovne premyslet, jakou co nejchytrejsi otazku bych mu polozil, zatimco Mark, clovek beze zbytku prakticky, se zeptal: ‚Kde ted jsme?‘ Petr Petrovic se smutne usmal, v tom okamziku se steny nasi kabiny staly pruhlednymi. ‚Tak tedy,‘ rika Petr Petrovic a ukazuje prstem: ‚Tamhle je nase Zeme. Ctyri a pul parseku. A tamhle je EN-6, jak jste to pojmenovali. Zmente kurs o sest desetin sekundy a lette rovnou na deritrinitaci. Nemel bych vas rovnou hodit k EN-6?‘ Jesitny Mark odpovedel: ‚Ale ne, nenamahejte se, to my uz sami…‘ A hned se do toho pustil a zacal orientovat korab. Ja jsem stale jeste premyslel o otazce, ale porad mi lezla do hlavy vselijaka ‚pocasi v nadhvezdnych prostorech‘. Petr Petrovic se zasmal a rekl: ‚Dobra, jste ted prilis rozruseni na to, abyste mohli klast otazky. Ja uz musim jit. Cekaji me v nadhvezdnych prostorach. Nejlepe bude, kdyz vam to vsechno strucne vysvetlim sam.
Ja jsem vas vzdaleny potomek. My potomci radi navstevujeme vas, nase predky. Chodime se divat, jak vam jde prace od ruky, a chceme vam ukazat, jaci budete. Predky vzdycky zajima, jaci budou, a potomky zase, jak se stali takovymi, jaci jsou. Reknu vam ale uprimne, takove vylety pro nas nejsou prilis povzbudive. S vami, predky, je nejlepsi kontakt mezi ctyrma ocima. Dalo by se toho tolik napachat, ze by cele dejiny byly vzhuru nohama. Udrzet se a nezasahnout do vasich zalezitosti je nekdy nesmirne tezke. Vmesovani v mire, jak jsem to ted udelal napriklad ja, to je jeste mozne. Ale co treba jeden muj pritel. Dostal se do bitvy u Kurska a zacal tam odrazet tankovy utok. Sam zahynul, a co z toho pak bylo, na to ted radeji ani nemyslet. Samozrejme ze ten utok neodrazel sam, takze to vsechno probehlo nenapadne. Nebo jiny muj pritel — ten zase chtel znicit Cingischanova vojska. Sotva ho udrzeli. No a to je v podstate vsechno. Uz pujdu, jiste maji o me uz strach.‘
Vtom jsem vykrikl. ‚Pockejte, jeste jednu otazku! To tedy znamena, ze vy ted muzete vsechno?‘ Podival se na me s takovou preziravou nehou a rekl: ‚Co vas to, Leonide Andrejevici, napada. Neco uz samozrejme dokazeme, ale prace mame dost jeste na miliony stoleti. Tak treba neni to tak dlouho, onemocnelo u nas jedno dite. Vychovavali jsme je, vychovavali, az jsme se museli vzdat. Mavli jsme nad nim rukou a poslali jsme je hasit galaxie, v sousedni metasoustave je jich asi deset zbytecnych. Ale vy, povida, vy jste, pratele, na spravne ceste. Vy se nam libite. Verime ve vas. Jenom si pamatujte: jestli budete takovi, jaci chcete byt, pak my budeme takovi, jaci ted jsme. A jaci tedy budete.‘ Mavl rukou a odesel. No a to je cela ta pohadka.“
Gorbovskij se zvedl na loktech a rozhledl se po posluchacich. Kondratev podrimoval, vyhrival se na slunicku. Slavin lezel na zadech a zamyslene upiral oci do nebe.
„Pro budoucno vstavame ze sna,“ pomalu recitoval. „Pro budoucno odhalujeme rousky tajemstvi. Pro budoucno tribime myslenky. Pro budoucno shromazdujeme sily… Uslysime kroky ohniveho zivlu, ale my budeme uz pripraveni ridit ohnive vlny.“
„To je podstata. Ale jakou to bude mit formu?“ rekl Gorbovskij.
„Dobry zacatek,“ profesionalne rekl Slavin. „Ale ke konci jste to pokazil. Copak bylo tak tezke vymyslet si neco jineho misto toho vaseho nevychovaneho ditete?“
„Bylo,“ priznal Gorbovskij.
Slavin se otocil na bricho.
„Vite, Leonide Andrejevici,“ rekl, „me predstavy vzdycky ohromovala leninska myslenka o vyvoji cloveka ve spirale. Od prvotniho komunismu zbidacenych pres hlad, krev, valky, pres silenou nespravedlnost, ke komunismu nevycislitelnych dusevnich a materialnich hodnot. Mam velke podezreni, ze pro vas je to jenom teorie, ale ja jsem prece zastihl cas, kdy se rameno spiraly jeste neuzavrelo. I kdyz to bylo v biografu, presto jsem jeste videl, jak se raketami zapaluji vesnice, jak lide hori v napalmu… Vite, co to je napalm? A co to je uplatkar, to taky vite? Musite to pochopit, komunismem clovek zacal a ke komunismu se vratil, a prave timto navratem zacina nove rameno spiraly, rameno uz zcela fantasticke…“
Kondratev najednou otevrel oci, protahl se a usedl.
„Filozofove,“ rekl. „Aristotelove. Pojdte, rychle umyjeme nadobi, vykoupeme se a ja vam ukazu Zlatou jeskyni. Neco takoveho jste jeste nevideli, vy zkuseni dedove.“
Obsah
TEMER TI SAMI
NOC NA MARSU
TEMER TI SAMI
NAVRAT
DEDOVE
SPIKLENCI
ZPRAVODAJSTVI
DVA Z TAJMYRU
PLYNOUCI CESTY
NAVRAT
DOKONALA PLANETA
TRAPENI
VYSADKARI
HLOUBKOVY PRUZKUM
ZAHADA ZADNI NOHY
SVICKY PRED PULTEM
PRIRODOVEDA VE SVETE DUCHU
O POUTNICICH A CESTOVATELICH
DOKONALA PLANETA
