Arkadij a Boris Strugacti
Poledne, XXII. stoleti
prelozil Josef Tyc, 1980
Kapitola prvni
TEMER TI SAMI
NOC NA MARSU
Kdyz se rezavy pisek pod pasy krauleru konecne usadil, Petr Alexejevic Novago zasunul zpatecku a krikl na Mandela: „Seskoc!“ Krauler se zachvel, rozhazoval hromady pisku a prachu a zacal se prevracet zadi nahoru. Novago vypnul motor a vykulil se ven. Dopadl na vsechny ctyri a aniz se naprimil, rozbehl se stranou, ale pisek pod nim sedal a propadal se. Presto se dostal na pevne misto a usedl s nohama stazenyma pod sebe.
Uvidel Mandela kleciciho na protejsim okraji trychtyre a zad krauleru zahaleneho v mlze, trcici z pisku na dne krateru. Teoreticky byly vylouceny predpoklady, ze by se s kraulerem typu Jesterka mohlo neco podobneho stat. Tedy aspon tady na Marsu. Krauler Jesterka byl lehky, rychly stroj — petimistna otevrena plosina na ctyrech samostatnych pasovych podvozcich. A tady pomalu sklouzaval do cerne diry, kde se mastne leskla hluboka voda. Z vody se valila para.
„Kaverna,“ rekl ochraptele Novago. „Meli jsme smulu, budeme muset…“
Mandel otocil k Novagovi tvar, kterou mu kyslikova maska ukryvala az k ocim.
„To jsme tedy meli,“ rekl.
Bylo uplne bezvetri. Chuchvalce pary z kaverny stoupaly kolmo k cernofialovemu nebi, posetemu velkymi hvezdami. Nizko na zapade viselo slunce — maly vyrazny kotouc nad dunami. Od dun se narudlym udolim tahly cerne stiny. Bylo naproste ticho, rusene jen sumenim pisku stekajiciho do trychtyre.
„Tak jo,“ rekl Mandel a vstal. „Co budem delat? Prirozene ze ho nevytahneme.“ Kyvl hlavou smerem ke kaverne. „Nebo by to slo?“
Novago zavrtel hlavou.
„Neslo, Lazare Petrovici,“ rekl. „Nevytahneme.“
Ozval se tahly sycivy zvuk, zad krauleru zmizela a na cerne hladine se vytvorilo a prasklo nekolik bublin.
„Ten tedy nevytahneme,“ rekl Mandel. „Pak ale budeme muset vyrazit, Petre Alexejevici. Co pro nas je tricet kilometru. Za pet hodin to ujdeme.“
Novago pohledl na cernou vodu, na niz se objevil jemny ledovy vzor. Mandel se podival na hodinky.
„Osmnact dvacet. O pulnoci tam budeme.“
„O pulnoci,“ rekl s pochybami v hlase Novago. „Prave o pulnoci.“
‚Zbyva tricet kilometru,‘ pomyslel si. ‚Z tech triceti kilometru budem muset jit dobrych dvacet za tmy. Mame sice infracervene bryle, presto to vypada dost zle. Zrovna tohle se muselo stat… Na krauleru bychom dorazili za svetla. Nemeli bychom se vratit na Zakladnu a vzit si jiny krauler? K Zakladne je to ctyricet kilometru, vsechny kraulery budou venku a my se dostaneme na plantaz nekdy zitra k ranu, to uz bude pozde. Dopadlo to pekne zle!‘
„Jen klid, Petre Alexejevici,“ rekl Mandel a poklepal si na stehno, kde se pod kozesinou houpalo pouzdro s pistoli. „Projdeme to.“
„A kde mam nastroje?“ zeptal se Novago.
Mandel se rozhledl.
„Shodil jsem je,“ rekl. „Heledte, tamhle jsou.“
Udelal par kroku a zvedl maly cestovni kufrik.
„Tady je mame,“ opakoval a otiral pritom kozesinovym rukavem zavazadlo od pisku. „Tak jdeme?“
„Jdeme,“ rekl Novago.
Vyrazili.
Protali udoli, vyskrabali se na dunu a znovu zacali sestupovat. Slo se jim snadno. Dokonce i osmdesatikilovy Novago s kyslikovymi lahvemi, vyhrivaci soupravou, v kozesinovem obleku a s olovenymi podrazkami na vysokych teplych botach tu vazil pouhych ctyricet kilogramu. Drobny vychrtly Mandel si vykracoval jako na prochazce a ledabyle si maval cestovnim kufrikem. Pisek tu byl pevny, slehly, takze stopy na nem temer nezustavaly.
„Za krauler si to od Ivanenka pekne vypiju,“ rekl Novago po dlouhe odmlce.
„Copak za to muzete?“ namitl Mandel. „Jak jste mohl vedet, ze je prave tady kaverna? At se to vezme z kterekoli strany, objevili jsme vodu.“
„To spis voda objevila nas,“ rekl Novago. „Za krauler to ale stejne schytam. Vite, co rekne Ivanenko: ‚Za vodu dekuju, ale stroj uz vickrat do rukou nedostanete.‘“
Mandel se zasmal:
„No nic, nejak to dopadne. A vytahnout ten krauler nebude zase tak tezke… Podivejte se na toho fesaka!“
Na hrebenu pisecneho presypu sedel mimikrodon, dvoumetrovy jester piskove barvy, rezave kropenaty, s podivnou trojuhelnikovitou hlavou a malyma kulatyma ocima, a uprene se na ne dival. Mandel po nem hodil kamen, ale nestrefil se. Jester sedel bez hnuti, s roztazenyma nohama.
„Nadherny, hrdy a naprosto klidny,“ poznamenal Mandel.
„Irina rika, ze jich je na plantazich strasna spousta,“ rekl Novago. „Prikrmuje je…“
Beze slova pridali do kroku.
Duny skoncily. Sli ted pres plochou soloncakovou rovinu. Olovene podrazky zvonive klepaly na zmrzlem pisku. V paprscich bileho zapadajiciho slunce horely velke solne skvrny; kolem nich zloutly s najezenymi dlouhymi jehlami kaktusove koule. Techto zvlastnich rostlin bez korenu, bez listi i kmenu tu bylo velice mnoho.
„Chudak Slavin,“ rekl Mandel. „Jiste ma starosti.“
„To ja je mam taky,“ zavrcel Novago.
„Jsme prece lekari,“ rekl Mandel.
„Ze jsme lekari? Vy jste chirurg, ja jsem internista. Rodil jsem vseho vsudy jednou v zivote, a to bylo pred deseti lety v nejlepsi poliklinice v Archangelsku, za zady mi stal profesor…“
„To nic,“ rekl Mandel. „Ja jsem rodil nekolikrat. Nemusime se znepokojovat. Vsechno bude v poradku.“
Mandelovi se pod nohy dostala pichlava koule. Obratne ji nakopl. Opsala ve vzduchu tahly uzky oblouk, zacala se kutalet, poskakovat a lamala si jehlicky.
„Rana, a mic pomalu plachti do volneho prostoru,“ rekl Mandel. „To mne dela starosti neco jineho: jak se
