„Ale ja jsem klidny,“ rekl Serjoza.
„Ty ze jsi klidny?“ rekl Panin a pichal mu do prsou natazenym prstem. „Ty vibrujes. Jsi vyvaleny jako pulec. Je odporne se divat, jak se klepes.“
„Tak se na me nedivej,“ poradil mu Serjoza. „Koukej radeji na devcata. Dobra podani a tak dale.“
„Nemas zadne chovani,“ rekl Panin a podival se oknem. „Hezka devcata! A jak primove hraji.“
„Tak se divej,“ rekl Serjoza. „A snaz se, at ti necvakaji zuby.“
„To jako mne ze cvakaji zuby?“ podivil se Panin. „To tobe cvakaji.“
Serjoza mlcel.
„Mne muzou,“ rekl Panin po chvili premysleni. „Ja nejsem sportovec.“ Povzdechl si, podival se na dvere a rekl: „Kdyby aspon uz zacali volat, nebo…“
Zleva se na konci chodby objevil vedouci druheho rocniku Grisa Bystrov. Mel na sobe kombinezu, blizil se jen pomalu a cestou prstem maloval po zdi. Byl zamysleny. Zastavil se pred Kondratevem a Paninem a rekl:
„Zdravim vas.“ Hlas mel smutny.
Serjoza kyvl. Panin prezirave rekl:
„Bud zdrav, Grigoriji. Dostals taky vibraci pred Centrifugou?“
„Dostal!“ odpovedel Grisa Bystrov. „Trochu.“
„Tadyhle,“ rekl Panin Serjozovi, „Grigorij se mirne klepe. Ostatne je to vseho vsudy pouhy pulec.“
Pulci byli ve skole vsichni studenti z nizsich rocniku.
Grisa povzdechl a take si sedl na okno.
„Serjozo,“ rekl, „je to pravda, ze dnes mas prvni pokus na osminasobnem?“
„Ano,“ rekl Serjoza. Nemel nejmensi chut do mluveni, ale bal se, ze Bystrova urazi. „Ovsem kdyz me pusti,“ dodal.
„Urcite te pusti,“ rekl Grisa.
„Uvedom si to, pokus na osminasobnem!“ rekl Panin jakoby nic.
„Ty uz jsi to zkousel na osminasobnem?“ se zajmem se zeptal Grisa.
„Nezkousel,“ rekl Panin. „Nejsem prece sportovec.“
„Treba to ale zkusis, ne?“ rekl Serjoza. „Ted hned, se mnou. Co ty na to?“
„Ja jsem clovek jednoduchy, prostoduchy,“ odpovedel Panin. „Existuje prece norma. Tou normou je petinasobne pretizeni. Muj jednoduchy nezaludny organismus nesnasi nic, co je pres normu. Jednou to zkusil na sestinasobnem, a vynesli ho v sedme minute. A me s nim.“
„Koho ze vynesli?“ nechapal Grisa.
„Muj organismus,“ vysvetlil mu Panin.
„Aha,“ rekl Grisa s mirnym usmevem. „A ja jsem se jeste nedostal k petinasobnemu.“
„Ve druhem rocniku ani nemusis,“ rekl Serjoza. Seskocil z okna a zacal stridave dosedat na levou a pravou nohu. „Tak ja jdu,“ rekl Grisa a take seskocil.
„Co se stalo, nacelniku?“ zeptal se Panin. „Proc tolik smutku?“
„Nekdo si udelal legraci z Kopylova,“ smutne rekl Grisa.
„Uz zas?“ rekl Panin. „Jakou legraci?“
Valja Kopylov z druheho rocniku byl znam na fakulte svym vrelym vztahem k vypoctove technice. Nedavno byl na fakulte ustaven novy velmi vykonny vlnovy pocitac LIANTO, Valja u neho travil vsechen svuj volny cas. Trcel u neho i v noci, ale v nocni dobe se na LIANTU provadely vypocty pro diplomaty a Valentina nemilosrdne vyhaneli.
„Nekdo od nas pro neho zaprogramoval zamilovany vzkaz,“ rekl Grisa. „LIANTO ted v posledni fazi predava: Bez Kopylova neni zivot zivotem, miluji, pozdrav od LIANTA. To vsechno v jednoduchem abecednim kodu.“
„Pozdrav od LIANTA…“ rekl Serjoza a masiroval si ramena. „Basnici. Zabit vas je malo.“
„Dovedes si predstavit,“ rekl Panin, „jakou radost z toho chlapec ma?“
„A jaky je vtipny,“ rekl Serjoza.
„Co mi to rikate,“ rekl Grisa Bystrov. „To reknete tem chytrakum. Fakt to tak bylo, pozdrav od Lianta. Dnes v noci Kan pocital a misto odpovedi najednou — pozdrav od Lianta. Ted si me pozval.“
Todor Kan, zelezny Kan, byl vedoucim navigatorske fakulty.
„No,“ rekl Panin, „ceka te zajimava pulhodinka, nacelniku. Zelezny Kan je velice pohotovy spolubesednik.“
„Zelezny Kan je velky estet,“ rekl Serjoza Kondratev. „Nestrpi nacelnika, jehoz studenti nedovedou dat dohromady dve radky.“
„Ja jsem clovek prosty, jednoduchy,“ rekl Panin ale vtom se pootevrely dvere a v nich hlava sluzby.
„Pripravi se Kondratev, Panin,“ rekla sluzba.
Panin sebou trhl a upravil si bluzu.
„Jdeme,“ rekl.
Kondratev kyvl na Grisu a sel za Paninem do vycvikoveho salu. Byl to obrovsky sal, uprostred blikalo ctyrmetrove vahadlo na silnem krychlovem lozi — Velka centrifuga. Vahadlo se otacelo. Kabiny na jeho koncich byly odtlaceny odstredivou silou a lezely temer v horizontalni poloze. Okenka v kabinach nebyla, studenti byli pozorovani zevnitr loze pomoci soustavy zrcadel. Nekolik studentu odpocivalo u zdi na svedske lavicce. Se zvracenymi hlavami sledovali letajici kabinu.
„Ctyrnasobne,“ rekl Panin pri pohledu na kabinu.
„Petinasobne,“ rekl Kondratev. „Kdo tam ted je?“
„Nguen a Gurgenidze,“ rekl chlapik od sluzby.
Prinesl dva obleky proti pretizeni, pomohl Kondratevovi a Paninovi pri oblekani a zasneroval je. V takovem obleku se clovek podoba zamotku bource morusoveho.
„Cekejte,“ rekla sluzba a sla k lozi.
Jednou za tyden studenti vzdycky trenovali na odstredivem zarizeni a zvykali si tak na pretizeni. Tyden co tyden jednu hodinu po celych pet let. Clovek musel sedet, trpet, poslouchat, jak mu praskaji kosti, a vnimat, jak se mu siroke remeny vpijeji pres silnou latku obleku do otyleho tela, jak mu visi oblicej a nemuze mrkat, protoze vicka jsou tak tezka. Pritom museli resit jakesi nezajimave ulohy nebo sestavovat standardni programy pro pocitac, to vsechno nebylo nijak lehke, i kdyz takove ulohy i podprogramy pro ne nebyly od prvniho rocniku nicim novym. Nekteri studenti snaseli sedminasobne pretizeni, jini nevydrzeli ani trojnasobne — nedokazali se vyrovnat s docasnou ztratou zraku, a tak je prevadeli na fakultu pro dalkove ovladani.
Vahadlo se zacalo otacet pomaleji, kabinky se zacaly vracet do vertikalni polohy. Z jedne vystoupil stihly opaleny Nguen Fu Dat a zastavil se, pridrzoval se otevrenych dvirek. Trochu to s nim houpalo. Z druhe kabiny vypadl jako pytel brambor Gurgenidze. Studenti vyskocili ze svedske lavice, ale sluzba mu uz pomohla vstat. Sedl si a opiral se pritom rukama o podlahu.
„Trochu zivota do toho, Levo!“ rekl hlasite jeden ze studentu.
Vsichni se zasmali, jenom Panin se nesmal.
„To nevadi, hosi,“ rekl sipave Gurgenidze a vstal. „Nic to neni!“ Hrozive zahybal tvari, jak si rozcvicoval otekle svaly na obliceji. „Nic to neni!“ opakoval.
„Dneska te odtud ponesou, sportovce!“ rekl Panin tise, ale znacne energicky.
Kondratev delal, ze ho neslysi. ‚Jestli me odtud dneska odnesou,‘ uvazoval, ‚je konec. Dneska me nesmeji odnest. Nesmeji.‘
„Jsi moc tlusty, Levo,“ rekl. „A tlusti snaseji pretizeni moc spatne.“
„Zhubne,“ rekl Panin. „Kdyz bude chtit, zhubne.“ Panin shodil sest kilo, jeste nez se naucil snaset petinasobne pretizeni, jak mu predepisovala norma. Vytrpel si s tim sve, ale nechtel k dalkarum. Chtel byt navigatorem.
V lozi se otevrel otvor, odtud vystoupil instruktor v bilem plasti a vyzvedl u Nguena a Gurgenidzeho listecky se zaznamy. „Kondratev s Paninem jsou pripraveni?“ rekl. „Ano,“ rekla sluzba. Instruktor zbezne prohledl listky,
„Tak,“ rekl. „Nguen a Gurgenidze mohou jit. Maji zapocet.“
„Vyborne!“ rekl Gurgenidze. Hned vypadal lip. „Ja mam taky zapocet?“
„Vy taky,“ rekl instruktor.
Gurgenidze najednou hlasite skytl. Vsichni se znovu rozesmali, dokonce i Panin, Gurgenidze vsak nesmirne zrozpacitel. Smal se i Nguen Fu Dat, kdyz si uvolnoval snerovani obleku na opasku. Bylo videt, ze se citi vyborne. Instruktor rekl: „Panin, Kondratev do kabin.“
„Vitaliji Jefremovici…“ rekl Kondratev.
