smutne usmal a pohledl do okna ve druhem patre.
Sli dal uzkou aleji osazenou stremchovymi keri. Panin zacal najednou zpivat, kdyz vtom od zatacky jim sla naproti skupina devcat v plavkach a trickach. Vracela se z volejbaloveho hriste. Jako prvni sla s micem pod pazi Kata. ‚To mi tak jeste schazelo,‘ pomyslel si Kondratev. ‚Ted na me upre ty sve kulate oci. A zacne mluvit pohledem.‘ Dokonce se na okamzik zastavil. Mel neuveritelnou chut preskocit stremchove kere a schovat se co nejdal. Pohledl ukosem na Panina. Ten se privetive usmival, narovnal v ramenou a rekl medovym hlasem:
„Budte zdrava, devcata!“
Fakulta pro dalkove ovladani ho poctila belozubym usmevem. Kata pohledla jenom na Kondrateva. ‚Paneboze,‘ pomyslel si a nahlas rekl:
„Ahoj, Kato.“
„Ahoj, Serjozo,“ rekla Kata, sklopila hlavu a presla.
Panin se zastavil.
„Tak co je?“ rekl Kondratev.
„To je ona,“ rekl Panin.
Kondratev se ohledl. Kata stala, upravovala si pocuchane vlasy a divala se na neho. Prave koleno mela prevazane zaprasenym obinadlem. Chvili se na sebe divali; Kata mela oci uplne kulate. Kondratev si skousl rty, otocil se a sel, aniz cekal na Panina. Ten ho dohnal.
„To jsou nadherne oci,“ rekl.
„Kulate,“ rekl Kondratev.
„Ty jsi kulaty,“ rekl Panin vztekle. „To je strasne moc hezka holka. Pockej,“ rekl, „odkud te zna?“
Kondratev neodpovedel a Panin mlcel.
Uprostred parku byl rozlehly palouk porostly hustou mekkou travou. Tady se obvykle dreli pred teoretickymi zkouskami, odpocivali po treninku na centrifuze a o letnich vecerech se sem nekdy prichazeli libat. Ted se tu usadil paty rocnik navigacni fakulty. Nejvic lidi bylo pod bilou plachtou, kde hrali ctyrrozmerne sachy. Tuto vysoce intelektualni hru, pri niz sachovnice a figurky mely ctyri prostorove rozmery a existovaly jenom v predstave hracu, prinesl pred nekolika lety do skoly Zilin, ten, ktery nyni pracoval jako palubni inzenyr na transmartanske lince „Tachmasib“. Studenti z vyssich rocniku meli tuto hru radi, zdaleka ne kazdy ji vsak mohl hrat. Zato vsak fandou se mohl stat kdokoli, kdo nebyl prave liny. Takovi fanousci kriceli na cely park.
„Mel tahnout pescem na e jedna — delta — ha…“
„To by prisel o ctvrteho kone.“
„Tak at! Pesci se dostanou do prostoru strelcu…“
„Do jakeho prostoru strelcu? Kde jsi vzal jaky prostor strelcu? Spatne sis zapsal devaty tah!“
„Poslouchejte, hosi, odvedte Sasku a privazte ho ke stromu! At si tam chvilku postoji.“
Nekdo, zrejme to byl jeden z hracu, rozzlobene vykrikl na cele kolo:
„Tak ticho! Copak nevidite, ze rusite?“
„Pojd se podivat,“ rekl Panin. Ctyrrozmerne sachy se mu libily.
„Nemam chut,“ rekl Kondratev.
Prekrocil pres Gurgenidzeho, ktery lezel na Malysevovi a kroutil mu ruku az ke krku. Malysev se jeste snazil, ale vsechno bylo jasne. Kondratev od nich odstoupil o nekolik kroku a svalil se do travy. Namahat ted svaly po pretizeni bylo bolestive, zato vsak velmi uzitecne. Udelal most, pak stojku, pak znovu most, nakonec si lehl na zada a zadival se do nebe. Panin si sedl vedle neho a zacal poslouchat volani fandu a ukusoval pritom travu.
‚Nemel bych jit ke Kanovi?‘ pomyslel si Serjoza. ‚Prijit a rict: Soudruhu Kane, co si myslite o mezihvezdnych preletech? Ne, takhle ne. Soudruhu Kane, chci dobyt vesmir. No tohle, nesmysl!“ Serjoza se otocil na bricho a oprel si bradu do dlani.
Gurgenidze s Malysevem uz prestali zapasit, sedli si k Paninovi. Malysev se vydychal a zeptal se:
„Co bylo vcera na stereovizoru?“
„Modra pole,“ rekl Panin. „Prenos z Argentiny.“
„To tedy ani nemuseli davat,“ rekl Panin.
„Jo,“ rekl Malysev, „to je jak tam porad ztraci lednicku?“
„Vysavac,“ opravil ho Panin.
„Tak to jsem videl,“ rekl Malysev. „Ba ne, film to neni spatny. Hudba je taky dobra. A gama vune je taky solidni. Pamatujes si, jak byli u more?“
„To je mozne,“ rekl Panin. „Jenomze ja mam rozbity davkovac. Porad je jenom citit uzena ryba. Zvlast zajimave bylo, kdyz vesel do kvetinarstvi a privonel si k ruzi.“
„Prosim te,“ rekl Gurgenidze, „proc si to, Borko, nespravis?“ Malysev zamyslene rekl:
„To by bylo neco, kdyby se pro film zpracovala metoda pro prenaseni hmatovych vjemu. Dovedes si, predstavit, Borko, na platne nekdo nekoho liba a ty najednou dostanes poradnou pres hubu…“
„No to si dovedu predstavit,“ rekl Panin. „To se mi uz jednou stalo. A nemusel jsem ani chodit do kina.“
‚A pak bych dal dohromady mladence,‘ uvazoval Serjoza. ‚K tomu ucelu se uz dneska daji vybrat vhodni lide. Mamedov, Valja Petrov, Serjozka Zavjalov z inzenyrskeho, Vitka Brjuskov z tretiho rocniku snasi dvanactinasobne pretizeni. Ten ani trenovat nemusi: ma nejake zvlastni stredni ucho. Je to ale jeste kluk a v nicem takovem se nevyzna.‘ Serjoza si pamatuje, jak Brjuskov na Paninovu otazku, na co mu to je, se dulezite nafoukl a rekl: ‚Tak to zkus jako ja.‘ ‚Je to jeste mrnous. V podstate to ale jsou vsichni sportovci — ti mrnousove, i ti, co vychazeji. Copak treba takovy Valja Petrov…‘
Serjoza se znovu prevratil na zada. ‚Valja Petrov. Prace Akademie pro neklasicke mechaniky, dil sedmy. Valja s tou knihou spi i ji. Ctou ji prece ale i druzi. A ctou ji porad. V knihovne jsou tri vytisky, jsou pekne ohmatane a ne vzdycky je clovek dostane. To tedy znamena, ze nejsem jediny? Podle toho zajima jeste i dalsi „Chovani pi-kvantu v urychlovacich“ a i oni si z toho delaji zavery? Chytit tak pri tom Valju, pomyslel si Serjoza, ‚a popovidat si s nim…‘
„Co na me prosim te tak koukas?“ rekl Panin. „Kluci, proc se na me porad tak kouka? Jde z toho pohledu hruza!“
Serjoza si uvedomil, ze kleci a opira se o ruce a diva se rovnou Paninovi do oci.
„To je zkrat!“ rekl Gurgenidze. „Ja podle tebe uplacam ‚Zamysleni‘.“
Serjoza vstal a rozhledl se po loucce. Petrov tu nebyl. Znovu si lehl a pritiskl tvar do travy.
„Sergeji,“ rekl Malysev. „Co ty na to?“
„A na co?“ zeptal se Serjoza do travy.
„Znarodneni ‚United Rocket Construction‘.“
„Uvedenou akci mistra Hopkinse schvaluji. Cekam na dalsi ve stejnem duchu. Kondratev,“ rekl Serjoza. „Telegram poslat na dobirku ve valutach pres Sovetskou statni banku.“
„V United Rocket jsou dobri inzenyri. U nas mame take dobre inzenyry. Je nejvyssi cas, aby se vsichni spojili a postavili prutokovace. Vsechno uz zalezi jen na inzenyrech, my uz si svou praci udelame. My jsme pripraveni.“ Serjoza si predstavil jednotky obrich hvezdnych korabu na startu, pak v Prostoru, na hranici svetelne bariery, pri desetinasobnem dvacetinasobnem pretizeni, jak pohlcuji rozptylenou hmotu, tuny mezihvezdneho prachu a plynu… Obrovska zrychleni, mohutna pole umele gravitace… Specialni teorie relativity se sem uz nehodi, je postavena na hlavu. Ve hvezdoletu uplynou desitky let, na Zemi jenom mesice. A i kdyz neni znama teorie, zato jsou pi-kvanta, v superurychlovacich, pi-kvanta urychlena temer na rychlost svetla, pi-kvanta, ktera starnou desetkrat stokrat rychleji, nez je jim dano klasickou teorii. Obletet cely viditelny vesmir za deset patnact mistnich let a vratit se na Zemi rok po startu… Prekonat Prostor, roztrhnout retez Casu, darovat svemu pokoleni cizi svety, ten dobrak doktor mu klidne zakaze na nejakou dobu pretizeni, cert aby ho vzal…
„Tady lezi,“ rekl Panin. „Dolehla na nej ale deprese.“
„Je strasne smutny,“ rekl Gurgenidze.
„Zakazali mu trenovat,“ vysvetlil Panin.
Serjoza zvedl hlavu a uvidel, ze k nim prisla Tana Gorbunovova z druheho rocniku fakulty pro dalkove ovladani.
„Ty jsi vazne v depresi, Serjozo?“ zeptala se.
„Ano,“ rekl Kondratev. Vzpomnel si, ze Tana je Katina kamaradka a nebylo mu z toho prave nejlepe.
„Sedni si k nam, Tanicko,“ rekl Malysev.
„To ne,“ rekla Tana. „Ja si musim popovidat se Serjozou.“
Gurgenidze vykrikl:
