zapisovat. A pak povida — to musim okamzite sdelit do Ustredniho uradu vecne pameti. Pri slovech „vecna pamet“ se mi zacinaji vytvaret ne prave nejlepsi asociace. Nejsem vsak schopen vysvetlit to dozorci.“
„Recicky,“ rekl Malysev. „K veci.“
„V podstate zacinam chapat, ze jsem se znovu dostal do ciziho sveta. Predavame vysledky z naseho letu, ale oni je prijimaji nejak podivne. Tyto vysledky, jak racte videt, maji prilis uzky historicky vyznam. To vsechno uz tu znaji padesat let, protoze na Velrybe — tam jsme, myslim, leteli? — lidi byli po nas uz dvacetkrat. A dokonce tam postavili tri umele planety velke jako nase Zeme. Uskutecnuji podobne prelety za dva mesice, protoze, racte si vsimnout, objevili nejakou vlastnost prostoru a casu, ktere my nerozumime a ktere oni rikaji treba tramtadijadarije. Nakonec nam pousteji film, tydenik, ktery byl natocen, kdyz zarazovali nas korab do Archeologickeho muzea. My se na to koukame, poslouchame…“
„Kde se to v tobe bere,“ rekl Malysev.
„Ja jsem clovek jednoduchy,“ rekl vyhruzne Panin. „Popustil jsem jenom uzdu fantazii…“
„Nema pravdu,“ rekl potichu Kondratev.
Panin okamzite zvaznel.
„Dobre,“ rekl take potichu. „Pak mi rekni, v cem nemam pravdu. Pak mi ale taky rekni, na co nam jsou hvezdy.“
„Pockejte,“ rekl Malysev. „Tady jsou dve otazky. Za prve: jaky uzitek mame z hvezd?“
„Tak jaky?“ zeptal se Panin.
„Za druhe: kdyby z toho nejaky uzitek byl, jestli ho bude mit taky soucasne pokoleni? Je to tak, Borko?“
„Je,“ rekl Panin. Uz se neusmival a hledel uprene na Kondrateva. Kondratev mlcel.
„Odpovidam na prvni otazku,“ rekl Malysev. „Ty chces vedet, co se deje v souhvezdi Velryby?“
„No chci,“ rekl Panin. „To je ale malo jenom chtit.“
„Ale ja chci. A jestli to budu chtit cely zivot a jestli se budu snazit, abych to poznal, pak pred koncem meho — doufam ze nekonecneho — zivota, budu moci dekovat bohu, ktery neexistuje, ze vytvoril hvezdy a naplnil muj zivot.“
„Ach!“ zvolal Gurgenidze. „Jak nadherne to zni!“
„Chapes to, Borisi,“ rekl Malysev. „Clovek!“
„No a co?“ zeptal se rudnouci Panin.
„To je vsechno,“ rekl Malysev. „Clovek nejdriv rekne: chci jist. Pak to jeste neni clovek. Ale pak rekne: chci vedet. Pak uz to je Clovek. Chapes, ktery z nich se ma psat s velkym pismenem?“
„Ten vas Clovek,“ vztekle rekl Panin, „jeste poradne nevi, po cem slape, a uz chce sahat na hvezdy.“
„Proto je to take Clovek,“ odpovedel Malysev. „On uz je takovy. Podivej se, Borisi, nestav se proti prirodnim zakonum. To na nas nezalezi. Je takovy zakon: touha poznavat, aby bylo mozno zit, se nenavratne meni v touhu zit, aby bylo mozno poznavat. Z novin. Ty se prece bojis pretizeni.“
„Tak dobre,“ rekl Panin. „Pujdu delat ucitele. Budu poznavat detske duse pro vsechny. Ale pro koho ty budes poznavat hvezdy?“
„To je jina otazka,“ zacal Malysev. Gurgenidze jim skocil do reci a vykrikl, az mu pri tom svitilo belmo v ocich:
„Ty chces cekat, az vynaleznou tu tvoji tramtadijadariji? Tak cekej! Ja cekat nechci! Ja poletim ke hvezdam!“
„Recicky,“ rekl Panin. „Bud zticha, Levo.“
„Jen se neboj, Borjo,“ rekl Kondratev, aniz zvedl oci. „Tebe ke hvezdam neposlou.“
„A proc?“ vzpamatoval se Panin.
„Kdo te potrebuje?“ vykrikl Gurgenidze. „Sed si na mesicni trase!“
„Bude jim lito tveho mladi,“ rekl Kondratev. „A pro koho my budeme poznavat hvezdy… Pro nas, pro vsechny. Taky pro tebe. Ale ty je poznavat nebudes. Ty se o nich budes dozvidat. Z novin. Ty se prece bojis pretizeni.“
„No tak, kluci,“ poplasene rekl Malysev. „Jde o ciste teoreticky spor.“
Serjoza ale citil, ze nezbyva mnoho, aby zacal byt hruby a aby zacal dokazovat, ze neni sportovec. Rychle vysel z kavarny.
„Mas dost?“ rekl Gurgenidze Paninovi.
„No,“ rekl Panin, „aby v takove situaci zustal clovek clovekem, musi pekne zdivocet.“
Chytil Gurgenidzeho za krk a ohnul ho az dolu. V kavarne uz nikdo nebyl, u pultu si pritukavali rajskou stavou tri esa z fakulty pro veleni. Pili na Ljachova, na prvni mezihvezdnou expedici.
…Serjoza Kondratev sel rovnou k videofonu. ‚Nejprve musim dat vsechno do poradku,‘ uvazoval. ‚Nejdriv Katu. Jak hloupe se to vsechno zamotalo. Chudak Kata. Jenze ja jsem taky chudak.‘
Zvedl sluchatko a zarazil se, kdyz se snazil vzpomenout na cislo Katina pokoje. Najednou vytocil cislo pokoje Valji Petrova. Do posledni chvile myslel na to, ze musi okamzite mluvit s Katou, ale pak chvili mlcel, dival se na vyhublou Petrovovu tvar, ktera se objevila na obrazovce. Petrov take mlcel a udivene zvedl ridke oboci. Serjoza rekl:
„Nerusim te?“
„Ted ani ne,“ rekl Valja.
„Potrebuji s tebou mluvit. Prijdu ted za tebou.“
„Potrebujes sedmy dil?“ rekl Valja s primhourenyma ocima. „Tak prijd. Ja jeste nekoho pozvu. Nemel bych pozvat Kana?“
„Ne,“ rekl Kondratev. „Na to je jeste brzy. Nejdriv musime sami.“
Kapitola druha
NAVRAT
DEDOVE
Asistent se vratil a dispecer stale jeste stal pred obrazovkou s hlavou sklonenou a rukama zastrcenyma hluboko do kapes. V hloubce obrazovky uveznene za koordinacni mrizkou se pomalu plazila vyrazne bila tecka.
„Kde ted jsou?“ zeptal se asistent.
„Nad Afrikou,“ rekl dispecer. „Devet megametru.“
„Devet…“ opakoval asistent. „A rychlost?“
„Skoro kruhova.“ Dispecer se otocil. „Co tady preslapujes? Neco se stalo?“
„Stalo, ale nerozciluj se,“ rekl asistent. „Stejne se to uz neda napravit… zachytili o hlavni zrcadlo.“
Dispecer zasupel a aniz vytahl ruce z kapes, usedl na operadlo kresla.
„Blazni,“ zavrcel.
„Proc to rikas?“ zeptal se asistent nejiste. „Neco se jim stalo… Zavada v ovladani…“
Mlceli. Bily bod se vytrvale plazil a protinal uhlopricne obrazovku.
Dispecer rekl:
„Jak jsi mohl dovolit, aby se s vadnym rizenim dostali do stanicni zony? A proc se nehlasi?“
„Neco vysilaji…“
