„To neni hlaseni. To je nejake blekotani.“
„Ba ne, hlasi se,“ rekl tise asistent. „Prece jenom to ma urcitou frekvenci…“
„Frekvenci, frekvenci…“ rekl dispecer skrze zuby.
Asistent se sklonil k obrazovce a kratkozrace se zahledel do cisel koordinacni mrizky. Pak pohledl na hodinky a rekl:
„Ted proleti kolem stanice Gama. Uvidime, co jsou zac.“
Dispecer se zamracene nahrbil. ‚Co se da jeste delat?‘ uvazoval. ‚Podle mne jsme udelali vsechno. Vsechny lety jsou zastaveny. Na vsech stanicich kolem Zeme byl vyhlasen poplach. Turnen pripravuje zachranne prace…‘
Dispecer nahmatal na prsou mikrofon a rekl:
„Turnene, co delaji roboti?“
Turnen se beze spechu ohlasil:
„Pocitam, ze je vypustim za pet sest minut. Jakmile odstartuji, okamzite vam to budu hlasit.“
„Turnene,“ rekl dispecer, „prosim te, nehraj si a hod sebou!“
„Nikdy si s nicim nehraju,“ odpovedel Turnen dustojne. „Ale neni taky dobre zbytecne spechat. Nezdrzim start ani o jedinou sekundu.“
„Dobre, Turnene,“ rekl dispecer.
„Stanice Gama,“ rekl asistent. „Davam maximalni zvetseni.“
Obrazovka zablikala, koordinacni mrizka zmizela. Z cerneho prazdna vyplula podivna konstrukce podobajici se prevracene zahradni besidce s nesikovne umistenymi silnymi sloupy. Dispecer dlouze hvizdl a vyskocil. Tohle cekali nejmene ze vseho.
„Jaderna raketa!“ zvolal prekvapene. „Co to je? Kde se to tu vzalo?“
„No jo,“ nejiste promluvil asistent. „Kde se to tu vzalo… To nepochopim…“
Zvlastni konstrukce s peti silnymi tryskami vycnivajicimi pod kopuli se pomalu otacela. Pod kopuli se chvela fialova zare, trysky na tomto podklade vypadaly cerne. Dispecer se pomalu oprel o operadlo kresla. Samozrejme, byla to jaderna raketa. Nebo spis jaderny planetolet. Fotonovy pohon, dvouvrstvy parabolicky odrazec z mezohmoty, vodikove motory. Pred puldruhym stoletim bylo takovych planetoletu spousta. Byly urceny k dobyvani planet. Spolehlive pomale stroje s petinasobnym koeficientem bezpecnosti. Dlouho a dobre slouzily, ale posledni z nich byly demontovany uz pekne davno…
„Na mou dusi…“ blekotal asistent. „To je nevidane… Kde jsem tohle jenom videl? Skleniky!“ vykrikl.
Zleva doprava prejel pres obrazovku velky sedivy stin.
Dispecer primhouril oci. ‚Tisic tun,‘ pomyslel si. ‚Tisic tun a takova rychlost… Bude nadranc… Na prasek… Roboti! Kde jsou roboti?‘
Asistent chraptive rekl:
„Minul je… Opravdu je minul?“
Dispecer otevrel oci.
„Kde jsou roboti?“ zarval.
U zdi na pultu selektoru se rozsvitila zelena zarovka a klidny hlas rekl:
„Tady je dispecer. Kapitan Kellog vola hlavniho dispecera. Prosim zaverecnou fazi na zakladne P-X-17…“
Vtom v sale zaburacelo nekolik hlasu najednou:
„Zpet!“
„Dispecere, zaverecna faze zakazana!“
„Kapitane Kellogu, zpatky!“
„Hlavni dispecer kapitanu Kellogovi. Okamzite prejdete na jakoukoliv drahu ve ctvrte zone. Neprechazet na zaverecnou fazi. Nepriblizovat se. Cekat.“
„Provedu,“ rozpacite odpovedel kapitan Kellog. „Prejit na ctvrtou zonu a cekat.“
Dispecer se vzpamatoval a zavrel usta. Bylo slyset, jak v selektoru zensky hlas nekoho presvedcoval: ‚Vysvetlete mu, o co jde… Vysvetlete mu…‘ Pak zelene svetlo na pultu selektoru zhaslo a vsechno utichlo.
Na obrazovce se znovu objevila koordinacni mrizka a z hloubky se znovu zacal plazit svetly mihotavy bod.
Rozlehl se Turnenuv hlas:
„Sluzba zachranneho oddilu vola dispecera. Hlasim, ze roboti odstartovali.“
V tom okamziku se v pravem dolnim rohu obrazovky objevily dva dalsi svetle body. Dispecer si nervozne mnul dlane.
„Dekuju, Turnene,“ brucel.
Dva svetle body, roboti zachranne sluzby, se plazily po obrazovce. Vzdalenost mezi nimi a jadernym korabem se postupne zkracovala.
Dispecer pozoroval pohybujici se bod mezi vyraznymi carami a myslel na to, ze se tato stara raketa kazdou chvili dostane do druhe zony, kde jsou huste rozmisteny kosmicke hangary a palivove sekce; ze na jedne z techto stanic pracuje jeho dcera; ze zrcadlo hlavniho reflektoru mimozemske observatore je rozbite; ze tento korab se pohybuje doslova naslepo a signaly bud neslysi, nebo jim nerozumi; ze kazdym okamzikem muze byt znicen, narazi-li na nekterou z pocetnych tezkych konstrukci nebo dostane-li se do startovni oblasti kosmoletu. Myslel na to, ze zastavit slepy a nesmyslny pohyb tohoto korabu bude nesmirne obtizne, protoze blaznive a nepochopitelne meni rychlost a roboti ho mohou vazne poskodit, i kdyz je ridi zrejme sam Turnen…
„Stanice Delta,“ rekl asistent. „Davam maximalni zvetseni.“
Znovu se na obrazovce objevil obraz te neohrabane hory. Vybuchy plazmy pod kopuli byly nerovnomerne a vypadalo to, ze tato obluda krecovite preslapuje na cernych tlustych nohach. Opodal se objevily nezaostrene obrysy zachrannych robotu. Priblizovali se opatrne, bleskove reagovali pri kazdem prudkem trhnuti jaderne rakety.
Dispecer a asistent pozorovali to divadlo siroce rozevrenyma ocima.
Roboti zacali postupovat rychle a jiste. Titanova chapadla se ze dvou stran naprahla k jaderne rakete a zachytila se mezi trubicemi. Jedno z chapadel minulo cil, vniklo pod kopuli a promenilo se v prach pod vybuchem plazmy. Odnekud shora se priritil treti robot a prisal se ke kopuli. Jaderna raketa zacala pomalu mirit dolu. Mihotava zar pod kopuli pohasla.
„Fuj…“ zavrcel dispecer a otrel si tvar do rukavu.
Asistent se nervozne zasmal.
„Jako krakatice, kdyz ulovi velrybu,“ rekl. „A kam s nim ted?“
Dispecer se zeptal do mikrofonu:
„Turnene, kam ho ted vedes?“
„Primo na nas raketodrom,“ rekl Turnen beze spechu. Byl trochu zadychany.
Dispecer si najednou jasne predstavil jeho kulatou potem se lesknouci tvar ozarenou obrazovkou.
„Diky, Turnene,“ rekl s citem. Obratil se na asistenta. „Zrus poplach. Udelej graf a at vsude zacne normalni provoz.“
„A co ty?“ zeptal se litostive asistent.
„Ja tam letim.“
Asistent by tam chtel taky, ale jenom rekl:
„To by me zajimalo, jestli se neztratilo neco z muzea.“
Akce se chylila k vice ci mene zdarnemu konci, takze byl ted pomerne dobre naladen.
„To byla sluzba,“ rekl. „Jeste ted se mi klepou kolena.“
Dispecer zacvakal klavesami a na obrazovce se objevila pahorkata plosina. Vitr hnal po obloze bila potrhana oblaka, ceril tmave louze mezi drny porostlymi zakrslym rostlinstvem. V malem jezirku se cachtaly kachny. ‚Uz pekne dlouho tu nepristavaly hvezdolety,‘ pomyslel si asistent.
„Prece jenom bych chtel vedet, kdo to je,“ rekl dispecer.
„To se brzo dozvis,“ zavistive rekl asistent.
Kachny se znenadani zvedly a v neusporadanem hejnu spesne odletaly pryc. Oblaka se zavirila, ze stredu vodni plochy se zvedla vodni smrst a para. Zmizely kopecky, zmizelo jezirko, v oblacich blaznive mlhy se vznasely zakrsle kere vyrvane i s koreny. Neco obroviteho a temneho se na okamzik mihlo ve virici mlze, neco zazarilo rudym svetlem a bylo videt, jak se pahorek vpredu zachvel, vzedmul a prevratil jako drnova vrstva pod radlem mohutneho pluhu.
„Zatracene,“ promluvil asistent a nemohl odtrhnout oci od obrazovky. Nevidel uz nic, jen rychle plynouci bila a
