bezne, ze pri sebemensim natlaku vydiral posadku zmatenymi, zato vsak jizlivymi vyhruzkami jako „dezertuji k laryngologum“ nebo „at rekne ucitel, kdo ma pravdu“. Kdyz tomu Saska Lin naslouchal, zavistive supel. Pochybnosti rozleptavaly posadku Galaktionu. Pochybnosti hryzaly Kapitanovu dusi.
Pomoc prisla z Velkeho sveta. Skupina vedcu, kteri pracovali na Venusi, dokoncila a Svetove rade predlozila k uvaze prakticky projekt destilace atmosfery Venuse s tim, ze by byla mozna dalsi kolonizace. Svetova rada projekt zvazila a schvalila. Prisla ted rada na pouste na Venusi, na velikou strasnou planetu, ze ktere bylo treba udelat druhou Zemi. Svet dospelych se pustil do prace — stavely se nove stroje, hromadila se energie, pocet obyvatelstva Venuse rychle stoupal. A v pokoji cislo osmnact Anudinske skoly pred zvedavymi zraky posadky kapitan Galaktionu horecnate pracoval na projektu planu Rijen, slibujicim nevidany rozlet myslenek a vychodisko z tezke krize.
Plan byl dokoncen tri hodiny po zverejneni vyzvy Svetove rady a predlozen k posouzeni posadce. Plan Rijen ohromoval svou strucnosti a zhustenosti informaci:
1. za ctyri dekady prostudovat vyrobne technicka fakta standardnich atmosferickych agregatu;
2. po uplynuti uvedene lhuty opustit brzy rano skolu (aby nemela obavy sluzba), dostat se k Anudinske raketove stanici, tam v nutne vzniklem zmatku pri pristani vniknout do nakladoveho prostoru nektereho korabu mimozemskych spoju a zustat ve skrytu az do zaveru;
3. pak se uvidi, co bude dal.
Plan byl prijat nadsenym volanim a schvalen tremi hlasy proti jednomu, ktery se zdrzel hlasovani. Ten, kdo nehlasoval, byl Athos-Sidorov. Pri pohledu na vzdaleny obzor se nebyvale prezirave vyjadril o „mizernych agregatech“ a o „blaznivem napadu“ a rekl, ze jenom cit pro pratelstvi a smysl pro vzajemnou pomoc mu nedovoluji takovy plan prisne kritizovat. Je ochoten nic nenamitat, a dokonce promyslet nektere aspekty uteku, coz ostatne ani v nejmensim neznamena tohle vsechno brat jako jeho souhlas s odmitnutim D-principu v zajmu nejakych pachnoucich destilatoru. Kapitan se odmlcel a dal prikaz k zahajeni akce. Posadka se pustila do prace.
…V osmnactem pokoji Anudinske skoly probihala hodina zemepisu. Na stinitku skolniho stereovizoru v blescich slehala k nebi zhnouci hromada nad Parikutinem, mihaly se svistici lapilly, z krateru se vysunoval rudy jazyk lavove reky podobajici se spici sipu. Hovorilo se o vulkanologii, o sopkach vubec a o nepokorenych sopkach zvlast. Mezi sedivymi hromadami neznamo kdy ztuhleho magmatu se belaly presne vrcholy vulkanologicke stanice Chipo- Chipo.
Pred stereovizorem sedel Saska Lin a nemohl spustit oci z obrazovky. Mel zpozdeni. Cele rano a pul dne stravil na hristi, kde si overoval ucitelovo tvrzeni z predchazejiciho dne, ze maximalni vyska skoku se ma k maximalni delce skoku priblizne jako jedna ku ctyrem. Lin skakal do vysky i do dalky tak dlouho, dokud se mu nezatmelo pred ocima. Pak donutil nekolik mensich kluku, aby se venovali tomuto problemu, az je doslova uhonil, ale ziskany material ukazal, ze predpoklad uciteluv byl blizko pravde. Ted Lin dohanel, co zmeskal, a sledoval ty lekce, ktere se posadka naucila uz rano.
Genka Kapitan soustredene kopiroval u sveho stolu u predni pruhledne steny vykres s dvoufazovym kyslikovym zarizenim o strednim vykonu. Lieber Polly lezel na sve posteli (coz se ve dne nedoporucovalo) a delal, ze cte tlustou knizku v ohmatane obalce: Uvod do provozu atmosferickych agregatu. Navigator Athos-Sidorov stal u sveho stolu a premyslel. To bylo jeho oblibene zamestnani. Soucasne se stitivym zajmem pozoroval instinktivni Linovy pohyby, ktery byl zahlouban do zemepisu.
Za pruhlednou stenou pod laskavym sluncem zloutl pisek a sumely urostle borovice. Nad jezerem se tycila skokanska vez s dlouhym pruznym prknem.
Uciteluv hlas zacal vysvetlovat, jak byl utlumen vulkan Stromboli, a Saska Lin tomu propadl uplne. Ted si okusoval nehty na obou rukach soucasne. Ctene Athosovy nervy to nevydrzely.
„Line,“ rekl, „prestan si okusovat nehty.“
Lin se ani neotocil, jenom urazene trhl rameny.
„On ma hlad!“ ozivene prohlasil Paul.
Zvedl se z postele, aby dokoncil svuj napad, vtom vsak Kapitan pomalu zvedl hlavu s vysokym celem a podival se na neho.
„Co je, co je…“ rekl Paul. „Ja si ctu. ‚Produktivita AGK-11 je sestnact krychlovych metru ionizovaneho kysliku za hodinu. Metoda stra-ti-fi-kac-ni umoznuje‘…“
„Cti si pro sebe!“ poradil mu Athos.
„Podle meho nazoru ti to nemuze vubec vadit,“ rekl Kapitan zeleznym hlasem.
„Podle tveho nazoru ne, podle meho ano,“ rekl Athos-Sidorov.
Jejich pohledy se zkrizily. Paul potesene sledoval, jak se incident rozviji. Uvodu do… mel uz plne zuby.
„Jak si prejes,“ rekl Kapitan. „Jenomze ja nemam chut sam delat za vas vsechny. A ty, Athosi, nedelas nic. Jsi uzitecny jako trubec.“
Navigator se prezirave usmal a neuznal za vhodne ani odpovidat. V tom okamziku obrazovka zhasla, Lin se otocil a zarachotil zidli.
„Kluci!“ rekl. „Tak herdek, kluci! Pojedme tam.“
„Jedem!“ zvolal Paul a vyskocil.
„Kam tam?“ zeptal se Kapitan zlovestnym tonem.
„Na Parikutin! Na Mont Pele! Na…“
„Dost!“ vykrikl Kapitan. „Vsichni jste odporni zradci! Uz toho mam s vami dost! Odchazim sam a vy se klidte, kam chcete. Je to jasne?“
„Ale Kapitane!“ rekl Athos uhlazene.
„Jakepak ale, clovece? Schvalili jste plan, kriceli jste nadsenim, a co delate ted? Uz me to s vami nebavi. Radsi se domluvim s Nataskou nebo s tim troubou Valterem, je vam to jasne? A vy odtud padejte! Kaslu na vas a dost!“
Kapitan se k nim otocil zady a zacal zurive kopirovat vykres. Panovalo tizive mlceni. Polly zlehynka ulehl a zacal soustredene studovat Uvod do… Athos zkrivil rty, tezkotonazni Lin vstal, zastrcil ruce do kapes a prechazel po mistnosti.
„Genko,“ rekl nerozhodne. „Kapitane… hele… nech toho. Co to do tebe vjelo?“
„Bezte si na ten vas Mont Pele,“ brumlal Kapitan. „Na ten vas Parikutin. Ja se bez vas obejdu…“
„Kapitane, tak co je to s tebou? Valterovi to prece nemuzes rikat, Genko!“
„Dokonce budu muset… A taky mu to reknu. Je to sice trouba, ale neni to zradce…“
Lin ani nevytahl ruce z kapes a rozebehl se po pokoji.
„Co vlastne chces, Kapitane? Podivej se, uz sprta!“
„Polly, Polly! Je to pekny vejtaha ten tvuj Polly. A na Athose vubec kaslu. To by byl navigator Galaktionu! Huba plechova!“
Lin se obratil na Athose:
„Na tom neco je, Athosi, fakt… To neni spravny… My se vsichni snazime…“
Athos studoval obzor porostly lesy.
„Co to tu vsichni blekotate?“ zdvorile se informoval. „Kdyz jsem rekl, ze jdu, tak jdu. Podle mne jsem jeste nikdy a nikomu nelhal. A jeste jsem nikoho nezradil.“
„Nech toho,“ rekl vyhruzne Lin. „Kapitan ma pravdu. Nic nedelas, a to je, jak jiste vis, svinstvo…“
Athos se otocil a primhouril oci.
„Hele, ty pracovnicku,“ rekl. „Proc je Zubr horsi nez AGK-7 v podminkach s prebytkem dusiku?“
„Coze?“ rozpacite rekl Lin a pohledl na Kapitana.
Kapitan pozvedl hlavu.
„Jakych devet bodu zname pro provoz Iron-3?“ vyptaval se Athos. „Kdo prvni vynalezl oxytan? Nevis, ty pracante? V kterem roce? Taky nevis?“
To byl Athos, veliky clovek — nehlede na bezpocet svych nedostatku. V pokoji se rozhostilo ticho, jenom Paul Gnedych zurive listoval v Uvodu.
„Malokdy nekdo neco vynalezl jako prvni,“ nejiste breptal Lin a bezmocne se zadival na Kapitana.
Kapitan vstal. Pristoupil k Athosovi a stouchl ho pesti do bricha.
„Prima, Athosi,“ prohlasil. „Ja trouba myslel, ze se flakas.“
„Tak ja se flakam…“ rekl Athos a stouchl Kapitana do boku. Prijal tak jeho omluvu.
„Hura, kluci!“ zvolal Kapitan. „Letime smerem na Athose. Napajece na plny vykon, hvezdoletci! Chrante se velkych rychlosti! Chrante odrazec. Prach nas zene doleva. Hura!“
„Hura! Hura! Hura!“ zvolala posadka Galaktionu.
