„Hosi, jdeme hecovat fandy!“
Vstali a odesli, Tana si sedla vedle Kondrateva. Byla stihlounka, mela vesele oci a bylo nepredstavitelne prijemne divat se na ni, i kdyz to byla Katina kamaradka.
„Proc se zlobis na Katu?“ zeptala se.
„Ja se nezlobim,“ rekl zamracene Kondratev.
„Nelzi,“ rekla Tana. „Zlobis.“
Kondratev zavrtel hlavou a dival se mimo ni.
„Tak ji tedy nemas rad,“ rekla Tana.
„Poslouchej, Tanusko,“ rekl Kondratev. „Ty mas sveho Malyseva rada?“
„Mam.“
„Tak vidis. Vy se pohadate a ja vas zacnu usmirovat.“
„Tak vy jste se pohadali?“ rekla Tana. Kondratev se odmlcel.
„Vis, Sergeji, kdyz my se s Miskou pohadame, urcite se smirime. A sami. Ale ty…“
„Ale my se nesmirime,“ rekl Kondratev.
„Tak jste se prece jenom pohadali.“
„My se nesmirime,“ usecne rekl Kondratev a pohledl rovnou do Taninych veselych oci.
„Ale Kata ani nevi, ze byste se nejak nepohodli. Nerozumi tomu a mne je ji proste lito.“
„A co mam tedy delat, Tano?“ rekl Kondratev. „Aspon ty me pochop. Vzdyt tobe se neco takoveho jiste taky stalo.“
„Stalo,“ souhlasila Tana. „Jenomze jsem mu to rovnou rekla.“
„No tak vidis!“ rekl radostne Serjoza. „A co on?“
Tana pokrcila rameny.
„Nevim,“ rekla. „Vim jenom, ze z toho neumrel.“ Vstala, ocistila si sukni a zeptala se: „Tobe vazne zakazali pretizeni?“
„Vazne,“ rekl Kondratev a vstal. „Jsi na tom lip jako devce, ale jak to mam rict ja?“
„Lepsi je to rict.“
Otocila se a zamirila k hracum ctyrrozmernych sachu, kde Miska Malysev vykrikoval neco o kretenech bez mozku. Kondratev za ni krikl:
„Tanusko…“ Zastavila se a ohledla. „Nevim, treba to vsechno prejde… Mam ted v hlave neco docela jineho.“
Vedel, ze to neprejde. Vedel taky, ze to je Tane jasne. Usmala se a prikyvla.
Po tom vsem, co se stalo, nemel Kondratev chut k jidlu. Bezdecne namacel suchary do silneho sladkeho caje a poslouchal, jak Panin, Malysev a Gurgenidze projednavaji svuj jidelnicek. Pak se pustili do jidla a u stolu chvili panovalo mlceni. Bylo slyset, jak u sousedniho stolu nekdo tvrdi:
„Psat, jako psal Hemingway, to dneska uz nejde. Psat se musi kratce a podavat pritom maximum informaci. Hemingwayovi chybi presnost…“
„To je dobre, ze mu chybi! Presnost v polytechnicke encyklopedii…“
„V encyklopedii? Vezmi takovou Strogovovu Cestu cest. Cetls to?“
„Presnost, presnost!“ rekl nejaky bas. „Mluvis a nevis co…“
Panin odlozil vidlicku, pohledl na Malyseva a rekl:
„A ted nam neco povez o vnitrnostech velryby.“
Pred tim, nez prisel na fakultu, pracoval Malysev ve velrybarskem kombinate.
„Pockej, pockej,“ rekl Gurgenidze.
„Ja vam radeji budu vypravet, jak se lovi sepie na Maoledao,“ navrhl Malysev.
„Nechte toho!“ rekl podrazdene Kondratev.
Vsichni na neho pohledli a odmlceli se. Potom rekl Panin:
„Takhle to nejde, Sergeji, vzpamatuj se.“
Gurgenidze vstal a rekl:
„Tak! Nadesla vhodna chvile k pripitku.“
Odesel do bufetu, vratil se se sklenici rajske stavy a nadsene oznamil:
„Hosi, Fu Dat rika, ze Ljachov sedmnacteho odleta na prvni mezihvezdny let!“
Kondratev okamzite zvedl hlavu:
„Vazne?“
„Sedmnacteho,“ opakoval Gurgenidze. „Na Molniji.“
Fotonovy korab Chius-Molnija byl prvnim pilotovanym prutokovym korabem na svete. Staveli ho dva roky a tri roky uz ho zkouseli nejlepsi meziplanetarni pracovnici.
‚Tak uz to zacalo,‘ pomyslel si Kondratev a zeptal se:
„Vi se, jak daleko?“
„Fu Dat rika, ze puldruheho svetelneho mesice.“
„Soudruzi meziplanetarni pracovnici!“ rekl Malysev. „To je duvod k napiti.“ Slavnostne rozlil rajskou stavu do sklenic.
„Pozvednete cise!“
„Nezapomen to osolit,“ rekl Panin.
Vsichni ctyri si pritukli a napili se. ‚Zacalo to, uz to zacalo,‘ uvazoval Kondratev.
„Ja jsem Chius-Molniji videl,“ rekl Malysev. „Loni, kdyz jsem mel praxi na Hvezdicce. Je to takova hora.“
„Prumer zrcadla sedm set metru,“ rekl Gurgenidze. „To neni tak moc. Zato uhel shromazdovace, hosi, cini sest kilometru. A delka od jednoho konce ke druhemu temer osm kilometru.“
‚Hmotnost — tisic sestnact tun,‘ mechanicky si vzpomnel Serjoza. ‚Prumerny tah osmnact megazengeru, cestovni rychlost — osmdesat megametru za sekundu, vypoctene maximalni pretizeni — sest G… to je malo… Maximalni vypocteny zaber — patnact var… to je malo, malo…‘
„Navigatori,“ rekl zasnene Malysev. „Tohle je prece nas korab. S takovymi budeme letat.“
„Oversanom — Zeme — Pluton!“ rekl Gurgenidze.
Na druhem konci salu zavolal nekdo zvonivym tenorem:
„Soudruzi! Slyseli jste to? Molnija sedmnacteho odleta na prvni mezihvezdnou vypravu!“
V sale to zasumelo. Od sousedniho stolku vstali tri z velitelske fakulty a pospichali za hlasem.
„Esa sla za signalem,“ rekl Malysev a sledoval je ocima.
„Ja jsem clovek prosty, jednoduchy,“ rekl najednou Panin pri nalevani rajske stavy do sklenice. „To je to, co pres veskerou snahu nedokazu pochopit. Na co nam vlastne ty hvezdy jsou?“
„Jak to myslis — na co?“ podivil se Gurgenidze.
„Tak Mesic — to je startovaci plocha a observator. Venuse — to jsou aktinidy. Mars — to je fialove zeli, generace atmosfery — kolonizace. Skvele. Ale na co hvezdy?“
„Jestli tomu dobre rozumim,“ rekl Malysev, „tak tobe neni jasne, proc Ljachov odleta na mezihvezdnou expedici?“
„To je obluda,“ rekl Gurgenidze. „Obet mutaci.“
„Tak poslouchejte,“ rekl Panin. ‚Ja uz o tom premyslim dlouho. Tedy my jsme hvezdoletci, odletame k Velrybe. Dva a pul parseku.“
„Dva cele, ctyri desetiny,“ rekl Kondratev pri pohledu do sklenice.
„Letime,“ pokracoval Panin. „Letime dlouho. Dejme tomu, ze tam treba jsou planety. Pristaneme na nich, prozkoumame je, sup sem sup tam, jak rika muj deda.“
„Ten tvuj deda je estet,“ prerusil ho Gurgenidze.
„Pak dlouho letime zpatky. Jsme stari a vymrzli, vsichni jsme se spolu mockrat pohadali. Serjozka aspon docela jiste s nikym nemluvi. Je nam uz k sedesatce. A diky Einsteinovi na Zemi za tu dobu uplynulo sto padesat let. Vitaji nas nejaci mladi obcane. Nejdriv je to vsechno pekne: hudba, kvetiny a saslik. Pak ale dostanu chut zajet si do me Vologdy. A ted se ukaze, ze tam nikdo uz nebydli. Udelali tam totiz muzeum.“
„Muzejni mesto Borise Panina,“ rekl Malysev. „Same pametni desky.“
„Ano,“ pokracoval Panin. „Same desky. Proste ve Vologde se bydlet neda, ale — libi se vam to ale? — byl tam vybudovan pamatnik. Muj pamatnik. Divam se sam na sebe a pokousim se zjistit, proc mam rohy. Odpovedi nerozumim. Jasne je jenom to, ze to nejsou rohy. Vysvetluji mi, ze pred puldruhym stoletim jsem nosil takovou prilbu. Ne, rikam jim, takovou prilbu jsem nemel. No to je zajimave! — rika dozorce muzejniho mesta a zacina si to
