„Ach ano, — “ rekl instruktor a v jeho tvari se objevil starostlivy vyraz. „Je mi to velice lito, Sergeji, ale lekar vam zakazal pretizeni pres normu. Docasne.“
„Jak to?“ polekane se zeptal Kondratev.
„Dokonce prisne zakazal.“
„Ale vzdyt ja uz jsem snasel sedminasobne,“ rekl Kondratev.
„Je mi to velice lito, Sergeji,“ opakoval instruktor.
„To je nejaky omyl,“ rekl Kondratev. „To se nesmi stat.“
Instruktor pokrcil rameny.
„To prece nejde,“ rekl Kondratev rozladene. „Dostanu se z formy.“ Ohledl se na Panina. (Panin hledel do zeme.) Kondratev znovu pohledl na instruktora. „Vsechno bude pryc.“
„Je to jenom na cas,“ rekl instruktor.
„Ale na jak dlouhy?“
„Az do rozhodnuti. Tak na dva mesice, vic ne. To se nekdy stane. Zatim budete trenovat na petinasobnych. Pak to budete stupnovat.“
„Ale to nic, Serjozo,“ rekl hlubokym hlasem Panin. „Trochu si odpocin od tech svych supervykonu.“
„Presto bych vas chtel poprosit…“ zacal Kondratev mluvit neprijemne pisklavym hlasem, coz se mu jeste nikdy v zivote nestalo.
Instruktor se zamracil.
„Ztracime cas, Kondrateve,“ rekl. „Nastupte si do kabiny.“
„Provedu,“ rekl tise Serjoza a vstoupil do kabiny.
Usedl do kresla, pripoutal se sirokymi remeny a vyckaval. Pod kreslem bylo zrcadlo a Kondratev v nem uvidel svou zamracenou, zlou tvar. ‚Radeji by me odtud meli vynest,‘ pomyslel si. ‚Ted se mi uvolni svaly a muzu zacit od zacatku. Kdy se ted dostanu na desetinasobne? Nebo aspon k osminasobnym. Vsichni me povazuji za sportovce,‘ zlostne uvazoval. ‚Doktor taky. Co kdybych mu to ukazal?‘ Predstavil si sam sebe, jak vypravuje lekari, proc tohle vsechno potrebuje, zatimco lekar se na neho diva veselyma vybledlyma ocima a rika: ‚Jen pomalu, Sergeji, pomalu…‘
„Alibista,“ rekl Kondratev nahlas.
Mel na mysli lekare, ale hned si pomyslel, ze Vitalij Jefremovic by ho mohl v mikrofonu slyset a pripsat to sobe.
„Tak tedy dobre,“ rekl nahlas.
Kabina se plynule dala do pohybu.
Vycvik zacal.
…Kdyz vysli z vycvikoveho salu, Panin si zacal trit otoky pod ocima. Po Velke centrifuze mel takove problemy vzdycky, jako vsichni studenti, kteri meli sklon k obezite. Panin na svuj zevnejsek nesmirne dbal. Byl hezky a zvykl si, ze se libi. Proto hned po treninku na Velke centrifuze si daval praci se svymi otoky.
„Tobe se takove svinstvo nedela,“ rekl Kondratevovi.
Kondratev mlcel.
„Ty mas konstituci jak se patri, sportovce. Jsi jako rybicka.“
„Tvoje starosti bych chtel mit,“ rekl Kondratev.
„Prece ti rekli, ze to je jenom na cas, ty blazne.“
„Galcevovi take rikali, ze je to na cas, a pak ho prelozili k dalkarum.“
„Co se da delat,“ rekl Panin uvazlive, „osud mu nepreje.“
Kondratev stiskl zuby.
„Uvedom si,“ rekl Panin, „zakazali mu osminasobne. Ja jsem napriklad clovek jednoduchy, prosty…“
Kondratev se zastavil.
„Poslouchej, chytraku,“ rekl. „Bykov odvedl Tachmasib od Jupitera jenom pri dvanactinasobnem pretizeni. Treba tohle nevis, co?“
„Ale vim,“ rekl Panin.
„A Jusupov zahynul jenom proto, ze nevydrzel osminasobne pretizeni. To vis taky?“
„Jusupov je navigator-pruzkumnik,“ rekl Panin, „to neni nas pripad. A Bykov nikdy v zivote, jen tak mimochodem, zadna pretizeni netrenoval.“
„To vis jiste?“ jedovate se zeptal Kondratev.
„No tak mozna trenoval, ale ne tak na doraz jako ty, sportovce.“
„Hele, Borko, ty me skutecne povazujes za sportovce?“ rekl Kondratev.
Panin na neho rozpacite pohledl.
„No vis,“ rekl, „ja netvrdim, ze je to tak spatne… ve vesmiru to muze byt samozrejme uzitecna vec…“
„Tak dobre,“ rekl Kondratev. „Pujdeme do parku. Rozcvicime se.“
Sli spolu chodbou. Panin si neustale trel otoky pod ocima a nahlizel do kazdeho okna.
„Devcata porad jeste hraji,“ rekl. Zastavil se u jednoho z oken a natahl krk. „Hele, je tam!“
„Kdo?“ zeptal se Kondratev.
„To nevim,“ rekl Panin.
„To je vylouceno,“ rekl Kondratev.
„Ale jo, je to pravda, predevcirem jsem s ni tancil. Ale jak se jmenuje, nevim.“
Serjoza Kondratev take pohledl do okna.
„Vidis, tamhle,“ rekl Panin, „ta s ovazanym kolenem.“
„Vidim,“ rekl Serjoza. „Jdeme.“
„Je to pekne devce,“ rekl Panin. „Moc pekne. A chytre.“
„Tak jdeme, jdeme,“ rekl Kondratev. Vzal Panina pod pazi a tahl ho za sebou.
„Kam tak pospichas?“ podivil se Panin.
Prosli kolem prazdnych poslucharen a nahledli do cvicebny. Cvicebna byla zarizena jako navigatorska paluba opravdoveho fotonoveho planetoletu, jenom nad ovladacim pultem byla misto videoobrazovky zapustena velka bila krychle stochastickeho stroje. Byl to vysilac kosmogacnich uloh. Pri zapojeni predaval nahodne udaje do registracnich pristroju pultu. Student musel sestavit soustavu povelu pro ovladani, ktere by optimalne vyhovovalo podminkam ulohy.
Ted se pred pultem tlacila hromada na prvni pohled jeste nedozralych kluku. Prekrikovali se, mavali rukama a jeden druheho odstrkovali. Pak najednou nastalo ticho a bylo slyset, jak suse cvakaji klavesy na pulte: nekdo volil povel. V umornem tichu zahucel pocitac, nad pultem se rozsvitilo cervene svetlo — znameni, ze reseni bylo spatne. Kluci se rozervali. Nekoho stahli z kresla a vystrcili ho pryc. Byl pekne nabrouseny a hlasite kricel: „Ja jsem to prece rikal!“
„Co jsi takovy zpoceny?“ lhostejne se ho zeptal Panin.
„To je vzteky,“ rekl kluk.
Pocitac znovu zahucel a znovu se nad pultem rozsvitilo cervene svetlo.
„Ja jsem to prece rikal!“ zapistel kluk.
„No tak,“ rekl Panin a ramenem si klestil cestu hlouckem.
Kluci utichli. Kondratev uvidel, jak se Panin sklonil nad pultem, pak rychle a s jistotou zacvakaly klavesy, pocitac zahucel a nad pultem se rozsvitilo zelene svetlo. Kluci se rozkriceli.
„Tak tohle je Panin,“ rekl nekdo.
„Vzdyt to je prece Panin,“ rekl vycitave Kondratevovi upoceny kluk.
„Jen klid,“ rekl Panin a prodiral se srocenim ven. „Jedte dal. Jdeme, Sergeji Ivanyci.“
Pak nahledli do ucebny vypocetni techniky. Tam probihala cviceni; u nadherneho sediveho telesa LIANTO sedeli na bobku tri operatori a piplali se se schematem. Mezi nimi i smutny vedouci druheho rocniku Grisa Bystrov.
„Pozdrav od Lianta,“ rekl Panin. „Jak je videt, Bystrov jeste zije. Je to divne.“
Pohledl na Kondrateva a poplacal ho po zadech. Chodbou se nesla halasna ozvena.
„Tak uz neco rekni,“ usmal se Panin.
„Nech toho, Borko,“ rekl Kondratev.
Sestoupili po schodech, prosli vestibulem s velkou bronzovou bystou Ciolkovskeho a vstoupili do parku. U vchodu nejaky student z druheho rocniku zaleval kvetiny na zahonech. Kdyz sli kolem neho, Panin s prehnanymi gesty zacal recitovat: „Bez Kopylova to neni ten zivot, miluji, pozdrav od Lianta.“ Student druheho rocniku se
