Prekrocil ryhu a pokracovali v ceste. Novago si vsiml, ze si Mandel znovu prendal zavazadlo do leve ruky a pravou zastrcil do kapsy kozichu. Novago se usmal, ale nebylo mu nejlepe. Mel strach.

„Co se da delat,“ rekl Mandel neprirozene veselym hlasem. „Kdyz uz nas nasla, muzeme mluvit.“

„To muzeme,“ rekl Opanasenko. „A kdyz skoci, padnete tvari k zemi.“

„Proc?“ urazene se zeptal Mandel.

„Kdyz nekdo lezi, tak se ho ani nedotkne,“ vysvetlil Opanasenko.

„Ach tak, to je pravda.“

„Zbyva pak uz jenom malickost,“ zabrucel Novago. „Dozvedet se, kdy skoci.“

„To uvidite,“ rekl Opanasenko. „To zacneme strilet.“

„Zajimave,“ rekl Mandel. „Napada taky mimikrodony? Kdyz stoji tak nehnute jako solne sloupy? Na ocase a na zadnich nohach… Ano!“ zvolal. „Treba nas povazuje za mimikrodony?“

„Mimikrodony nemusi stopovat a napadat je prave zprava,“ rekl Opasenko trochu podrazdene. „K nim muze jednoduse prijit a pustit se do nich od hlavy nebo od ocasu, jak se ji zlibi.“

Za ctvrt hodiny znovu presli pres ryhu a po deseti minutach pres dalsi. Mandel se odmlcel. Ted uz nevytahl pravou ruku z kapsy.

„Tak do peti minut skoci,“ rekl s napetim v hlase Opanasenko. „Ted je vpravo od nas.“

„To je zajimave,“ rekl tichounce Mandel. „Kdybychom sli pozpatku, to by taky skocila zprava?“

„Ted ale mlcte, Lazare Grigorjevici,“ rekl skrz zuby Novago.

Skocila za tri minuty. Prvni vystrelil Morgan. Novagovi hucelo v usich; uvidel dvojity zablesk vystrelu, jako paprsky rovne stopy po dvou vystrelech a bile hvezdy vybuchu na hrebeni pisecneho presypu. O sekundu pozdeji vystrelil Opanasenko. Prask-prask! hrmely vystrely z pusek a bylo slyset, jak se kulky s tupym rachotem tristi v pisku. Na okamzik Novagovi pripadlo, ze uvidel zubatou tlamu s vyvalenyma ocima, ale hvezdy vybuchu a jejich cary mirily daleko stranou, takze pochopil, ze se mylil. Neco dlouheho a sediveho prudce proletelo nizko nad pisecnymi presypy a protinalo zhasinajici nitky po vystrelech; jen Novago se vrhl tvari do pisku. Buch, buch, buch! Mandel klecel na jednom kolene, v natazene ruce trimal pistoli a spesne vyprazdnoval zasobnik nekam mezi Morgana a Opanasenka. Do toho rachotily pusky. Stopari ted strileli jeden po druhem. Novago videl, jak se dlouhy Morgan po ctyrech vyskrabal na pisecny presyp, jak padl k zemi a jak se mu ramena chvela od vystrelu. Opanasenko strilel vklece a bile zablesky jeden po druhem ozarovaly ohromne cerne bryle a cerny naustek kyslikove masky.

Nastalo ticho.

„Odrazili jsme ji,“ rekl Opanasenko, kdyz vstaval a oklepaval si pisek z kolen. „Jako vzdycky: kdyz se zacne vcas strilet, da se na utek.“

„Ja jsem ji jednou zasahl,“ rekl hlasite Humpry Morgan. Bylo slyset zazvoneni, jak vytahl vyprazdneny zasobnik.

„Tys ji videl?“ zeptal se Opanasenko. „Sakra, vzdyt on prece neslysi.“

Novago se supenim vstal a pohledl na Mandela. Ten si pritahl cip kozichu a vsunul pistoli do pouzdra. Novago rekl:

„Tedy vite, Lazare Grigorjevici…“

Mandel provinile pokaslaval.

„Ja jsem se asi nestrefil,“ rekl. „Pohybuje se velmi rychle.“

„To jsem nesmirne rad, ze jste se netrefil,“ uprimne rekl Novago. „Tady byla totiz spousta tercu.“

„Vy jste ji ale videl, Petre Alexejevici, ne?“ zeptal se Mandel. Nervozne si trel ruce v kozesinovych rukavicich. „Prohledl jste si ji?“

„Sediva a dlouha jako stika.“

„Nema zadne koncetiny!“ vzrusene rekl Mandel. „Zcela jasne jsem videl, ze nema zadne koncetiny. A podle meho nema ani oci!“

Stopari pristoupili k lekarum.

„V takovem zmatku,“ rekl Opanasenko, „je jednodussi vypocitat, co vsechno nema. Mnohem tezsi je rict, co vsechno ma.“ Zasmal se. „Tak dobra, pratele. Nejdulezitejsi je, ze jsme utok odrazili.“

„Pujdu se podivat po tele,“ rekl najednou Morgan. „Jednou jsem ji zasahl.“

Opanasenko se na neho obratil.

„Cos to povidal, Fjodore?“ zeptal se Morgan.

„Aby te to ani nenapadlo,“ rekl Novago.

„Ne,“ rekl Opanasenko. Pritahl si Morgana k sobe a krikl: „Ne, Humpry, nemame cas! Podivame se po ni zitra, az pujdeme zpatky.“

Mandel pohledl na hodinky.

„Jeje!“ rekl. „Uz je deset patnact. Kolik nam toho jeste zbyva, Fjodore Alexandrovici?“

„Nejvyse deset kilometru, vic ne. Kolem dvanacte jsme tam.“

„Vyborne,“ rekl Mandel. „Ale kde mam zavazadlo?“

Zacal se tocit na miste. „Tamhle je…“

„Pujdeme jako pred tim,“ rekl Opanasenko. „Vy vlevo. Treba tu nebyla sama.“

„Ted uz se nemame ceho bat. Lazar Grigorjevic ma prazdny zasobnik.“

Sli dal jako driv. Novago tak pet kroku za Mandelem, pred nim vpravo Opanasenko s puskou pod pazi, vzadu vpravo Morgan s puskou na krku.

Opanasenko sel rychle a myslel, ze to takhle dal nejde. At uz Morgan tu priseru zabil nebo ne, pozitri musi zajit na Zakladnu a pripravit tam stvanici. Se vsemi kraulery a pasovymi vozidly, s puskami, dynamitem a raketami… Napadlo ho, co rekne tvrdohlavemu Ivanenkovi a usmal se. Povi mu: ‚Na Marsu jsou uz i deti, je nejvyssi cas ocistit Mars od vselijakych takovych priser!‘

‚To je ale noc!‘ uvazoval Novago. ‚V nicem si nezada s kteroukoli z tech, kdy jsem zabloudil v tajze. A to nejdulezitejsi jeste ani nezacalo a neskonci to driv nez nekdy kolem pate rano. Zitra v pet nebo dejme tomu v sest uz bude vrestet na celou planetu. Jenom aby to Mandel nezbabral. Ne, urcite se to podari. Tatik Mark Slavin muze byt klidny. Za par mesicu uz budeme tahat kluka po cele Zakladne v naruci a rikat porad do kolecka: Kdopak to k nam prisel? No tak se nam ukaz, ty kulicko… Jenom se to musi jeste poradne promyslet s tou centrifugou. A pak taky privolat ze Zeme poradneho pediatra… Kluk bude urcite potrebovat pediatra. Skoda jen, ze pristi koraby sem prileti az za rok.‘ O tom, ze se narodi zcela jiste chlapec, o tom Novago nepochyboval. Mel strasne rad chlapce, kteri se daji nosit na rukou a kterym se da rikat — kdopak to k nam prisel…?

TEMER TI SAMI

Kazdou chvili je meli volat. Zatim ale sedeli v chodbe na oknech prede dvermi. Serjoza Kondratev houpal nohama a Panin natahoval kratky krk, dival se do parku, kde na volejbalovem hristi poskakovala devcata z fakulty pro dalkove ovladani. Serjoza Kondratev si sedel na rukach a dival se na dvere s lesknouci se cernou tabulkou nadepsanou „Velka centrifuga“. Na vysoke skole kosmogace jsou ctyri fakulty, tri z nich maji cvicne prostory, na jejichz dverich je tabulka se stejnym napisem. Vzdycky je to velke vzruseni, kdyz clovek ceka, az ho zavolaji na Velkou centrifugu. Tak Panin treba zevluje na devcata viditelne proto, aby nedal najevo, jak je nervozni. A Panin ma pri tom uz dnes docela bezny trenink.

„Nehraji spatne,“ rekl Panin hlubokym hlasem.

„Nehraji,“ rekl Serjoza, aniz se otocil.

„Ta ctyrka ma vyborne podani.“

„Ma,“ rekl Serjoza. Trhl rameny. On mel take dobre podani, ale neotocil se.

Panin pohledl na Serjozu, pak na dvere a rekl:

„Dneska te odtud odnesou.“

Serjoza mlcel.

„Nohama napred,“ rekl Panin.

„Ale no tak,“ rekl Serjoza zdrzenlive. „Tebe vubec nosit nebudou.“

„Jen klid, sportovce,“ rekl Panin. „Sportovec musi byt klidny, vyrovnany a vzdy pripraveny.“

Вы читаете Poledne, XXII. stoleti
Добавить отзыв
ВСЕ ОТЗЫВЫ О КНИГЕ В ИЗБРАННОЕ

0

Вы можете отметить интересные вам фрагменты текста, которые будут доступны по уникальной ссылке в адресной строке браузера.

Отметить Добавить цитату