bude dite vyvijet v podminkach snizene gravitace?“
„Tohle zase mne momentalne starosti nedela,“ vztekle odsekl Novago. „Uz jsem mluvil s Ivanenkem. Muzeme postavit centrifugu.“
Mandel premyslel.
„To je napad,“ rekl.
Kdyz obchazeli posledni soloncak, neco pronikave zapiskalo a jedna z kouli par kroku od Novaga vyletela vysoko k obloze. Zanechavala za sebou belavy pruh vlhkeho vzduchu, preletela pres oba lekare a dopadla nekde uprostred soloncaku.
„Co je?!“ zvolal Novago.
Mandel se zasmal.
„Co to je za drzost!“ rekl plactivym hlasem Novago. „Kdykoli jdu kolem soloncaku, nejaky drzoun…“
Pribehl k nejblizsi kouli a nesikovne ji nakopl. Koule se mu zapletla ostny do kozichu.
„Previt!“ zasipal Novago a za chuze ji strhaval nejdriv z kozichu a pak z rukavice.
Koule spadla na pisek. Bylo ji viditelne vsechno jedno. Takhle bude lezet, absolutne bez pohybu, bude nasavat a stlacovat v sobe ridke martanske ovzdusi, pak ho najednou s ohlusivym svistem vypusti a jako raketa preleti deset patnact metru.
Nahle se Mandel zastavil, pohledl na slunce a priblizil si k ocim hodinky.
„Devatenact tricet pet,“ zabrucel. „Za pul hodiny slunce zapadne.“
„Co jste rikal, Lazare Grigorjevici?“ zeptal se Novago.
Taky se zastavil a pohledl na Mandela.
„Meceni kuzlete privola tygra,“ prohlasil Mandel. „Nemluvte nahlas pred zapadem slunce.“
Novago se ohledl. Slunce stalo docela nizko. Za nimi na rovine uz pohasly skvrny soloncaku. Duny ztemnely. Obloha na vychode zcernala jako cinska tus.
„Ano,“ rekl Novago a rozhlizel se, „nemusime prece mluvit nahlas. Rika se o nich, ze maji velmi dobry sluch.“
Mandel zamrkal ojinenymi rasami, sklonil se a vytahl z pouzdra teplou pistoli. Zarachotil zaverem a zastrcil ji do prave boty.
„Vy strilite levou rukou?“ zeptal se Mandel.
„Ano,“ odpovedel Novago.
„To je dobre,“ rekl Mandel.
„Rika se to.“
Pohledli na sebe, ale nebylo nic videt za maskou a kozesinovym lemem kapuce.
„Tak jdeme,“ rekl Mandel.
„Jdeme, Lazare Grigorjevici. Pujdeme ale za sebou.“
„Dobre,“ souhlasil Mandel. „Jasne, a ja jdu prvni.“
A tak pokracovali v ceste: prvni Mandel s cestovnim kufrikem v leve ruce, pet kroku za nim Novago. ‚Jak rychle se stmiva,‘ uvazuje Novago. ‚Zbyva nam tak petadvacet kilometru. Snad o neco mene. Petadvacet kilometru pousti v naproste tme… Kazdym okamzikem se muze na nas vrhnout. Treba zrovna tamhle za tou dunou. Nebo hned za tou kousek dal.‘ Novago se zimomrive prikrcil. ‚Meli jsme vyjet rano. Kdo ale mohl tusit, ze je v ceste kaverna? Neuveritelna smula. Stejne jsme ale meli vyjet rano. Dokonce uz vcera, s pasovym vozidlem, co vezlo na plantaze plenky a pristroje. Vcera ale vlastne Mandel operoval. Stmiva se cim dal vic. Mark uz jiste nema stani. Kazdou chvili vybiha na vez podivat se, jestli uz jedou dlouho ocekavani lekari. A dlouho ocekavani lekari se zatim vlaceji pesky nocni pousti. Irina ho uklidnuje, ale sama prirozene taky moc klidna neni. Je to jejich prvni dite na Marsu, prvni martan… Irina je zdrava a vyrovnana zena. Vynikajici zena! Na jejim miste bych ale dite nechtel. Nevadi, vsechno dobre dopadne. Jenom abychom neprisli pozde…‘
Novago neustale hledel doprava na sednouci hrebeny dun. Mandel se taky dival doprava. Proto taky hned Stopare nevideli. Byli take dva a objevili se zleva.
„Ahoj, kamaradi!“ zvolal na ne ten vyssi. Druhy, maly, co byl na prvni pohled skoro do ctverce, si prehodil pusku pres rameno a zamaval rukou.
„Hele,“ rekl s ulehcenim Novago. „To je prece Opanasenko a Kanadan Morgan. Ahoj, kamaradi!“ vykrikl radostne.
„To je setkani,“ rekl vytahly Humpry Morgan, kdyz se priblizili. „Dobry vecer, doktore,“ rekl a tiskl Mandelovi ruku.
„Budte zdravi, pratele,“ zahucel Opanasenko. „Jak jste se sem dostali?“
Drive nez stacil Novago odpovedet, Morgan najednou rekl:
„Diky, uz se to zahojilo,“ a znovu natahl k Mandelovi dlouhou ruku.
„Coze?“ zeptal se rozpacite Mandel. „Presto jsem ale rad.“
„Kdepak, ten je jeste v tabore,“ rekl Morgan. „Je uz ale taky skoro zdrav.“
„O cem to porad tak divne mluvite, Humpry?“ preptal se Mandel, ktery se v tom uz vubec nevyznal.
Opanasenko chytil Morgana za okraj kapuce, pritahl si ho k sobe a zakricel mu rovnou do ucha:
„Tak to vubec neni, Humpry. Sazku jsi prohral!“
Pak se obratil na lekare a vysvetloval jim, ze si Kanadan pred hodinou poskodil ve sluchatkach membranu a ted nic neslysi, i kdyz kazdeho ujistuje, ze se i v martanskem ovzdusi muze klidne obejit bez akusticke ‚technic‘.
„Rikal, ze i tak pozna, co mu kdo muze povidat. Vsadili jsme se, a on prohral. Tedka mi musi petkrat cistit pusku.“
Morgan se zasmal a rekl, ze ta Galja, devce ze Zakladny, s tim nema nic spolecneho. Opanasenko beznadejne mavl rukou a zeptal se:
„Jdete samozrejme na plantaz, na biologickou stanici, co?“
„Ano,“ rekl Novago. „Ke Slavinovum.“
„To je dobre,“ rekl Opanasenko. „Moc tam na vas cekaji. A proc jdete pesky?“
„To je ale k vzteku!“ provinile rekl Morgan. „Neslysim ani slovo.“
Opanasenko si ho k sobe opet pritahl a zavolal:
„Pockej, Humpry, pak ti to povim!“
„Good,“ rekl Morgan. Poodesel, rozhledl se a stahl z ramene pusku. Stopari meli dvouhlavnove poloautomaty se zasobnikem na petadvacet tristivych strel.
„Utopili jsme krauler,“ rekl Novago.
„Kde?“ rychle se zeptal Opanasenko. „Kaverna?“
„Kaverna. Po trase to je asi ctyricaty kilometr.“
„Tak tedy kaverna!“ radostne rekl Opanasenko. „Slysis to, Humpry? Jeste jedna kaverna!“
Humpry Morgan stal zady k nim a kroutil hlavou v kapuci, jak prehlizel stmivajici se pisecne presypy.
„Dobra,“ rekl Opanasenko. „To nechame na pozdeji. Tak vy jste utopili krauler a rozhodli jste se jit pesky? A mate nejakou zbran?“
Mandel si poklepal na nohu.
„Aby ne!“ rekl.
„Tak je to,“ rekl Opanasenko. „Budeme je muset doprovodit. Humpry! Sakra! Vzdyt on neslysi…“
„Pockejte,“ rekl Mandel. „A proc nas chcete doprovazet?“
„Protoze tu nekde je,“ rekl Opanasenko. „Videli jsme stopy.“
Mandel s Novagem se na sebe podivali.
„Vy to samozrejme musite vedet lip, Fjodore Alexandrovici,“ nejiste rekl Novago, „ja si ale myslim… Vzdyt jsme ale ozbrojeni.“
„Silenci,“ presvedcive rekl Opanasenko. „Vy tam z te vasi Zakladny snad chodite s hlavou v oblacich. Upozornujeme vas, vysvetlujeme — a tady to mate. V noci. Pousti. S pistoli. Poslyste, to vam Chlebnikov nestaci?“
Mandel pokrcil rameny.
„Podle mne v takovem pripade…“ spustil, ale vtom Morgan krikl ‚ticho!‘, Opanasenko okamzite strhl z ramene pusku a postavil se vedle Kanadana.
Novago potichu hekl a vytahl z boty pistoli.
Slunce uz skoro zapadlo, nad cernymi zubatymi siluetami dun svitil uzky zlutozeleny prouzek. Cela obloha
