zcernala, hvezd byla obrovska spousta. Jejich zare se odrazela od hlavni pusek, takze bylo videt, jak se zbrane pomalu otaceji vpravo a vlevo.
Potom Humpry rekl: „Zmylil jsem se, prominte,“ a vsichni se najednou dostali do pohybu. Opanasenko krikl Morganovi do ucha:
„Humpry, jdou do biostanice k Irine Viktorovne. Musime je doprovodit.“
„Good, ja jdu,“ rekl Morgan.
„Pujdeme spolecne!“ vykrikl Opanasenko.
„Good. Jdeme spolecne.“
Lekari stale jeste drzeli v rukach pistole. Morgan se k nim obratil, uprel na ne oci a zvolal:
„Tohle je zbytecne. Schovejte to!“
„Ano, ano, samozrejme,“ rekl Opanasenko. „A ne aby vas napadlo strilet. A nasadte si bryle!“
Stopari uz infracervene bryle meli. Mandel ostychave zastrcil pistoli do hluboke kapsy kozichu a prendal zavazadlo do prave ruky. Novago trochu zavahal, nez znovu zastrcil pistoli do leve boty.
„Jdeme,“ rekl Opanasenko. „Nepovedeme vas po trase, pujdeme primo pres vykopavky. Je to bliz.“
Opanasenko s puskou pod pazi sel nyni trochu pred Mandelem. Vzadu nepatrne vpravo od Novaga vykracoval Morgan. Puska mu na dlouhem remenu visela na krku. Opanasenko sel velmi rychle, prudce zamiril k zapadu.
V infracervenych brylich byly duny cernobile a obloha sediva, prazdna. Poust rychle chladla a to, co videli, bylo stale mene kontrastni, jako kdyby to vse potahoval privetivy opar.
„Proc jste mel takovou radost z te nasi kaverny, Fjodore Alexandrovici?“ zeptal se Mandel. „Kvuli vode?“
„Aby ne,“ rekl Opanasenko, aniz se obratil. „Jednak kvuli vode, jednak jsme v jedne kaverne nasli steny vykladane deskami.“
„Jo tak,“ rekl Mandel. „Samozrejme.“
„V nasi kaverne najdete cely krauler,“ zabrucel zamraceny Novago.
Opanasenko najednou prudce zabocil kolem rovne pisecne plosiny. Na jejim okraji stala tyc se splihlou vlajeckou.
„Houpacka,“ promluvil zezadu Morgan. „Strasne nebezpecna vec.“
Tekouci pisky byly skutecnym prokletim. Pred mesicem byla zorganizovana zvlastni vyprava dobrovolniku, kteri meli vyhledat a vyznacit vsechna takova mista v okoli Zakladny.
„Hasegawa ale prece snad dokazal,“ rekl Mandel, „ze tyto desky mohou mit prirodni puvod.“
„Ano,“ rekl Opanasenko. „O to prave jde.“
„A vy jste v posledni dobe neco objevili?“ zeptal se Novago.
„Ne. Naftu objevili na vychode, nasli tam velmi zajimave zkameneliny. Ale z naseho oboru — vubec nic.“
Nejakou dobu sli mlcky. Pak Mandel zadumcive rekl:
„Na tom snad nic podivneho neni. Na Zemi se archeologove setkavaji se zbytky kultur, kterym je nejvys sto tisic let. A tady — desitky milionu. Naopak by bylo divne…“
„Ale my si ani tak moc nestezujeme,“ rekl Opanasenko. „Hned jsme taky dostali pekny darek — dva umele sputniky. My jsme dokonce ani kopat nic nemuseli. A pak,“ dodal po male odmlce, „hledani je prinejmensim stejne zajimave jako objevovani.“
„Tim spis,“ rekl Mandel, „ze plocha, kterou jste prozkoumali, je dosud tak mala…“
Klopytl a malem upadl. Morgan polohlasne promluvil:
„Petre Alexejevici, Lazare Grigorjevici, vy porad jenom mluvite a mluvite. To ted nejde. Fjodor mi to potvrdi.“
„Humpry ma pravdu,“ rekl Opanasenko. „Budeme mlcet.“
Presli kolem rady pisecnych presuvu a sestoupili do udoli, kde pod hvezdami slabe mihotaly soloncakove ostruvky.
‚Uz zase,‘ pomyslel si Novago. ‚Uz zase ty kaktusy.‘ Jeste nikdy nemel prilezitost videt kaktusy v noci. Vyzarovaly rovnomerne vyrazne infrasvetlo. Po celem udoli byly rozhazeny svetelne skvrny. ‚Nadherne!‘ pomyslel si Novago. ‚Snad ted v noci nebudou vyskakovat. Bylo by to mile prekvapeni. Bez toho uz ted mame nervy k prasknuti: Opanasenko rekl, ze je nekde tady. Nekde tady je…‘ Pokusil se predstavit si, jak by jim asi ted bylo bez te ochrany zprava, bez techto klidnych lidi s pripravenymi tezkymi smrtonosnymi puskami. Opozdeny strach mu jako mraz prebehl po tele, jako kdyby mu chlad zvenci pronikl pod odev a dotkl se holeho tela. S pistolkami uprostred nocnich dun… ‚Jestlipak Mandel vubec dovede strilet? Samozrejme ze umi, pracoval prece nekolik let v arktickych stanicich. Ale stejne… A nenapadlo ho, chytraka, vzit si na Zakladne pusku,‘ pomyslel si Novago. ‚Kde bychom ted bez Stoparu byli… Premyslet o zbrani, na to uz taky nebylo moc casu. Ted musime myslet jeste na neco jineho, na to, co bude, az dorazime do biostanice. To je dulezitejsi. Ted je to vlastne to nejdulezitejsi.‘
‚Vzdycky utoci zprava,‘ uvazoval Mandel. ‚Vsichni rikaji, ze utoci pouze zprava. Je to nepochopitelne. Nepochopitelne vlastne je, ze vubec utoci. Jako kdyby se za posledni milion let nicim jinym nezabyvala nez utocenim zprava na lidi, kteri se neopatrne v noci pesky vzdali od Zakladny. Proc na lidi, kteri se vzdali od Zakladny, to je pochopitelne. Neni tezke si predstavit, proc v noci. Ale proc na lidi a proc zprava? Jsou snad na Marsu dvounohe bytosti snadno zranitelne zprava a jen tezko zleva? Kde potom jsou? Po petilete kolonizaci Marsu jsme se tu nesetkali s zivocichem vetsim nez mimikrodon. Ostatne i ona se ukazala teprve prede dvema mesici. A nikdo ji jaksepatri nevidel, protoze utoci jenom v noci. Zajimave by bylo vedet, kdo to vlastne je. Chlebnikov mel take rozervanou pravou polovinu plic, musel dostat umele plice a dve zebra. Budeme-li soudit podle rany, ma zivocich nezvykle slozity ustni otvor. Nejmene osm celisti s reznymi plochami ostrymi jako britva. Chlebnikov si pamatuje jenom dlouhe leskle telo s hladkou srsti. Skocila na neho od pisecneho presypu ze vzdalenosti nejmene triceti kroku…‘ Mandel se rychle rozhledl na vsechny strany. ‚Takhle bychom ted sli dva…‘ uvazoval. ‚Zajimalo by me, jestli Novago umi vubec strilet. Urcite ale umi, vzdyt pracoval dlouhou dobu v tajze s geology. Dobre si to vymyslel s centrifugou. Sedm osm hodin bezne zemske pritazlivosti denne bude pro chlapecka docela stacit. Proc vlastne ale pro chlapecka? Co kdyz to bude holcicka? Tim lip, holcicky jsou odolnejsi…‘
Udoli se soloncaky jim zustalo za zady. Vpravo se tahly dlouhe uzke prikopy, jehlanovite kupy pisku. V jednom z prikopu stal exkavator s unavene polozenou lzici.
‚Ten exkavator se musi odvezt,‘ pomyslel si Opanasenko. ‚Proc tady tak marne trci? Nebude trvat dlouho a zacnou boure. Cestou zpatky ho odvezu. Skoda ze jezdi tak pomalu — na dunach neudela vic jak kilometr za hodinu. A to by nebylo nic prijemneho. Nohy uz neciti. Dnes udelali s Morganem aspon patnact kilometru. V tabore budou mit obavy. No nic, z biostanice odesleme radiogram. Jak to tam na biostanici dopadne? Chudak Slavin. Ale nakonec to je dobre — na Marsu bude mimino! Budou uz tedy existovat lide, kteri budou moci rict — ja jsem se narodil na Marsu. Jenom abychom neprisli pozde.‘ Opanasenko pridal do kroku. ‚A co ti doktori!‘ pomyslel si. ‚Opravdu, pro doktory zakon neplati. Dobre ze jsme je potkali. Na Zakladne zrejme jeste dost dobre nechapou, co to znamena poust v noci. Dobre by bylo stavet hlidky, nebo jeste lepe — usporadat stvanici. Se vsemi pasovymi vozidly a kraulery, co na planete jsou.‘
Humpry Morgan byl zahlouban do mrtveho ticha a vykracoval s rukou polozenou na pusce, neustale pritom hledel doprava. Myslel na to, ze v tabore uz jiste vsichni spi s vyjimkou sluzby, ktera ma obavy z jejich nepritomnosti; uvazuje o tom, ze zitra bude muset prevest skupinu do ctverce E-11; ze ted bude muset pet veceru za sebou cistit „Fedor's Gun“; ze bude muset jeste opravovat naslouchaci zarizeni. Pak pomyslel na to, ze ti doktori jsou chlapici a odvazlivci a ze Irina Slavinova je taky chlapik a odvazlivec. Pak si vzpomnel na Galju, radistku na Zakladne, a s litosti pomyslel na to, ze pri kazdem setkani se ho vyptava na Hasegawu. Japonec je vyborny kamarad, ale v posledni dobe se take dostal na Zakladnu. To se da tezko popirat, Hasegawa je chytry. To jeho prvniho napadlo, ze lov na „letajici pijavici“ („sora-tobu hiru“) muze mit primy vztah k ukolum Stoparu, protoze muze privest lidi na stopu martanskych dvounozcu… Ach ti dvounozci! Vytvorit dva obrovske satelity a nic vic po sobe nezanechat…
Opanasenko se najednou zastavil a zvedl ruku. Vsichni znehybneli a Humpry Morgan zvedl pusku a prudce se natocil doprava.
„Co se stalo?“ zeptal se Novago ve snaze mluvit klidne. Mel obrovskou chut vytahnout pistoli, ale trochu se stydel.
„Je tady,“ rekl tise Opanasenko. Rukou dal znameni Morganovi.
Morgan k nemu pristoupil, oba se sklonili a divali se do pisku. V tvrdem pisku byla melka siroka ryha, jako kdyby tudy nekdo vlekl pytel s necim velice tezkym. Ryha zacinala pet kroku vpravo od nich a koncila asi patnact kroku po leve strane.
„Tak to bychom meli,“ rekl Opanasenko. „Vyslidila nas a jde ted za nami.“
