Kapitan se otocil na Lina.
„Palubni inzenyre Line,“ rekl, „jsou nejake otazky ze zemepisu?“
„Nejsou,“ podal hlaseni palubni inzenyr.
„Co mame dneska?“
„Algebru a vychovu k praci,“ rekl Athos.
„Spravne! Zacneme tedy zapasem. Prvni dvojici bude tvorit Athos s Linem. A ty, Polly, ty si sedni na bobecek, mas slabe nohy.“
Athos se pripravil k zapasu.
„Nesmime zapomenout schovat materialy,“ rekl. „Rozhazeli jsme je tu vsechny, jeste to uvidi ucitel.“
„Dobre, ale stejne rano uz odchazime.“
Paul usedl na postel a odlozil knizku.
„Tady nestoji nic o tom, kdo vynalezl oxytan.“
„L. Jenkins,“ rekl Kapitan bez rozmysleni. „Ve dvaasedmdesatem.“
Ucitel Tenin prisel do osmnactky jako vzdycky ve ctyri hodiny odpoledne. V pokoji nikdo nebyl, ale v koupelne tekla voda naplno, bylo slyset prskani, cakani a jasave volani: „Hura, hura, hura!“ Posadka Galaktionu se myla po hodinach vychovy k praci.
Ucitel prosel mistnosti. Hodne toho znal, na mnohe si zvykl. Lin mel jako vzdycky saty rozhazene po celem pokoji. Jedna jeho backora stala na Athosove stole a predstavovala bezpochyby plachetnici. Za stozar poslouzila tuzka; plachta byla z ponozky. To je prirozene Paulova prace. Kvuli tomu bude Lin vztekle vrcet: „Nemysli si, ze to je neco tak vtipneho, Polly…“ System na regulaci pruhlednosti sten a stropu byl rozladen, to bylo Athosovo dilo. Tlacitko umistene u hlavy postele mu vzdycky pred spanim poslouzilo za hracku. Lezi si, macka je a v mistnosti je hned tma, hned se objevi nocni obloha a mesic nad parkem. Obvykle se tlacitko poskodi, pokud Athose nekdo vcas nezarazi. Dnesni osud Athosovi predurcil, ze bude toto zarizeni opravovat.
Na Linove stole bylo vzdycky bozi dopusteni, s tim se nedalo nic delat. To je prave pripad, kdy ucitelovy napady a cely mohutny aparat detske psychologie nic nesvedou.
Stalo se uz pravidlem, ze vsechno nove v pokoji je spojeno s Kapitanem. Dnes ma na stole vykresy, ktere tam drive nebyly. Znamena to, ze jde o neco noveho, to se musi zvazit. Ucitel Tenin mel rad novinky. Usedl ke Kapitanovu stolu a zacal si vykresy prohlizet.
Ze sprch sem dolehalo:
„Pridej studenou, Polly!“
„Ne! Je mi zima! Nastydnu!“
„Podrz ho, Line, at se zoceluje!“
„Athosi, hod mi osusku…“
„Kde je mydlo, kluci?“
Nekdo se hlasite svalil na podlahu. Nasledoval narek:
„Kterej trouba mi hodil mydlo pod nohy?“
Chechtani, vykriky.
„To je strasne vtipne! Jestli se do vas dam…!“
„No, no! Pekne zacouvej, ty…“
Ucitel si prohledl vykresy a polozil je zpatky na misto. ‚Zajem trva,‘ pomyslel si. ‚Ted kyslikovy obohacovac. Chlapce zacala vazne zajimat Venuse.‘ Vstal a podival se pod Pauluv polstar. Lezel tam znamy Uvod do… Kniha byla jaksepatri ohmatana. Ucitel v ni zamyslene listoval, pak ji odlozil na misto. ‚Dokonce i Paul,‘ pomyslel si. ‚To je zvlastni.‘
Ted videl, ze Lin nema na stole boxerske rukavice, ktere se tam vzdycky povalovaly den co den behem dvou uplynulych let. Nad Kapitanovou posteli chybela fotografie Gorbovskeho ve vakuovem skafandru, Pauluv stul byl prazdny.
Ucitel Tenin pochopil vsechno. Bylo mu jasne, ze chteji utect, a vedel kam. Pochopil take, kdy se to ma stat. Jestlize tam neni fotografie, pak ji ma Kapitan v batohu. Znamena to, ze batoh uz ma slozeny. Znamena to tedy, ze odchazeji zitra rano co mozno nejdrive. Protoze Kapitan rad dela vsechno dukladne a nikdy neodklada na zitra, co se muze udelat dnes. Ostatne Pauluv batoh neni zcela jiste pripraveny: Paul dava prednost vzdy tomu, co se da udelat az pozitri. Znamena to, ze odchazeji zitra, ze odchazeji oknem, aby nevyrusovali sluzbu. Oni vubec neradi vyrusuji sluzbu. Ale kdo to vlastne dela rad?
Ucitel se podival pod postel. Kapitanuv batoh byl slozeny s obdivuhodnou dukladnosti. Pod Paulovou posteli se povaloval jeho batoh. Z batohu trcela jeho oblibena kosile bez limce, s cervenymi pruhy. V nastenne skrini odpociva — vedomo si sve dulezitosti — lano spletene z prosteradel. Bezpochyby Athosovo dilo.
Tak… ted je treba uvazovat. Ucitel Tenin se zamracil, ale soucasne se hned rozveselil.
Ze sprch se vykulil Paul jenom v plavkach, spatril ucitele a zacal metat hvezdy.
„To neni spatne, Paule!“ zvolal ucitel. „Ale nesmis ohybat nohy, chlapce!“
„Hura!“ vypiskl Paul a zacal metat hvezdy na druhou stranu. „Kosmoletci, ucitel! Ucitel je tu!“
Vzdycky zapomnel na pozdrav.
Posadka Galaktionu se vyhrnula do pokoje a znehybnela mezi dvermi. Ucitel Tenin se na ne dival a myslel si… ne, nic si nemyslel. Mel je velice rad. Vzdycky je mel rad. Vsechny. Vsechny, koho vychoval a propustil do Velkeho sveta. Bylo jich mnoho, nejlepsi ze vsech vsak byli tito. Protoze tu byli ted. Stali v pozoru a divali se na neho tak, jak si to pral. Temer tak.
„Ka te te u es te ha de,“ signalizoval ucitel. Znamenalo to: posadce Galaktionu. Vidim vas dobre. Neni na nasem kursu prach?
„Ta te ku u zet ce,“ ruznymi hlasy odpovedela posadka.
Take oni videli dobre a zadny prach ve smeru jejich letu temer nebyl.
„Kupi se mraky!“ zavelel ucitel a pohledl na svuj chronometr.
Posadka se mlcky pustila do oblekani.
„Kde mam ponozku?!“ vykrikl Lin a uvidel plachetnici. „Nemysli si, ze to je neco vtipneho, Polly…“ vrcel.
Oblekani trvalo devetatricet sekund a nekolik desetin, posledni byl hotov Lin.
„To je svinstvo, Polly,“ vrcel. „Jsi vtipny…!“
Potom si kazdy sedl, kam to slo, a ucitel rekl:
„Literatura, zemepis, algebra, vychova k praci. Je to tak?“
„A jeste trochu telocviku,“ dodal Athos.
„Bezpochyby,“ rekl ucitel. „Je to videt na tvem oteklem nose. Poslyste, Paul porad jeste krci nohy. Saso, musis mu to ukazat.“
„Dobre,“ rekl Lin s uspokojenim. „On je na to ale tvrdy, uciteli.“
Paul okamzite odpovedel:
„Lepsi je byt tvrdy v kolenou, nez byt tupy jako poleno…!“
„Tri plus.“ Ucitel pokyval hlavou. „Moc gramotne to sice nebylo, ale myslenka byla jasna. Tak ve triceti se mozna naucis delat vtipy, Paule, ale ani pak toho nezneuzivej.“
„Provedu,“ rekl skromne Paul.
Tri plus nebylo tak spatne, ale Lin sedi cely cerveny a nafouknuty. Navecer si vymysli odpoved.
„Popovidame si o literature,“ navrhl ucitel Tenin. „Kapitane Komove, jak se vede tvemu dilu?“
„Ja jsem psal o Gorbovskem,“ rekl Kapitan a zacal se hrabat ve svem stole.
„Vyborne tema, chlapce!“ rekl ucitel. „Bude to moc dobre, jestli se ti s tim podarilo vyrovnat.“
„Vubec si s tim nevi rady,“ prohlasil Athos. „Povazuje u Gorbovskeho za nejdulezitejsi umeni.“
„A co si myslis ty?“
„Ja si myslim, ze u Gorbovskeho je nejdulezitejsi smelost, odvaha.“
„Myslim si, ze nemas pravdu, navigatore,“ rekl ucitel. „Odvaznych lidi je velice mnoho. Mezi kosmoletci nejsou vubec zadni zbabelci. Zbabelci proste vymiraji. Ale Vysadkari, zvlaste takovi, jako je Gorbovskij, tech je jen par. Prosim, abyste mi verili, protoze ja to vim, a ty zatim ne. Ale i ty to budes vedet, navigatore. A cos napsal ty?“
„Ja jsem psal o doktoru Mbogovi,“ rekl Athos.
„Kde ses o nem dozvedel?“
„Dal jsem mu knizku o letajicich pijavicich,“ vysvetloval horlive Paul.
„Vyborne, chlapci! Precetli jste si vsichni tu knizku?“
