plnil funkci informacniho centra bez posadky.
Specialnim ukolem expedice byl pokus dosahnout svetelne bariery (absolutni rychlosti 300 000 km/s) a vyzkumy prostorocasovych vlastnosti pri samovolne se menicim zrychleni blizicim se hranici svetla.
16. kvetna roku 2020 byl na navratove draze v oblasti planety Pluton objeven planetolet Jermak a dopraven na mezinarodni raketodrom Pluton-2. Planetolet Tajmyr se na navratove draze neobjevil.
Pri studiu materialu dopravenych planetoletem Jermak bylo zjisteno krome jineho toto:
a) 327. dne mistniho casu dosahla expedice „Tajmyr—Jermak“ rychlosti 0,975 v relaci ke Slunci a zacala plnit pruzkumny program;
b) expedice prevzala a registracni zarizeni na Jermaku zaznamenalo cenne udaje o chovani prostorocasu v podminkach samovolne se meniciho zrychleni bliziciho se hranici svetla;
c) 342. dne palubniho casu zacal Tajmyr plnit dalsi ukol tim, ze se vzdalil od Jermaka na devet set milionu kilometru. Ve 13 hodin 09 minut 11,2 s. 344. dne palubniho casu sledovaci zarizeni Jermaka zaznamenalo v bode, kde se nachazel Tajmyr, zablesk o velke intenzite, po nemz byl prerusen prisun informaci z Tajmyru na Jermak a uz se neobnovil.
Na zaklade toho byla nucena komise dojit k zaveru, ze planetolet prvni tridy Tajmyr havaroval a cela posadka ve slozeni Alexej Eduardovic Zukov, Konstantin Ivanovic Falin, George Allan Pollak, Sergej Ivanovic Kondratev, Peter Konig a Jevgenij Markovic Slavin v dusledku katastrofy zahynula. Priciny katastrofy nebyly zjisteny.
(Zpravodajstvi mezinarodniho strediska pro vedecke informace cislo 237,9. rijna roku 2021.)
DVA Z TAJMYRU
Po obede si Sergej Ivanovic Kondratev trochu pospal, a kdyz se probudil, prisel Zena Slavin. Zenova rezava kstice rozsvitila steny, az zrudly, jako kdyz zapada slunce. Zena prijemne a omamne vonel neznamou kolinskou vodou.
„Bud zdrav, Serjozko, kamarade!“ zakricel od prahu.
Vtom nekdo prisne rekl:
„Mluvte laskave potichu.“
Zena pohotove zakyval do chodby, po spickach se priblizil k luzku a usedl tak, aby ho Kondratev mohl videt, aniz pohnul hlavou. Ve tvari mel radost a vzruseni. Kondratev si uz ani nevzpominal, kdy ho naposledy takhle videl. A dlouhou nacervenalou jizvu na Zenove tvari videl vubec poprve.
„Bud zdrav, Zeno,“ rekl Kondratev.
Ohniva kstice Zenova se najednou rozplynula. Kondratev primhouril oci a vzlykl.
„To je ale, co,“ zabrucel rozzlobene. „Nezlob se, prosim te, na me. Cely jsem se tu rozklizil. No a jak se ti tam vede?“
„Ale dobre, docela dobre,“ vzrusenym hlasem rekl Zena. „Vsechno tu je proste bajecne! Hlavne ze te z toho dostali. Jak ja jsem se o tebe strachoval, Sergeji Ivanovici… Zvlast ze zacatku. Byl jsem sam, a takovy stesk, takovy strasny stesk… Chci k tobe, ale nechteji me pustit. Nadavam, ale na nikoho to nedela zvlastni dojem. Premlouvam je, presvedcuji, pokousim se jim dokazat, ze jsem nakonec taky lekar… ostatne jaky ja jsem vlastne ted lekar…“
„No dobre, verim ti, verim,“ rekl mirne Kondratev.
„A najednou mi dnes zavolal sam Protos. Dostavas se z toho pekne, Serjozo. Za puldruheho tydne te naucim ridit pterokar. Uz jsem ho pro tebe objednal.“
„Ano?“ rekl Kondratev.
Na ctyrech mistech mel zlomenou pater, potrhanou branici a porusene spoje na lebce. Pri blouzneni si porad predstavoval, ze je loutka udelana z latky, kterou rozdrtilo pasove nakladni auto. Ostatne na lekare Protose bylo spolehnuti. Byl to silny ruzolici clovek tak k padesatce (nebo ke stovce, kdopak by se v tom tedka vyznal), nesmirne mlcenlivy a velice hodny. Prichazel vzdycky rano a vecer, usedl k nemu a funel tak sympaticky, ze Kondratevovi bylo hned lepe. Samozrejme, ze to byl vynikajici lekar, protoze dosud nedal umrit loutce z latky, kterou rozdrtily pasy nakladniho auta.
„Nojo,“ rekl Kondratev. „Snad…“
„O!“ zvolal nadsene Zena. „Za puldruheho tydne budes ridit pterokar. Protos je kouzelnik, to ti rikam jako byvaly lekar.“
„Ano,“ rekl Kondratev, „Protos je nesmirne hodny clovek…“
„Skvely lekar. Kdyz jsem se dozvedel, cim se zabyva, bylo mi jasne, ze musim zmenit povolani. Menim povolani, Sergeji Ivanovici. Zacnu psat!“
„Hm,“ rekl Kondratev. „To tedy znamena, ze tu spisovatele o moc lepsi nemaji.“
„To je totiz tak,“ rekl Zena, „jedno je jasne: vsichni jsou moderniste, zatimco ja sam budu jediny klasik. Jako Tretiakovskij: ‚Katerina Velika — a! — prijela do Carskeho Sela‘.“
Kondratev pohledl na Zenu napul zavrenyma ocima. Ano, Zenka neztraci cas. Oblecen je podle posledni mody, to je jasne, — kratke kalhoty a mekka volna bluza s kratkymi rukavy a rozhalenkou. Ani jediny sev, vsechno v jemnych svetlych barvach. Ucesan je s lehkou nedbalosti, hladce vyholen a navoneny. Dokonce i nektera slova se snazi vyslovovat tak, jak je vyslovuji pravnuci — usecne a hlasite, nyni uz negestikuluje. Pterokar… A to uplynulo teprve nekolik tydnu…
„Jevgeniji, zase jsem zapomnel, jaky tu ted maji rok,“ rekl Kondratev.
„Dva tisice sto devatenact,“ odpovedel slavnostne Zena. „Rikaji tu jednoduse, ze je rok sto devatenacty.“
„A jak je to, Jevgeniji,“ rekl Kondratev nesmirne vazne, „se zrzavymi — co je s nimi? Existuji jeste ve dvaadvacatem stoleti, nebo uz uplne vymizeli?“
Zena odpovedel stejne slavnostne:
„Vcera jsem mel tu cest besedovat s tajemnikem Ekonomicke rady severozapadni Asie. Nejchytrejsi clovek a uplne infrarudy.“
Zasmali se a prohlizeli si pritom jeden druheho. Pak se Kondratev zeptal:
„Poslys, Zeno, jak jsi prisel k te pesine na obliceji?“
„Tuhle?“ Zena nahmatal prsty jizvu. „Copak je ji jeste videt?“ rozhorcil se.
„Aby ne,“ rekl Kondratev. „Cervena na bilem.“
„To mam z te doby, co ty. Slibili mi ale, ze to vsechno brzy zmizi. Beze stopy. A ja tomu verim, protoze oni mohou vsechno.“
„Kdo — oni?“ ztezka se zeptal Kondratev.
„Jak to myslis — kdo? Lide… pozemstane.“
„To jako my?“
Zena zamrkal.
„Samozrejme,“ rekl nejiste. „V jistem smyslu… my.“
Prestal se usmivat a pozorne pohledl na Kondrateva.
„Serjozo,“ rekl tise. „Moc te to boli, Serjozo?“
Kondratev se zlehka usmal a ocima dal najevo, ze ne, ze ho to moc neboli. ‚Brzy ale zacne,‘ pomyslel si. Stejne hezky Zena rekl: „Serjozo. Moc te to boli, Serjozo?“ Jsou to mila slova a on je mile rekl. Rekl je uplne stejne jako toho nestastneho dne, kdy se Tajmyr zaryl do sypkeho prachu bezejmenne planety a Kondratev si pri vystupu zranil nohu. Bylo to velmi bolestive, i kdyz samozrejme ne tolik jako nyni. Zena odhodil kamery a plazil se po sypkem svahu pisecneho presypu, tahl za sebou Kondrateva, vztekle nadaval, a kdyz se jim konecne podarilo vyskrabat se na vrcholek pisecneho presypu, ohmatal Kondratevovu nohu pres skafandr a znicehonic se docela tise zeptal: „Serjozo. Moc te to boli, Serjozo?“ Nad modrou pousti pomalu stoupal na nafialovele obloze rozpaleny bily kotouc, ve sluchatkach podrazdene rachotily poruchy a oni dlouho sedeli a cekali, az se vrati vyzvedny robot. Robot se vsak nevratil, musel se utopit v tom prachu, a tak se dlouho plazili zpatky k Tajmyru…
„O cem chces psat?“ zeptal se Kondratev. „O nasi ceste?“
