Ve meste bylo ticho. Aspon tedy nebyl slyset zadny mechanicky zvuk. Kondratev zaslechl jenom hlasy a obcas odnekud hudbu. Jeste sumely koruny stromu a chvilemi se sem snesl mekky zvuk proletajiciho pterokaru. Doprava probihala zrejme podle pravidel ve velke vysce. Proste vsechno tu pro Kondrateva bylo cizi, i kdyz bylo zabavne chodit ve velikem meste po pesinach a pisecnych cestach, zachycovat oblekem za vetvicky krovi. Temer takhle vypadaly pred sto lety parky na okrajich mest. Kondratev by se tu mohl citit jako doma, jenom kdyby se nepovazoval za zbytecnejsiho cloveka, nez je zrejme kterakoli z tech zlatych a purpurovych paradnic.
Predesel ho muz se zenou, kteri se vedli pod pazi. Muz vypravel:
„…v tomhle miste zahajuji housle — laaa-la-la… a hned nato nezna a slaba choriola — tyyy-ty-ty-ty!“
Darilo se mu to predvest hodne presvedcive, i kdyz to prilis hudebne neznelo. Zena na neho hledela s pochybnostmi.
Na kraji cesty stali dva starsi lide a mlceli. Jeden z nich najednou palicate rekl:
„Ale stejne se pro ni nehodilo, aby to tomu chlapci rikala.“
„Ted uz je pozde,“ ozval se druhy a oba se znovu odmlceli.
Proti Kondratevovi sli tri lide — vysoke blede devce, veliky stary cernoch a zamysleny, roztrzite se usmivajici chlapec. Devce hovorilo a prudce pri tom mavalo zatatou pesti:
„Otazka se musi resit alternativne: bud jsi spisovatel — umelec, nebo jsi umelec — senzualista. Nic tretiho neexistuje. A on si hraje na prostorove vztahy. To uz je technika, zadne umeni. Je to proste lhostejny a namysleny remeslnik.“
„Ale Maso,“ vycitave zabasoval cernoch.
Chlapec se dal roztrzite usmival.
Kondratev zabocil na vedlejsi pesinu, minul zivy plot plny zlutych a modrych kvetu, a zastavil se jako zarezany. Pred nim plynula cesta.
Kondratev uz o techto cestach slysel. Zacali je stavet pred davnou dobou, ted se uz tahly pres mnoha mesta a vytvarely tak nikde neprerusovany pevninsky system od Pyreneji k Tan-sanu a na jih pres roviny Ciny do Hanoje, v Americe od pristavu Yukonu do Ohnove zeme. Zena o techto cestach vypravel nepredstavitelne veci. Rikal, ze nepotrebuji zadnou energii a cas pry jim nemuze uskodit: kdyz budou poskozeny, obnovi se samy; snadno se vysplhaji do hor a preklenou propasti. Podle toho, co rikal Zena, tyhle cesty budou existovat a jezdit vecne, tak dlouho, dokud bude svitit Slunce a dokud bude celistva zemekoule. A jeste Zena rikal, ze plynouci cesty nejsou vlastne cestami, ze je to proud neceho mezi zivym a nezivym. Ctvrte kralovstvi.
Cesta se valila sesti stejnymi sedivymi proudy nekolik kroku od Kondrateva. Byla to takzvana pasma Velke cesty, ktera se pohybovala ruznymi rychlostmi, od sebe a od travy byla oddelena nizkymi bilymi vystupky. Na pasmech sedeli, postavali nebo sli lide. Kondratev pristoupil bliz a nerozhodne postavil nohu na vystupek. Pak se sklonil a naslouchal hlasu Velke cesty: skripani, susteni a selesteni. Cesta skutecne plynula. Kondratev nakonec rozhodne prekrocil vystupek.
Povrch cesty byl mekky jako vyhraty asfalt. Chvili stal a pak presel na dalsi pasmo.
Cesta se valila z kopce a Kondratev ji ted pozoroval az k samemu obzoru. Trpytila se na slunci jako asfaltka.
Zacal si prohlizet mijejici strechy domu proplouvajici nad vrcholky borovic. Na jedne ze strech se trpytila obrovska konstrukce nekolika velikych zrcadel usazenych na tenkem podstavci. Na vsech strechach staly pterokary, byly cervene, zelene, zlatiste, sede. Stovky jich spolu s vrtulniky visely nad mestem. Na malou chvili zakryl slunce vzdusny korab, ktery s dutym svistivym zvukem preletel podel cesty a zmizel za lesem. V dalce v mlhavem oparu se objevily obrysy nejake stavby, snad to byly stozary, snad televizni veze. Cesta plynula dal, rovnomerne, bez vykyvu: zelene kere a hnede kmeny borovic pluly vesele kolem; ve volnych mistech mezi vetvemi se objevovaly a mizely velke sklenene budovy, svetle rodinne domky, otevrene verandy pod lesknoucimi se pestrymi zavesy.
Kondratev si najednou uvedomil, ze ho cesta odnasi na okraj Sverdlovska. Zrejme muze cloveka dopravit kamkoli. Na Sibir, do Indie, do Vietnamu. Usedl a obejmul kolena rukama. Nebylo to tak docela mekke posezeni, presto nebylo ani nijak zvlast nepohodlne. Pred Kondratevem sedeli tri mladici po turecku a sklaneli se nad pestrobarevnymi kostkami. Zrejme resili nejakou geometrickou ulohu. Nebo si mozna jenom hrali. ‚Na co jsou tyhle cesty?‘ uvazoval Kondratev. Tezko se asi nekdo rozhodne odcestovat jimi do Indie nebo do Vietnamu. Jsou prilis pomale… a prilis malo pohodlne. Existuji prece stratoplany, obrovite deltovite koraby, pterokary… Jaky smysl maji tyhle cesty? A kolik jenom stala jejich stavba! Vzpomnel si, jak staveli cesty pred stovkou let, a to nebyly cesty, ktere se samy pohybovaly, byly to obycejne silnice, navic nebyly prave nejlepsi. Ohromne poloautomaticke stavebni stroje, zapach asfaltu, vedro, upoceni, unaveni lide v kabinach zasypanych prachem. Ale Velka cesta je primo nabita spoustou prace a napadu, prirozene mnohem vetsim, nez jich bylo zapotrebi pri stavbe Transgobijske magistraly. A to vsechno jenom proto, aby z nich clovek mohl sestoupit, kde se mu zachce, usednout kdekoli a plynout s cestou dal, zapomenout pri tom na starosti, natrhat si kdekoli hermanek. Je to podivne, nepochopitelne, neracionalni…
Sklenena patra nad vrcholky borovic nahle ustala; vpredu vyrostla obrovita hora sediveho cedice. Kondratev vstal. Na vrcholku hory se vztazenou rukou k mestu, trochu naklonen kupredu, stal Lenin, jak tu staval kdysi, a takovy stoji nyni jeste na namesti pred Finskym nadrazim v Leningrade. Lenin vztahoval ruku k tomuto mestu i k tomuto svetu, k tomuto zaricimu a nadhernemu svetu, ktery videl prede dvema stoletimi… Kondratev se dival, jak obrovita socha mizi v namodralem oparu nad sklenenymi strechami.
Borovice byly ted nizsi a hustsi. Na okamzik se vedle cesty rozevrela siroka mytina, na niz skupinka lidi v kombinezach delala neco s nejakym slozitym mechanismem. Cesta proklouzla pod uzkym pulkulatym obloukem mostu, minula ukazatel se sipkou, na nemz bylo napsano: Matrosovo — 15 km. Zluta tovarna — 6 km a jeste pak neco, co Kondratev nestacil precist. Ohledl se a uvidel, ze lidi na pasech bylo mene. Na pasech miricich opacnym smerem bylo vubec prazdno. ‚Matrosovo je zrejme nejaka vesnicka. Ale Zluta tovarna?‘ Mezi kmeny borovic se mihla dlouha veranda se stolky. Sedeli u nich lide, jedli a pili. Kondratev pocitil hlad, ale zavahal a rozhodl se, ze jeste nebude jist. ‚Az pojedu zpatky,‘ pomyslel si. Pusobilo mu radost mit pocit zdraveho poradneho hladu a moci ho kdykoli ukojit.
Borovice ridly, odnekud se vynorila siroka autostrada trpytici se v paprscich vecerniho slunce. Autostradou se ritily rady podivnych stroju na dvou, trech a dokonce osmi podvozcich nebo vubec bez podvozku, tuponose, s obrovskymi nakladovymi prostory uzavrenymi pestrobarevnou plastickou hmotou. Stroje mirily proti nemu do mesta. Zrejme nekde pobliz se autostrada norila pod zem a skryvala se v mnohapatrovych tunelech. Kdyz se Kondratev podival pozorneji, vsiml si, ze auta nemela kabiny, ze v nich nebyl prostor pro cloveka. Uhanela v nepretrzitem proudu, mirne hucela, jela ve vzdalenosti nejakych dvou tri metru za sebou. Mezi nimi Kondratev uvidel nekolik stejnych stroju jedoucich opacnym smerem. Posleze silnici znovu skrylo rostlinstvo a autostrada zmizela.
„Vcera jedno nakladni auto sjelo ze silnice,“ rekl nekdo za Kondratevovymi zady.
„To proto, ze odstranili kontrolu silovych poli. Vrtaji se nova patra.“
„Ja nemam ty nosorozce rad.“
„To nic neni, brzy bude dokoncen dopravni pas, silnice pak bude mozno uzavrit.“
„Uz je nejvyssi cas…“
Vpredu se objevila jeste jedna veranda se stolecky.
„Ljoso! Ljoso!“ zavolali od jednoho stolku a mavali rukama.
Chlapec s divkou pred Kondratevem take zamavali, prestoupili na pomalejsi pas a seskocili na travu proti verande. Seskocilo tu jeste nekolik dalsich lidi. Kondratev chtel seskocit take, ale vsiml si sloupu s ukazatelem: Zluta tovarna 1 km. A tak zustal.
Seskocil u zatacky. Mezi kmeny bylo videt uzkou vyslapanou cesticku mirici nahoru do svahu velkeho pahorku. Na vrcholku kopce na tmavnoucim nebi se ostre rysovaly obrysy nizkych staveb. Kondratev pomalu vykrocil po cesticce a vychutnaval poddajnou pudu pod nohama. ‚Kdyz ale prsi, tak tu musi byt blato,‘ pomyslel si. Cestou se sklonil a utrhl v trave velky bily kvet. Na okvetnich listcich behali droboucci mravenci. Kondratev kvet odhodil a vykrocil rychleji. Po nekolika minutach vystoupil na vrcholek a zastavil se na okraji obroviteho kotle, ktery se tahl, jak mu pripadalo, az k samemu obzoru.
Kontrast mezi klidnou mekkou zeleni pod modrym vecernim nebem a tim, co se pred nim otevrelo v kotli, byl tak prudky, ze Kondratev couvl. Na dne kotle vrelo peklo. Opravdove peklo se zlovestnymi modrobilymi vybuchy, vinoucim se oranzovym dymem, klokotavou mazlavou kasi rozzhavenou do ruda. Neco se pomalu vzdouvalo a nafukovalo jako hnisavy nador, pak to pukalo, rozstrikavalo se a splichalo chuchvalce plamene, vlnilo se v pestrobarevnych kourich, vysilovalo se parou, ohnem a sprskou jisker, aby se pak znovu pomalu vzdouvalo a pukalo. Ve virech rozzurene hmoty letaly nacechrane blesky, vznikaly a vzapeti mizely kouzelne tvary, tocily se smrste,
