Kondratev otevrel oci.
„No a?“ rekl.
„No, kdyz se dozvedeli, ze nejsem pilot, tak toho nechali. Malem me chvalili. Nacelnik observatore mi v zapalu dokonce navrhl, abych se zucastnil praci pri obnovovani teleskopu.“
„No a?“ rekl Kondratev.
Zena si povzdychl.
„Nic z toho nebylo. Lekari mi to zakazali.“
Dvere se pootevrely a do pokoje nahledla opalena divka v bilem plasti v pase pevne prevazanem. Devce prisne pohledlo na nemocneho, pak na hosta a reklo:
„Koncime, soudruhu Slavine.“
„Uz jdu,“ rekl Zena.
Devce prikyvlo a zavrelo dvere. Kondratev smutne rekl:
„Tak vidis, jdes pryc.“
„To je jen na chvili!“ zvolal Zena. „A nezatrpkni, prosim te. Jeste si zaletas, budes prvotridnim D- hvezdoletcem.“
„D-hvezdoletec…“ Navigator se krive usmal. „Tak dobre, jdi uz. Tveho D-hvezdoletce budou ted krmit kasi. Malou lzickou.“
Zena vstal.
„Na shledanou, Serjozo,“ rekl, opatrne poklepal Kondrateva po ruce, ktera lezela na pokryvce. „Uzdrav se. A mej na pameti, ze novy svet je nesmirne dobry svet.“
„Na shledanou, klasiku,“ rekl Kondratev. „Jeste prijd. A prived tu svou chytrou divku… Jak se jmenuje?“
„Sejla,“ rekl Zena. „Sejla Kadarova.“
Odesel. Odesel do neznameho a v podstate ciziho zivota, pod nekonecne nebe, do zelene sadu bez hranic. Do sveta, kde samozrejme miri za obzor sklenene autostrady, kde urostle stavby vrhaji na namesti krajkove stiny. Kde se zenou stroje bez lidi i s lidmi oblecenymi do podivnych satu, s lidmi klidnymi, chytrymi, laskavymi, vzdy nesmirne zamestnanymi, a prave proto spokojenymi. Vstoupil do neho a pujde se dal toulat po planete podobajici i nepodobajici se Zemi, kterou opustili tak davno a prece pred tak kratkou dobou. Bude se toulat se svou Sejlou Kadarovou a brzy napise svou knihu, bude to kniha samozrejme velmi dobra, protoze Zena je schopen napsat dobrou, moudrou knihu…
Kondratev otevrel oci. Vedle neho sedel na posteli silny ruzolici lekar Protos a mlcky ho pozoroval. Lekar Protos se usmal, pokyval hlavou a polohlasne rekl:
„Vsechno bude v poradku, Sergeji Ivanovici.“
PLYNOUCI CESTY
„Skutecne nechces s nami dnes vecer zustat?“ zeptal se Zena nerozhodne.
„Jiste,“ rekla Sejla. „Pojdte, zustaneme pohromade. Kam byste takhle smutny chodil?“
Kondratev zavrtel hlavou.
„Ne, dekuju,“ rekl. „Rad bych ted byl sam.“ Sejla se na neho mile a trochu smutne usmala, Zena se kousal do rtu a hledel do prazdna.
„Nedelejte si se mnou zadne starosti,“ rekl Kondratev. „Je to pro mne vzdycky tezsi, kdyz se o mne nekdo stara. Na shledanou.“
Odstoupil od pterokaru a zamaval rukou.
„At jsi jde,“ rekl Zena. „Je to tak spravne. A at jde sam. Stastnou cestu, Sergeji Ivanyci, vis, kde nas muzes najit.“
Ledabyle prejel prsty po klavesnici na pristrojove desce. Dokonce na ni ani nepohledl. Levou ruku mel ovinutou kolem Sejlinych zad. Ani nezabouchl dvirka. Mrkl na Kondrateva a rozletel se z mista tak prudce, ze se dvirka zabouchla sama. Pterokar prudce stoupal k obloze a vznasel se nad strechami. Kondratev zamiril k plynouci ceste.
‚Tak,‘ pomyslel si, ‚a ted se tedy po hlave vrhnu do zivota. Zenka rika, ze se tady neda zabloudit. Uvidime.‘
Nehlucne plynouci cesta zela prazdnotou. Kondratev pohledl nahoru. Nad hlavou se vznasela polopruhledna strecha, na ni se pokladaly stiny pterokaru a vrtulniku patricich podle vseho obyvatelum tohoto domu. Kazda strecha ve meste byla zrejme pristavaci plochou. Kondratev pohledl dolu. Tam byl rozlehly svetly vestibul s hladkou podlahou trpytivou jako led.
Kolem Kondrateva zatukaly podpatky a po schodech prebehly dve divky. Jedna z nich, mala, v bile bluzce a jasne modre sukni, mu pohledla do tvare. Mela nos samou pihu a vlasy az do oci. Neco ji na Kondratevovi prekvapilo. Na okamzik se zastavila, a aby neupadla, pridrzela se zabradli. Pak dohnala kamaradku, obe se rozbehly dal a dole, uz ve vestibulu, se ohledly. ‚Tak,‘ pomyslel si Kondratev, ‚uz to zacina. Lidi, koukejte, co jste jeste nevideli.‘
Sestoupil do vestibulu, devcata uz tu nebyla. Nohou vyzkousel, jestli podlaha neklouze. Ne, bylo to v poradku. Ve vestibulu se tahla na obe strany ode dveri velika okna a v nich bylo videt, ze venku je spousta zelene. Mesto se v zeleni topilo, to Kondratev videl, kdyz letel pterokarem. Zeleni byla zaplnena vsechna prazdna mista mezi strechami. Kondratev obesel vestibul, postal pred vesakem, na nemz visel osamely fialovy plast; opatrne se rozhledl, ohmatal latku a zamiril ke dverim. Na schodech se prekvapene zastavil. Zadna ulice tu nevedla.
Primo odtud se tahla hustou travou uslapana pesinka. Asi po deseti krocich mizela v krovinatem housti. Za nim zacinal les — vysoke rovne borovice se stridaly s rozlozitymi starymi duby. Vpravo i vlevo vedly ciste modre zdi domu.
„To neni spatne,“ rekl Kondratev a zhluboka se nadechl.
Vzduch to byl kouzelny. Zalozil si ruce za zada a bez vahani se vydal po pesince. Zavedla ho na pomerne sirokou piscitou cestu. Tady chvili zavahal, nez zabocil vpravo. Byla tu spousta lidi. Napjate ocekaval, ze prapravnuci, jakmile ho spatri, hned prerusi hovor, zapomenou na sve starosti, zastavi se a budou na neho poulit oci. Treba se ho budou dokonce na vsechno vyptavat. Nic takoveho se vsak nestalo. Nejaky starsi prapravnuk do neho pri predchazeni neobratne strcil a rekl: ‚Prominte, prosim… ale ne, to jsem nerikal tobe.‘ Kondratev se pro jistotu usmal. ‚Neco se stalo?‘ Zaslechl slaby zensky hlas, ktery jako kdyby vychazel z nitra starsiho prapravnuka. ‚Ale ne,‘ rekl prapravnuk a pratelsky kyvl na Kondrateva. ‚Strcil jsem tu nerad do jednoho mladika.‘ — ‚Jo tak‘ rekl zensky hlas, ‚tak tedy poslouchej dal. Rekla jsem, ze mi do projektu nic neni a ty ze budes taky proti…‘ Starsi prapravnuk se vzdalil a zensky hlas postupne utichal.
Prapravnuci Kondrateva predchazeli, chodili proti nemu. Mnoho se jich na nej usmivalo, nekteri na neho dokonce kyvali. Nikdo z nich vsak nepoulil oci a neobtezoval ho vyptavanim. Je sice pravda, ze nejakou dobu kolem neho nenapadne krouzil cernooky mladik, ruce mel v kapsach, ale v okamziku, kdy se Kondratev slitoval a rozhodl se na neho kyvnout, mladik zrejme ztratil veskerou odvahu a zustal pozadu. Kondratev se hned citil volnejsi a zacal se ted sam vic rozhlizet a naslouchat.
Prapravnuci mu v podstate pripadali jako docela obycejni lide. Starsi i mladi, vysoci i mali, hezci i nehezci. Muzi a zeny. Nebyli tu velmi stari lide. A vubec tu nebyli sesli a nemocni. A nevidel tu deti. Vsichni se chovali na ulici velice klidne a nenucene, jako kdyby byli doma a prijimali jako hosty sve stare pratele. A neda se rici, ze by vsichni prekypovali radosti a stestim. Kondratev videl i ustarane a unavene, obcas dokonce i zamracene tvare. Jeden mladik sedel na okraji chodniku mezi pampeliskami, trhal jednu po druhe a zurive do nich foukal. Bylo videt, ze je myslenkami nekde daleko a ze to nejsou myslenky prave vesele.
Prapravnuci se oblekali jednoduse a kazdy po svem. Starsi muzi byli v dlouhych kalhotach a pohodlnych bundach s rozepnutym limcem, zeny rovnez v kalhotach nebo v dlouhych satech puvabneho strihu. Mladi, rovnez devcata, byli temer vsichni v kratkych sirokych kalhotach a bilych nebo barevnych bluzach. Vyskytovaly se tu vsak i paradnice v napadne elegantnich purpurovych nebo zlatych plastich prehozenych pres kratke svetle… kosile, tak to Kondratev pojmenoval. Za temito paradnicemi se lide ohlizeli.
