Zena se zaujetim zacal vypravet o jednotlivych castech i kapitolach, ale Kondratev ho uz nevnimal. Dival se na strop a myslel na jedine: „Boli to, boli to, boli to…“ A jako vzdycky, kdyz uz bolest byla nesnesitelna, ve strope se rozevrel ovalny otvor, nehlucne se vysunula drsna sediva roura se zelenymi blikajicimi okenky. Plynule sjela, az se temer dotykala Kondratevovy hrudi a pak znehybnela. Posleze se ozvalo tiche vibracni huceni.
„Co to… je?“ vyptaval se Zena a vstal.
Kondratev mlcel, oci mel zavrene a s ulehcenim vnimal, jak ustupuje, uticha, mizi silena bolest.
„Nemel bych radeji odejit?“ rekl Zena a rozhlizel se.
Bolest byla pryc. Roura nehlucne vyjela nahoru, otvor ve strope se uzavrel.
„Kdepak,“ rekl Kondratev. „To je jen lecebna procedura. Sedni si, Zeno.“
Pokousel se rozpomenout, o cem Zena mluvil. Ano, novela, crta „Za svetelnou barierou“. O ceste Tajmyru. O pokusu prekonat svetelnou barieru. O katastrofe, ktera prenesla Tajmyr stoletim…
„Poslys, Jevgeniji,“ rekl Kondratev. „Vyznaji se vubec v tom, co se s nami stalo?“
„Ano, jiste,“ rekl Zena.
„Tak co?“
„No,“ rekl Zena. „Samozrejme, ze se v tom vyznaji. To nam ale nepomuze. Ja napriklad nedokazu pochopit, cemu rozumeji.“
„Ale presto…“
„Rekl jsem jim vsechno a oni prohlasili: To je jasna sigmaderitrinitace.“
„Coze?“ rekl Kondratev.
„De-ri-tri-ni-ta-ce. A sigma jeste k tomu.“
„Nejaka tramtarace,“ zabrucel Kondratev. „Snad k tomu rekli jeste neco?“
„Rovnou mi rekli: Vas Tajmyr se dostal tesne ke svetelne bariere s legenovym zrychlenim a sigmaderitrinitoval. Casoprostorove kontinuum. Rikali, ze jsme nemeli pouzit legenoveho zrychleni.“
„Tak,“ rekl Kondratev. „Nemeli jsme ho tedy pouzit, ale my jsme ho pouzili. Deri…teri… Jak se to jmenuje?“
„Deritrinitace. Zapamatoval jsem si to napotreti. Proste pokud jsem tomu porozumel, kazde teleso u svetelne bariery pri urcitych podminkach nepredstavitelne meni tvary, jako kdyby protinalo prostor. No… Je to priblizne neco podobneho, co predpovidal za nasich casu Bykov — mladsi. (Aha, rekl Kondratev.) Tomu protinani rikaji deritrinitace. Vsechny jejich dalkove koraby jsou zalozeny na tomto principu. Maji D-kosmolety. (Aha, rekl znovu Kondratev.) Pri deritrinitaci jsou zvlaste nebezpecna ta legenova zrychleni. Kde se berou a v cem je jejich podstata, to jsem naprosto nepochopil. Nejaka lokalni vibracni pole, hyperprechody, plazma a tak dale. Faktem je, ze pri legenovych poruchach dochazi nutne k silnemu zkresleni casovych meritek. Prave to se stalo s nasim Tajmyrem.“
„Deritrinitace,“ rekl smutne Kondratev a zavrel oci. Odmlceli se. Je to spatne,‘ pomyslel si Kondratev. ‚D- kosmolety. Deritrinitace. To nikdy nezvladnu. A polamana zada.‘
Zena ho pohladil po tvari a rekl:
„To nic, Serjozo. Ja si myslim, ze casem se ve vsem vyznam. Budeme se muset, samozrejme, hodne ucit…“
„Ucit se od zakladu,“ zaseptal Kondratev, aniz otevrel oci. „Nebud naivni, Zeno. Ucit se od zakladu. Vsechno a od sameho zacatku.“
„No co, ja nejsem proti,“ rekl bodre Zena. „Hlavni je chtit.“
„Chtit znamena moci?“ jedovate se zeptal Kondratev.
„No prave.“
„Tohle prislovi si vymysleli lide, kteri mohli, i kdyz dokonce nechteli. Lide ze zeleza.“
„No tak,“ rekl Zena. „Ty taky nejsi papirovy. Tak poslouchej. V minule dekade jsem se seznamil s jednou divkou…“
„Nerikej?“ pronesl Kondratev. (Zena se nesmirne rad seznamoval s divkami.)
„Je to filolozka. Chytra, kouzelna, nadherna.“
„No samozrejme,“ rekl Kondratev.
„Nech me domluvit, Sergeji Ivanovici. Ja to vsechno chapu. Ty se bojis. Tady ale clovek nemuze byt sam. Tady osameli lide nejsou. Dej se co nejrychleji dohromady, navigatore. Zacinas byt zatrpkly.“
Kondratev chvili mlcel a pak ho pozadal:
„Jevgeniji, bud tak laskav a jdi k oknu.“
Zena vstal, neslysne naslapoval a pristoupil k obrovskemu modremu oknu pres celou zed. Kondratev v okne videl jenom oblohu. V noci se okno podobalo tmavomodre propasti s napichanymi prudce zaricimi hvezdami, jednou nebo dvakrat navigator videl, jak se tam zapaluje ruda zare, jak se rozsviti a rychle pohasne.
„Jsem tu,“ rekl Zena.
„Co je tam?“
„Balkon.“
„A co dal?“
„Pod balkonem je namesti,“ rekl Zena a ohledl se na Kondrateva.
Kondratev se zachmuril. Uz ani Zena mu nerozumi. Byl zoufale sam. Doposud nevi nic. Vubec nic. Dokonce ani nevi, co to je v jeho pokoji, proc tu vsichni tak neslysne chodi. Vcera vecer se navigator pokusil pozvednout a prohlednout si pokoj, ale okamzite upadl do bezvedomi. Vickrat se o to nepokousel, protoze bezvedomi nesnasel.
„Tak tahle budova, ve ktere lezis,“ rekl Zena, „to je sanatorium pro tezce nemocne. Budova ma patnact pater a tvuj pokoj…“
„Nemocnicni pokoj,“ zavrcel Kondratev.
„…A tvuj pokoj je v osmem patre. Balkon. Kolem dokola jsou hory — Ural — a borovy les. Odtud vidim jeste dalsi podobne sanatorium. To je asi dvacet kilometru odtud. Tam dal je Sverdlovsk, ale to je takovych sto kilometru. Dal vidim startovni plochu pro pterokary. Vazne, jsou to kouzelne stroje. Ted tam jsou ctyri. Tak. A co dal? Tam dal je pak kvetinovy zahon s fontanou. U fontany stoji nejake dite a podle vseho uvazuje, jak by mohlo uteci do lesa…“
„To je take tezce nemocne?“ zeptal se se zajmem navigator.
„Je to mozne. I kdyz na to nevypada. Tak. Uteci se mu nepodari, protoze ho prave chytila jedna bosa teta. S tou tetou se uz znam, pracuje tady. Je docela mila. Muze ji byt tak dvacet let. Onehdy se me ptala, jestli jsem se nahodou neznal s Norbertem Wienerem a s Antonem Makarenkem. Tedka nekam vlece tezce nemocne dite a mam takovy pocit, ze mu pri chuzi dava vychovnou lekci. Prave pristava jeste jeden pterokar. Ale ne, to neni pterokar… Poslys, Serjozo, mel bys pozadat lekare o stereovizor.“
„Uz jsem o nej zadal,“ rekl navigator zamracene. „Nedovoli mi to.“
„Proc?“
„Copak ja vim?“
Zena se vratil k posteli.
„To je marnost nad marnost,“ rekl. „Vsechno to uvidis, poznas a prestanes vnimat. Nesmis byt takovy vnimavy. Pamatujes na Koniga?“
„Proc?“
„Pamatujes si, jak jsem mu vypravel o tve zlomene noze a jak on hlasite kricel se skvelym prizvukem: Ach, jaky ja jsem vnimavy! Ach!“
Kondratev se usmal.
„Rano jsem prisel k tobe,“ pokracoval Zena, „a zeptal jsem se te, jak se ti dari. Ty jsi mi odpovedel, ze jsi stravil tezkou noc.“
„To si pamatuju,“ rekl Kondratev. „Tady jsem taky stravil spoustu pestrych noci. A kolik me jich jeste ceka.“
„Ach, jaky ja jsem vnimavy!“ okamzite zvolal Zena.
Kondratev znovu zavrel oci a nejakou dobu lezel mlcky. „Poslouchej, Jevgeniji,“ rekl se zavrenyma ocima. „A co rikali tomu, jak umis ridit hvezdolet?“
Zena se vesele zasmal.
„Strasne, strasne zdvorile me hubovali. Jak jsem zjistil, rozbil jsem nejaky obrovsky teleskop, na mou dusi, ani jsem si nevsiml kdy. Nacelnik observatore mi malem jednu vrazil, ale vychovani mu to nedovolilo.“
