tetrakanetylenu. Pak museli jit domu. Nechteli rozcilovat sluzbu, a tak Kapitan navrhl, aby se domu dostali odpadovou rourou — byla to skvela myslenka, ktera mezi jeho temnymi uvahami zazarila jako blesk. Presto se nakonec rozhodli pouzit vyzkouseneho okna v dilne.
Do osmnactky vstoupili velmi hlucne a v behu posuzovali skvele perspektivy, ktere se pred nimi otevrely v souvislosti s napadem o odpadove roure, az uvideli ucitele, ktery sedel za Athosovym stolem s knihou v rukach.
„Ja jsem si roztrhl kalhoty,“ rekl rozpacite Pavel. Dobry vecer samozrejme rict zapomnel.
„Opravdu?“ nadchl se ucitel. „Tetrakanetylenove kalhoty?“
„Jo!“ rekl Pavel s pohotovou pychou.
Lin mu to vztekle zavidel.
„Chlapci,“ rekl ucitel, „ja ale nevim, jak se spravuji!“
Posadka s ulehcenim vykrikla. Vsichni vedeli jak. Vsichni touzili po tom, aby to mohli ukazat, aby mohli vypravet a spravovat.
„Tak pojdte,“ souhlasil ucitel. „Jenom navigator Sidorov nebude spravovat kalhoty, ale bude opravovat pruhledovou soupravu. Osud je k nemu kruty.“
„Podivejme se!“ rekl Athos, ktery si na takovou cinnost nemusel teprve zvykat.
Vsichni se pustili do prace. I Kapitan. Kdovi proc mu zacalo byt veselo. ‚Zitra neodjedeme,‘ uvazoval. ‚Dokud se nedame dohromady…“ Napad s utekem mu nepripadal uz tak lakavy, jenom aby neprisly nazmar vedomosti, ktere se jim podarilo nashromazdit za ctyri dekady.
„…existuji problemy zajimave a zavazne,“ vypravel ucitel a obratne pritom zachazel s vysokofrekvencnim zarizenim, „jsou problemy obrovske jako svet. Jsou ale take jeste problemy male, ale vyjimecne zajimave. Nedavno jsem precetl strasne starou knizku, byla velmi zajimava. V podstate se tam psalo, ze doposud nebyla vyresena zahada ‚bludicek‘. Znate je — ty na bazinach? Je jasne, ze to jsou nejake chemiluminiscentni hmoty, ale jake? Snad fosforecnan sirnaty? Spojil jsem se s Informatorem, a vite, ze tahle zahada nebyla vysvetlena dodnes?“
„Proc?“
„Jde totiz o to, ze chytit takovou bludicku je nesmirne tezke. Jako Pravda si blika nekde v dalce a do rukou ji clovek uchopit nemuze. Lepelle se dlouhou dobu pokousel sestrojit kyberneticke zarizeni pro lov svetel, ale ani v nejmensim se mu to nepodarilo…“
Ucitele Tenina priserne bolela hlava. Necitil se dobre. Za posledni ctyri hodiny precetl a obsahl ctyri knihy o regeneraci ovzdusi, projekt Venuse se naucil nazpamet. Proto musel vyuzit hypnotickeho vyzarovace, po nemz je treba si nutne lehnout a dobre se vyspat. Ale poradne se vyspat nemuze. Mozna ze si ani nemusel tak pretezovat mozek, ale nechtel riskovat. Musel vedet o Venusi a o projektu desetkrat vic nez cela ctyrka dohromady, jinak by cele jeho podnikani ztratilo smysl.
Cekal na okamzik, kdy bude moci prejit k tomu hlavnimu, a vypravel jim o lovu bludicek, videl, jak siroce se oteviraji klukovske oci, jak v nich pulsuje a klokota plamen velke fantazie, a bylo mu jako vzdycky v takovem pripade obdivuhodne hezky a radostne, kdyz videl prave tohle, trebaze se mu hlava mohla rozskocit.
…Chlapci uz zatim kraceli cvachtajicim trasoviskem v opravdovych kouzelnych bazinnych botach, kolem dokola noc, tma, mlha, tajuplne rostliny a z nitra bazin vystupovaly mraky odpornych vyparu, bylo to nesmirne nebezpecne a hrozne, ale strach musel jit stranou. Pred nimi se nejasne mihaly namodrale jazyky bludicek, jejichz zahadu bylo nutno odhalit jako sul, ted to bylo naprosto jasne, na prsou kazdeho z lovcu visel miniaturni ovladaci pult prenasejici pokyny vernym a obratnym kybernetickym strojum klopytajicim v trasovisku. Tyto kyberneticke stroje bylo nutno vymyslet co nejdrive, protoze co nejdrive zacnou vysouset posledni baziny a jejich prace ztrati smysl…
Ve chvili, kdy kalhoty i pruhledova souprava byly opraveny, jedno ani druhe uz vic nikoho nezajimalo. Pavel si vymyslel poemu Bludicky a kdyz si natahoval kalhoty, broukal si uz prvni verse: ‚Pohled, v dalce bazin bludicky jsou‘.
Kapitan s Athosem nezavisle na sobe vymysleli plan kybernetickeho stroje do bazin, ktery by byl schopen rychle se premistovat nejistym terenem a ktery by reagoval na chemiluminiscenci… Lin jednoduse sedel s otevrenou pusou a myslil si: ‚Kde jsem to jen nechal oci? Zatracene!‘ Pevne se rozhodl, ze zbytek zivota stravi v bazinach.
Ucitel si pomyslel: ‚Uz je cas. Jenom je nenutit ke lhani a pretvarce. Tak do toho, Tenine!‘ A spustil:
„Poslys, Kapitane Kornove, co je tohle za strasne schema?“ zapichl prst do vykresu s obohacovacem. „Delas mi starosti, chlapce. Vymyslel sis to pekne, ale realizace je nebyvale spatna…“
Kapitan se rozohnil a pustil se do boje…
O pulnoci ucitel Tenin vysel do parku a zastavil se u sveho pterokaru. Obrovity plochy blok skoly lezel pred nim. Vsechna okna v prizemi uz byla tmava, ale tam nahore jeste horela svetla. Svitilo se ve dvacitce, kde petice vynikajicich sprymaru besedovala zcela jiste se svym ucitelem Sergejem Tokmakovem, drive lekarem. Svitilo se v pokoji cislo sto sedm, tam se mihaly stiny a bylo jasne, ze nekdo nekoho mlati polstarem po hlave a ze ho bude mlatit tak dlouho, dokud proud neslysnych a neviditelnych infrapaprsku neprinuti ke spanku i ty nejneklidnejsi, coz se stane za dve minuty. Svitilo se v mnoha mistnostech tech nejstarsich — tam uz resili problemy ponekud dulezitejsi nez byly bludicky, nebo jak se spravuji roztrhane tetrakanetylenove kalhoty. A svitilo se v osmnactce…
Ucitel vstoupil do kabiny pterokaru a zacal se divat na zname okno. Hlava se mu snad uz rozskocila. Mel chut si lehnout, zavrit oci a na celo si dat neco studeneho a tezkeho. ‚Vy moji kluci,‘ uvazoval, ‚copak jsem vas opravdu nezastavil? Jak je to tezke, jak je to slozite a jak si clovek neni nekdy jist, ma-li uplnou pravdu, ale nakonec jak se vzdycky ukaze, ze jednal spravne. A jak je to vsechno pozoruhodne, radostne a jak bez toho nelze zit…‘
Svetlo v osmnactce zhaslo. Znamena to, ze muze jit spat. Spat se mu chce, ale je mu lito udelat to. ‚Urcite jsem jim nerekl vsechno, co bych jim mohl rict a co by stalo za to… Ne, vsechno. Uz aby bylo rano! Jak mi je bez nich smutno a jak se citim sam! Zatraceni kluci!‘ Ucitel Tenin se usmal a zapojil motor. Uz aby bylo rano…
V osmnactce statecne bojovali se spankem. Kapitan mel rec. Posadka mlcela.
„To je ostuda! Vsichni dostanou vypoved! Lenosi lini! Parta ostudnych lenochu a hlupaku! Co jste delali tech ctyricet dni? Co ty, Line? Hanba! Ani jedina poradna odpoved…“
Athos si pohraval s klaviaturou pruhledoveho zarizeni a blabolil:
„Tak uz nas, Kapitane, nech! Sam jsi dopadl taky skvele — z peti odpovedi ctyri nanic. A ta pata, kdyz se to tak vezme…“
„Jak to — z peti…“
„Nehadej se, Kapitane, ja jsem to pocital.“
A jestlize Athos rekne, ze neco pocital, tak je to spocitano dobre. To tedy ale byla ostuda! Kapitan zavrel oci, az mu pred nimi pluly ohnive skvrny. Projekt Rijen se rozplynul. Rozplynul se s ostudou. S takovouhle bandou hlupaku se Venuse neda dobyvat! Nikdo nicemu nerozumel a nic se nenaucil. Jak moc je treba se drit jenom o atmosferickych agregatech, aby je cert vzal! Nejsme k nicemu. Velci koloniste z osmnactky! Fuj! Ale Valter dostal, co mu patri. Nemeli by mu jeste pridat? Ne, to mu staci. A vubec, uz se dost zabyvali takovymi hloupostmi. Ted musi myslet na bludicky.
…Kapitan sel, zapadal do bazin, spolu s nim Athos i Lin a Polly, ktery mel roztrhane kalhoty. V kouricich vyparech se mihaly hbite kyberneticke stroje, ktere teprve museli vymyslet.
ZPRAVODAJSTVI
Novosibirsk, 8. rijna 2021. Oznamuje se tu, ze komise Akademie ved, ktera mela za ukol prozkoumat vysledky expedice „Tajmyr—Jermak“, skoncila svou praci.
Jak znamo, odeslala Akademie ved v roce 2017 do hlubokeho prostoru expedici skladajici se ze dvou planetoletu prvni tridy „Tajmyr“ a „Jermak“, aby se overila moznost mezihvezdnych letu. Expedice startovala 7. listopadu roku 2017 z mezinarodniho raketodromu Pluton-2 ve smeru souhvezdi Lyry. Cleny posadky planetoletu Tajmyr byli: kapitan a velitel, navigator S. I. Kondratev, kybernetik P. Konig a lekar J. M. Slavin. Planetolet Jermak
