ktera strilela tupou tyci, na nohou mel cervenomodre ploutve. Sebevedome stal s maskou posunutou na celo a cekal, az oschne.
„Nejdriv ho namocime,“ zaseptal Paul.
Kapitan prikyvl. Polly zasustil krovim a hluse zhluboka zakaslal. Valter udelal prave to, co by udelal kazdy na jeho miste. Nasadil si masku na oblicej, neztracel cas a skocil do vody, ktera ani nevysplichla. Po temne hladine prejely pomale vlny, listy lekninu se nekolikrat zvedly a znovu klesly zpatky.
„To nebylo spatne,“ poznamenal Lin, vsichni ctyri vysli ze krovi a zustali stat na brehu, aby mohli pozorovat temnou vodu.
„Potapi se lip nez ja,“ poznamenal objektivne Paul, „ale nechtel bych si to ted s nim vymenit.“
Posadili se. Vlny uz zmizely a listi lekninu se uklidnilo. Nizke slunce probleskovalo mezi borovicemi. Bylo trochu dusno a ticho. „Kdo bude mluvit?“ informoval se Athos.
„Ja,“ pohotove navrhl Lin.
„Venujte ho mne,“ rekl Pavel. „A vy ho pak pekne…“
Zamraceny Kapitan prikyvl. Vubec se mu to nelibilo. Blizila se noc a oni nebyli jeste hotovi. Dnes se jim uz jiste nepodari odejit. Pak si vzpomnel na ucitelovy dobre oci a ztratil chut nekam odchazet. Jednou jim rekl: ‚To nejhorsi v cloveku zacina od lzi.‘
„Hele ho!“ zabasoval Lin. „Plave si…“
Sedeli v pulkruhu u vody a vyckavali. Valter plaval nadherne a elegantne, pistoli uz ale nemel.
„Ahoj, osmnactko!“ rekl, kdyz vylezal z vody. „Pekne jste me dostali…“ Zastavil se po kolena ve vode a zacal si dlanemi stirat vodu z tela.
Pavel zacal.
„Tak ti blahoprejeme k sestnactinam,“ rekl mile.
Valter si stahl masku a vytrestil oci.
„Coze?“ rekl.
„Blahoprejeme ti k sestnactinam, hochu,“ opakoval Pavel jeste mileji.
„Ja ti nejak moc nerozumim, Polly,“ Valter se prinutil k usmevu. „Ty vzdycky mluvis tak chytre…“
„To je fakt,“ souhlasil objektivni Pavel, „ja jsem chytrejsi nez ty. Krome toho vic ctu. No tak?“
„Jakepak no tak?“
„Ty jsi nerekl dekuji,“ vysvetlil Athos, ktery stal v pohotovosti. „A my jsme ti prisli blahoprat.“
„Co se deje, kluci?“ Valtruv pohled tekal z jednoho na druheho. Snazil se ze vsech sil pochopit, oc bezi. Nemel ciste svedomi, a tak zacinal mit obavy. „Jake blahoprani… Ja jsem mel narozeniny pred mesicem a to mi nebylo sestnact, ale ctrnact…“
„Jakpak to?“ velice se podivil Pavel. „Pak mi neni jasne, co tu ma co delat ta maska.“
„A ploutve,“ rekl Athos.
„A pistole, kterou jsi schoval pod timhle brehem,“ rekl Lin, ktery tak nejednal poprve.
„Ctrnactileti nelezou do vody sami,“ rekl rozzlobene Kapitan.
„No ne!“ rekl Valter co nejpreziraveji. „Snad nepujdete zalovat?“
„To je ale hloupy chlapec!“ zvolal Pavel a otocil se na Kapitana. (Kapitan nic nenamital.) „On chce rict, ze by to na me rekl, kdyby me chytil v takove situaci. Coze? On nejen ze porusuje zakony, on…“
„Zakony, zakony,“ vrcel Valter. „Copak vy jste jeste nikdy nelovili… Hele, strelil jsem parek bljamb…“
„Ale jo, my lovime,“ rekl Athos. „Ale vzdycky ctyri najednou. A nikdy sami. A vzdycky to rekneme uciteli. A on nam veri…“
„Ty svemu uciteli lzes,“ rekl Pavel. „To pak muzes zalhat komukoli jinemu, Valtre. Ale mne se libi, ze se hajis.“
Kapitan se zamracil. Stare dobre porekadlo ho ted doslova rozpoltilo: ‚Lzes-li uciteli, muzes zalhat komukoli.‘ Do te veci s Valtrem jsme se nemeli poustet. Nemame na to pravo…
Valter se necitil dobre. Zkusil to prosenim:
„Tak me nechte, kluci, obleknout… Je zima. A nakonec to prece ani neni vase vec. To je vec moje a meho ucitele. Ze je to pravda, Kapitane?“
Kapitan s namahou odlepil rty od sebe:
„Ma pravdu, Polly. Uz ma dost, uz se omlouva.“
Pavel vazne souhlasil:
„Ano, uz ma dost. Svedomi se mu teteli. To byla psychologicka etuda, Valtre. Ja mam psychologicke etudy strasne rad.“
„Vem te cert i s nimi!“ zavrcel Valter a pokousel se dostat k satum.
„Jen klid!“ rekl Athos. „Nepospichej tolik. Tohle byla preambule. A ted zacne ambule.“
„Dovolte, tedka ja,“ rekl mohutny Lin a vstaval.
„Ne, to ne, Line,“ rekl Pavel, „to nesmis. To je hruba prace. Ten to nepochopi.“
Valter zbesile skocil do vody.
„Ctyri na jednoho!“ zvolal. „Vy jste ale! Co svedomi…“
Pavel vyletel vzteky.
„Ctyri?!“ vyjel. „Mrnavy Valka byl ctyrikrat slabsi nez ty! Ne — petkrat, sestkrat! A tys ho mlatil, ty zvire jedno! Kdyz te svrbely ruce, mohl sis najit Lina nebo Kapitana, gorilo jedna!“
Valter byl bledy. Masku uz si nasadil, ale jeste si ji nedal na oblicej a nervozne se ted rozhlizel, kdyz hledal, jak z toho. Byla mu zima. A bylo mu to jasne.
„Ze se nestydis, Valtre!“ rekl skvely Athos. „Podle mne jsi zbabelec. Ze se nestydis. Pojd ven. Budes zapasit postupne se vsemi,“
Valter zavahal, ale vysel ven. Vedel, co to znamena zapasit s osmnactkou, ale presto vysel ven a zaujal postaveni. Citil, ze prisla chvile uctovani a ze tohle je nejlepsi zpusob. Athos si pomalu pretahl kosili pres hlavu.
„Pockejte!“ vyjel Pavel. „Z toho budou modriny! Mame jeste jinou praci!“
„To je pravda,“ rekl Athos a zamyslel se.
„Pustte me na nej,“ pozadal mohutny Lin. „Vezmu to zkratka.“
„Ne!“ Pavel se zacal rychle svlekat. „Valtre! Pamatujes si, co je nejvetsi svinstvo na svete? Ja ti to pripomenu: byt zbabely, lhat a prepadat druhe. Zbabelec nastesti nejsi, ale na to ostatni jsi zapomnel. A ja chci, aby sis to zapamatoval navzdycky. Tak ja jdu, Valtre! Opakuj si to!“
Sebral Valtrovo obleceni, ktere lezelo ve krovi, a skocil do vody.
Valter ho sledoval bezmocnym pohledem, zatimco Athos skakal na brehu nadsenim.
„Polly!“ kricel. „Polly, ty jsi genius! genius! Co mlcis, Valtre. Opakuj to, ty gorilo: byt zbabely, lhat a prepadat druhe!“
Kapitan zamracene sledoval Pollyho, ktery plaval jako pes, delal pri tom spoustu hluku a nechaval za sebou zpenenou stopu. Ano, byl moudry, jako vzdycky. Ten breh byl zarostly prisernymi koprivami a nahy Valter tam bude muset hledat sve kalhoty i vsechno ostatni. Bude hledat za tmy, protoze slunce zapada. A to mu patri. Kdo ale potresta nas? Ani v nejmensim nejsme andele, lzeme. Je to jen o malo lepsi nez prepadat druhe.
Polly se vracel. Byl cely udychany, odplivoval si, vyskrabal se na breh a hned spustil:
„Tak to bychom meli, Valtre! Bez se obleknout, ty gorilo. Plavu hur nez ty, hur se potapim, ale nechtel bych si to ted s tebou vymenit!“
Valter se na neho dival. Mlcky si nasadil masku na tvar a vstoupil do teple vody, z ktere se kourilo. Mel pred sebou breh porostly strasnymi koprivami.
„Zapamatuj si to!“ krikl za nim Pavel. „Byt zbabely, lhat a prepadat druhe! Prepadat, Valtre! Nic horsiho neni! Koprivy jsou dobre na spatnou pamet…“
„To ano,“ rekl Athos. „Drive je vysekavali. Oblec se, Polly, nastydnes…“
Bylo slyset, jak na protejsim brehu Valter syka bolesti a jak chodi v koprivovem housti.
Kdyz se vratili na osmnactku, byl uz pozdni vecer, protoze po uctovani s Valtrem Lin navrhl, aby si odpocinuli a trochu se rozptylili, aby si tedy zahrali na Pandoru, a na Pandoru si hrali vzdycky s velkou chuti. Athos, Lin a Kapitan byli lovci, Polly byl obrovity rakopavouk, park jim poslouzil za dzungli na Pandore, dzungli neprostupnou, bazinatou a desivou. Prave vystoupivsi mesic predstavoval EN 9 — jedno ze slunci na Pandore. Hrali si tak dlouho, dokud se obrovity rakopavouk nevrhl ze stromu na lovce Lina a neroztrhl si po cele delce kalhoty ze superpevneho
