„Vsichni,“ rekl Lin.
„Komu z vas se nelibila?“
„Vsem se libila,“ rekl Paul hrde. „Vyhrabal jsem ji v knihovne.“
Samozrejme zapomnel, ze mu tu knizku doporucil ucitel. Vzdycky zapominal na takove drobnosti, velice rad „objevoval“ knihy. A byl rad, kdyz o tom vsichni vedeli. Libila se mu takova popularita.
„Jsi chlapik, Pavle!“ rekl ucitel. „Ty jsi samozrejme taky psal o doktoru Mbogovi?“
„Ja jsem napsal verse!“
„No ne, Paule! Nemas z toho strach?“
„Ceho bych se bal?“ rekl Paul lhostejne. „Prednasel jsem je Athosovi. Vyhuboval mi jenom pro nejake malickosti. Tak… jenom nepatrne.“
Ucitel pochybovacne pohledl na Athose.
„Hm! Pokud ja navigatora Sidorova znam, zridkakdy se zabyva malickostmi. Uvidime, uvidime… A co ty, Saso?“
Lin mlcky prisunul k uciteli tlusty sesit. Na obalce byla rozplacnuta neuveritelna kanka.
„Zvancev,“ vysvetlil. „Oceanolog.“
„Kdo to je?“ zeptal se Paul zarlive.
Lin na neho pohledl nesmirne prezirave a mlcel. Paul byl usazen. To bylo neuveritelne. Spise dokonce strasne. Nemel ani potuchy o oceanologovi Zvancevovi.
„Tak vyborne,“ rekl ucitel a slozil vsechny sesity dohromady. „Prectu si je a pouvazuji o nich. Promluvime si o tom zitra…“
Hned ho mrzelo, ze to rekl. Kapitana jako kdyby pri slove ‚zitra‘ nekdo uhodil. Pro toho chlapce bylo lhani a pretvarka necim odpornym. Je zbytecne tyrat je, musi byt opatrnejsi ve vyrazech. Proc taky, nevymysleli si nic zleho. Dokonce jim nic nehrozi: dal nez k Anudinu se nedostanou. Budou se ale muset vratit, a tohle je na tom vsem nejneprijemnejsi. Cela skola se jim bude smat. Deti nekdy byvaji zle, zvlaste tehdy, kdyz si jejich kamaradi vymysli neco, co by mohli dokonce dokazat, ale co nemohou svest vsichni ostatni. Pomyslel na velke posmevacky z dvacitky a dvaasedmdesatky, jak s rincenim skaci kolem uveznene posadky Galaktionu a jak je k smrti nenavidi…
„Mimochodem, a co algebra?“ rekl. (Posadka se usmala. Moc dobre znala to ucitelovo ‚mimochodem‘. Pripadalo jim nadherne nelogicke.) „Za mych dob prednasel dejiny matematiky jeden strasne legracni ucitel. Postavil se u tabule,“ ucitel ho zacal napodobovat, „a spustil: Uz stari Rekove vedeli, ze (a + b)2 se rovna a2 plus 2ab plus…“ ucitel nahledl jakoby do zaznamu, „plus eee… eee… b2…“
Posadka se zalykala smichy. Zaryti kosmoletci naprosto oddane hledeli na ucitele a byli jim nadseni. Tenhle clovek jim pripadal veliky a prosty jako svet.
„A ted se podivejte, jake zajimave veci se daji nekdy provadet s (a + b)2,“ rekl ucitel, sedl si a vsichni se nahrnuli kolem neho.
Zapocalo to, bez ceho posadka uz nemohla byt, a ucitel by ani nechtel, aby bez toho byli, — dobrodruzstvi Cisel v Prostoru a Casu. Chyba v koeficientu svedla korab ze spravneho smeru a uvrhla ho do cerne propasti, odkud neni navratu pro takoveho cloveka, ktery napsal plus misto minus pred mocninu; neohrabany mnohoclen hrozive podoby se rozkladal na neuveritelne jednoduche soucinitele a Lin roztrpcene stenal: „Kde jsem to nechal oci? Jak ono to je jednoduche!“; znely sverazne slavnostne legracni Kardanovy verse, v nichz je popsan vlastni zpusob reseni rovnic tretiho stupne…
Pak ucitel rekl:
„Dobre, chlapci. Ted to vidim: kdyz dovedete vsechny sve zivotni problemy k mnohoclenum, budou vyreseny. Aspon priblizne…“
„Ja bych je chtel dovest k mnohoclenum,“ vyrazil ze sebe Paul, ktery si najednou vzpomnel, ze tu zitra nebude a s ucitelem ze se bude muset rozloucit mozna navzdycky.
„Ja te chapu, soudruhu operatore,“ rekl laskave ucitel. „Nejtezsi je spravne si polozit otazku. To ostatni za vas udela sest stoleti vyvoje matematiky… A obcas se muzeme obejit i bez matematiky.“ Odmlcel se. „Tak co, chlapci, nerozdame si to ctyri jedna?“
„Hura!“ zvolala posadka a vyritila se ven z mistnosti, protoze pro zapas ‚ctyri jedna‘ bylo zapotrebi prostoru a pod nohama mekka puda.
„Ctyri jedna‘ je inteligentni hra vyzadujici velkeho soustredeni a dokonale znalosti starych chvatu sambo. Posadka se zapotila, ucitel si roztrhl bundu a docela slusne se poskrabal. Pak vsichni usedli pod borovici na pisek, aby si odpocinuli.
„Z takoveho skrabnuti,“ rikal ucitel a prohlizel si dlan, „by na Pandore byl poplach. Izolovali by me ve zdravotnickem oddeleni a utopili ve virofobech.“
„A co kdyby vas chytil za ruku rakopavouk?“ s mirnym mrazenim se zeptal Paul.
Ucitel na neho pohledl.
„Rakopavouk takhle nekouse,“ rekl. „Nedavej mu ruku do chrtanu. Mimochodem, profesor Karpenko ted pracuje na zajimave veci, virofoby ve srovnani s ni jsou pouhou detskou hrackou. Slyseli jste uz neco o bioblokade?“
„Povidejte!“ Posadka zbystrila pozornost.
Ucitel zacal hovorit o bioblokade. Posadka poslouchala tak, ze Teninovi bylo lito, ze svet je prilis veliky a ze jim nedokaze hned ted povedet o vsem, co je znamo i co znamo neni. Naslouchali bez hnuti a viseli mu na ustech. A vsechno by bylo v naprostem poradku, kdyby ucitel nevedel, ze ve skrini je pripraveno lano z prosteradel a ze Kapitan — Kapitan uz v kazdem pripade! — o tom vi taky. Jak je zastavit?‘ premyslel Tenin. „Jak?‘ Je mnoho cest, ale zadna z nich neni ta prava, protoze je jednoduse nezastavi, zatimco je bude treba privest k tomu, aby pochopili, ze neni mozno se nezastavovat. Ale jedna dobra cesta prece jenom existovala. Nejmene jedna. K tomu by vsak potreboval celou noc a nekolik knih o regeneraci ovzdusi, uplny plan ‚Venuse‘ a dve tabletky sporaminu, aby tu noc vydrzel. Je treba, aby chlapci neodesli dnes v noci. Dokonce ne az v noci, ale uz vecer, protoze Kapitan je chytry a hodne toho vidi: vidi, ze ucitel na neco prisel, mozna ze prisel na vsechno. ‚Nemusi to byt cela noc,‘ uvazoval ucitel. ‚Staci ctyri pet hodin. Zdrzet je a zamestnat na tu dobu. Ale jak?‘
„Mimochodem, a co laska k bliznimu?“ rekl a posadka opet mela radost z onoho mimochodem. „Jak se rika cloveku, ktery ublizuje slabsimu?“
„Previt,“ rekl rychle Lin. Tezko mohl pouzit ostrejsiho a vystiznejsiho vyrazu.
„Byt zbabely, lhat a napadat druheho,“ opakoval Athos. „Proc se ptate, uciteli? U nas nic takoveho nebylo a nebude.“
„Ano, ale ve skole se to stava… obcas.“
„Kdo je to?“ Paul vyskocil. „Reknete nam, kdo to je!“
Ucitel vahal. To, co chtel udelat, bylo v podstate hloupe. Zatahovat chlapce do takovych zalezitosti je dost znacne riziko. Maji horke hlavy a mohli by vsechno pokazit. A ucitel Schein bude v pravu, kdyz se nebude prave privetive vyslovovat na adresu ucitele Tenina. Ty ctyri je vsak nutno zastavit…
„Valter Saronan,“ rekl ucitel pomalu. „Jenom jsem o tom zaslechl, chlapci. Melo by se to vsechno poradne overit.“
Dival se na ne. Chudak Valter. Kapitanovi se chvely ve tvarich svaly. Lin vypadal hrozive.
„My to overime,“ rekl Paul a ne prave privetive mhouril oci. „Udelame to velice peclive…“
Athos s Kapitanem na sebe pohledli. Chudak Valter!
„Budeme mluvit o sopkach,“ navrhl ucitel.
A pomyslel si: ‚Ted bude tezke mluvit o vulkanech. Myslim si ale, ze to je jedina vec, ktera je muze pozdrzet az do tmy. Ubohy Valter! Jiste, vsechno si to skutecne peclive proveri, protoze Kapitan nema rad omyly. Pak budou hledat Valtra. Na to vsechno je treba spousta casu. Bude obtizne najit ctrnactileteho chlapce po veceri v parku, ktery se rozprostira na ctyrech stech hektarech. Do vecera neutecou. Vyhral jsem svych pet hodin a… uboha moje hlava! Jak do ni dostat ty ctyri knihy a plan o sesti stech strankach…‘
A ucitel Tenin zacal vypravet, jak se ve dvaaosmdesatem mohl zucastnit uklidnovani sopky Stromboli.
Valtra Saronana dostihli v parku u rybnika. Bylo to v jednom z nejvzdalenejsich koutu parku, kam se kazdy chlapec neodvazi, proto jich o rybnice mnoho nevedelo. Stala v nem temna hluboka voda, kde mezi dlouhymi zelenymi vyhony lekninu vypinajicich se ode dna postavaly velke zlute ryby a pohybovaly ploutvemi. Mistni lovci jim rikali ‚bljamby‘ a strileli je z vlastnorucne vyrobenych zbrani pro lov pod vodou.
Valter Saronan byl uplne nahy, nebudeme-li pocitat potapecskou masku. V rukou drzel vzduchovou pistoli,
