zhasinajiciho ohne.
„Co vas to vzalo?“ zvedave se zeptal Kondratev.
„Mame radost ze zivota, Serjozko,“ odpovedel Slavin. „Zkrasli svuj zivot taky peknym vtipem.“
„To muzu,“ rekl Kondratev. „Hned ocistim ryby, ty seberes vnitrnosti a zakopes je tamhle pod tim kamenem. Ja je tam vzdycky zakopavam.“
„Symfonie ‚Nahrobni kamen‘,“ rekl Gorbovskij. „Cast prvni — allegro non troppo.“
Slavinova tvar se protahla a mlcky pohledl na osudny kamen. Kondratev vzal kambalu, pleskl s ni o plochy kamen a vytahl nuz. Gorbovskij s obdivem sledoval kazdy jeho pohyb. Kondratev jedinym sikmym riznutim oddelil hlavu kambaly, sikovne zajel rukou pod kuzi a razem svlekl kambalu z kuze, jako kdyby si stahl rukavici. Kuzi a vyjmute vnitrnosti hodil Slavinovi.
„Leonide Andrejevici,“ rekl. „Prineste sul, prosim vas.“
Gorbovskij beze slova vstal a vlezl do ponorky. Kondratev rychle ocistil kambaly a pustil se do okounu. Hromadka rybich vnitrnosti pred Slavinem rostla.
„A kde je sul?“ ozval se Gorbovskij ze vstupniho otvoru.
„Ve skrince s potravinami,“ ozval se Kondratev. „Vpravo.“
„Nerozjede se?“ s obavami v hlase se zeptal Gorbovskij.
„Kdo jako?“
„Ponorka. Tady vpravo je ovladaci pult.“
„Napravo od pultu je skrinka,“ rekl Kondratev.
Bylo slyset, jak Gorbovskij hospodari v kabine.
„Uz ji mam,“ radostne oznamil. „Mam ji prinest vsechnu? Je ji tu tak pet kilo…“
Kondratev zvedl hlavu.
„Kolik — pet? Musi tam byt maly balicek.“
Po kratke prestavce Gorbovskij ohlasil:
„Mels pravdu. Hned ji prinesu.“
Vysoukal se z otvoru a v natazene ruce drzel balicek se soli. Ruce mel cele od mouky. Balicek polozil u Kondrateva a chystal se znovu ulehnout, kdyz vsak Kondratev rekl:
„A ted, Leonide Andrejevici, prineste prosim bobkovy list.“
„A proc?“ s neuveritelnym udivem se zeptal Gorbovskij. „Copak tri velci, stari lide, tri dedkove se nemohou obejit bez bobkoveho listu? S jejich obrovskou zkusenosti, s jejich vytrvalosti…“
„Tak uz dost,“ rekl Kondratev. „Slibil jsem vam, Leonide Andrejevici, ze si dneska poradne odpocinete, a se mnou si odpocinete dobre. Sup pro bobkovy list…“
Gorbovskij odesel pro bobkovy list, pak sel pro pepr, pak pro dalsi koreni, potom zvlast pro chleb. Na znameni protestu spolecne s chlebem pritahl tezkou kyslikovou lahev a jizlive se zeptal:
„Vzal jsem to najednou. Pro jistotu, kdybychom ji nahodou potrebovali…“
„To potrebovat nebudeme,“ rekl Kondratev. „Pekne vam dekuji, odneste ji zpatky.“
Gorbovskij vlekl s nadavkami lahev do ponorky. Kdyz se vratil, uz se nepokousel ulehnout. Zustal stat vedle Kondrateva a dival se, jak vari rybi polevku. Zamraceny dopisovatel Evropskeho informacniho strediska pomoci klaciku odnasel rybi vnitrnosti k nahrobnimu kameni.
Polevka se varila. Linula se z ni omamna vune korenena lehkou vuni dymu. Kondratev vzal lzici, ochutnal a zamyslel se. „Tak co?“ zeptal se Gorbovskij.
„Jeste trochu soli,“ odpovedel Kondratev. „A snad trochu pepre. Co rikas?“
„Snad jo,“ rekl Gorbovskij a polkl slinu.
„Ano,“ rekl rozhodne Kondratev. „Sul a pepr.“
Slavin skoncil s prenasenim rybich zbytku, navalil na ne kamen a sel si myt ruce. Voda byla tepla a pruzracna. Bylo videt, jak se mezi vodnimi rostlinami propletaji drobne sedozelene rybky. Slavin usedl na kamen a zadival se. Za zalivem se zvedal jako stena trpytivy ocean. Nad obzorem visely modre vrcholky sousedniho ostrova. Vsechno bylo modre, trpytive, nehybne, jenom nad kameny v zalivu se bez jedineho zavolani vznaseli velci cernobili ptaci. Od vody stoupala slana vune.
„To je vyborna planeta ta Zeme,“ rekl najednou.
„Hotovo!“ oznamil Kondratev. „Sednete si k polevce. Leonide Andrejevici, budte tak laskav, prineste talire.“
„Dobra,“ rekl Gorbovskij, „to abych ale vzal najednou i lzice.“ Rozesadili se kolem kouriciho kotliku a Kondratev rozleval polevku. Nejakou dobu jedli mlcky. Pak Gorbovskij rekl:
„Ja rybi polevku moc rad. A tak malokdy mam moznost ji jist.“
„Je ji tam pul kotle,“ oznamil Kondratev.
„Ale Sergeji Andrejevici,“ rekl Gorbovskij s povzdechnutim, „na pul roku se ji clovek nenaji.“
„Tak na Tagore proste rybi polevka nebude,“ rekl Kondratev. Gorbovskij si znovu povzdechl.
„Mozna ze bude, mozna ze nebude. Tagora ovsem neni Pandora, takze na rybi polevku nejaka nadeje je. Jenom jestli nam Komise dovoli lovit ryby.“
„A proc by nedovolila?“
„V komisi jsou zlucoviti a prisni lide. Treba takovy Komov. Urcite mi zakaze dokonce i lezet. Bude vyzadovat, aby veskera ma cinnost byla v souladu se zajmy puvodnich obyvatel teto planety. A odkud ja mam vedet, jake maji zajmy?“
„Vy jste fantasticky uskuhranec, Leonide Andrejevici,“ rekl Slavin. „Vase ucast v Komisi pro kontakt je strasny omyl. Dovedes si predstavit, Sergeji, jak Leonid Andrejevic, od hlavy k pate same materske znamenko antropocentrismu, stoji pred civilizaci jineho sveta?“
„A proc ne?“ soudne rekl Kondratev. „Ja si Leonida Andrejevice vazim.“
„Ja si ho taky vazim,“ rekl Slavin. „Nelibi se mi ale ta prvni otazka, kterou ma polozit tagorjanum.“
„Co to je za otazku?“ podivil se Kondratev.
„Prece ta prvni — muzu si lehnout?“
Kondratev zafunel do lzice s polevkou a Gorbovskij pohledl vycitave na Slavina.
„Ale Jevgeniji Markovici!“ rekl. „Copak je mozne delat si takovou legraci? Vy se smejete, a mne je strasne pri pomysleni, ze pri prvnim kontaktu s nove objevenou civilizaci, pri takove historicke udalosti, muzeme sebemensi chybou ublizit nasim potomkum. A potomci, to vam musim rict, nam nesmirne veri.“
Kondratev prestal jist a pohledl na neho.
„Ale ne,“ rychle rekl Gorbovskij. „Za vsechny potomky dohromady samozrejme nerucim, ale Petr Petrovic se naprosto jednoznacne vyjadril neco jako v tom smyslu, ze v nas veri.“
„Ci ze to je potomek, ten Petr Petrovic?“ zeptal se Kondratev.
„Naprosto presne vam to rict nemohu. Je jenom jasne, ze je to potomek nejakeho Petra. Aby vam to bylo jasne, o tom jsme s nim tak nejak nemluvili… Jestli chcete, povim vam, o cem jsme si s nim povidali.“
„Hm,“ rekl Kondratev. „Bude se myt nadobi?“
„Ne, s tim nesouhlasim. Ted, nebo nikdy. Po jidle se ma chvilku lezet.“
„Spravne!“ zvolal Slavin a svalil se na bok. „Povidejte, Leonide Andrejevici.“
A Gorbovskij zacal vypravet.
„Leteli jsme na Tarielu k EN-6, byla to snadna cesta a zcela nezajimava, vezli jsme Percy Dixona a sedmdesat tun chutneho jidla pro mistni astronomy, kdyz vtom se roztrhl obohacovac. Takove veci se stavaji dokonce i nyni. Zustali jsme viset v prostoru dva parseky od nejblizsi zakladny a pomalu jsme se chystali na cestu na onen svet, protoze bez obohacovace plazmy jsme na nic jineho pomyslet ani nemohli. V nasi situaci jsme meli dve reseni: otevrit vstupni otvor hned nebo nejdriv snist sedmdesat tun potravin urcenych astronautum a pak stejne ten otvor otevrit. Sesli jsme se s Walkensteinem v kabine u Percy Dixona a zacali jsme volit. Percy Dixon na tom z nas byl relativne nejlepe — mel rozbitou hlavu a jeste o nicem nevedel. Velice brzy jsme s Walkensteinem dosli k zaveru, ze nemame kam pospichat. Byl to nejvetsi ukol, jaky jsme si kdy vytkli: ve dvou lidech zlikvidovat sedmdesat tun jidla. S Dixonem jsme pocitat nemohli. Tricet let jsme to mohli na kazdy pad tahnout a pak jsme stejne museli otevrit vstupni otvory. Systemy vodni a kyslikove regenerace jsme meli v naprostem poradku, leteli jsme rychlosti 250 tisic kilometru za sekundu a meli jsme prilezitost uvidet jeste nam zcela nezname svety, nepocitam-li ovsem onen svet.
Byl bych rad, kdybyste si jasne predstavili nasi situaci: k nejblizsimu obydlenemu mistu to byly dva parseky, kolem bylo beznadejne prazdno, na palube byli dva zivi a jeden polomrtvy — tedy tri lide, presne tri, to vam rikam
