privezls mi zuhelnatele kosti misto zvirete!‘
Lovec tak silne stiskl sepjate ruce, az mu zapraskalo v kloubech.
‚Ba ne, Line, ja jsem ti zadne zvire neprivezl,‘ brucel si pro sebe. ‚Privezl jsem ti ciziho astronauta…‘
‚Kolik zbytecnych slov jsi, stary Line, zbytecne ztratil. Kolikrat jsi me jenom presvedcoval. Kolikrat mi pripadalo, ze jsi me dokazal zbavit vsech pochybnosti, ze uz mohu znovu klidne vydechnout, protoze se nemusim povazovat za vraha… Jako ostatni lide. Jako deti, ktere si hraji na ‚martanskou schovavanou‘… Ale sebemoudrejsi logikou takove pochybnosti neodstranis.‘
Polozil ruce na panel a tvar pritiskl k pruhledne plasticke hmote.
„Kdo jsi?“ zeptal se se smutkem v hlase.
Lin ho uvidel uz zdalky a jako vzdycky i nyni mu bylo nevyslovne smutno pri pohledu na tohoto odvazneho a kdysi veseleho cloveka, ktereho tak neuprosne pronasleduje svedomi. Zacal se vsak tvarit, ze je vsechno vyborne, jako skvely slunecni den Captonu. Hlasite cvakal podpatky, pristoupil k Lovci, pleskl ho dlani do zad a prehnane bodre zvolal:
„Tak uz to skoncilo! Mam hlad jako vlk, Polly, ted pujdeme ke mne a dame si slavnostni obed. Dneska Marta pripravila na tvou pocest opravdovou ochsenschwanzesuppe! Tak jde se, Lovce, polevka ceka!“
„Pojdme,“ rekl tise Lovec.
„Uz jsem volal domu. Vsichni se na tebe tesi a chteji si poslechnout tva vypraveni.“
Lovec pokyval hlavou a pomalu vykrocil k vychodu. Lin pohledl na jeho shrbena zada a obratil se k panelu. Jeho oci se setkaly s bilyma mrtvyma ocima za pruhlednou stenou. „Popovidali jste si?“ mlcky se zeptal Lin. „Ano.“ „Nerekls mu nic?“ „Nerekl.“ Lin pohledl na tabulku „…Triprstec ctyrruky. Uloven P. Gnedych, preparovan doktorem A. Kostylinem.“ Znovu se ohledl na Lovce a rychle, aby si toho nikdo nevsiml, napsal prstem za slovem ‚ctyrruky‘ slovo sapiens. Na tabulce samozrejme nic nezustalo, Lin vsak presto pro jistotu pres ni prejel dlani.
Doktoru Alexandru Kostylinovi take nebylo lehko. Vedel to zcela jiste, od sameho zacatku to vedel…
JACI BUDETE
Ocean pripominal zrcadlo. Voda u brehu byla tak klidna, ze obvykle se kolebajici tmave vyhonky rostlin na dne visely ted v hloubce bez jedineho hnuti.
Kondratev zavedl ponorku do zalivu, postavil ji tesne k brehu a rekl:
„Tak jsme tu.“
Cestujici ozili.
„Kde mam kameru?“ zeptal se Slavin.
„Lezim na ni,“ ozval se Gorbovskij slabym hlasem. „Je to strasne nepohodlne. Nemohl bych uz vylezt?“
Kondratev otevrel vstupni otvor a vsichni spatrili jasnou modrou oblohu. Gorbovskij vylezl prvni. Udelal na kamenech nekolik nejistych kroku; zastavil se a vyzkousel spickou boty suche naplavene drivi.
„Tady je nadherne!“ zvolal. „A jak je to tu mekke! Muzu si lehnout?“
„Jiste,“ rekl Slavin. Take se vysoukal ze vstupniho otvoru a labuznicky se protahoval.
Gorbovskij okamzite ulehl.
Kondratev vyhodil kotvu.
„Co se me tyce,“ rekl, „tak polehavani na naplavenem drivi nedoporucuju. Je tam vzdycky spousta pisecnych blech.“
Slavin bzucel kamerou v nejneprirozenejsich pozach.
„Tak se tvar,“ rekl prisne.
Kondratev se zasklebil.
„To je skvele!“ zvolal Slavin a klekal si.
„Ja to tak uplne nepochopil s temi blechami,“ ozval se Gorbovskij. „To dovedou skakat, Sergeji Ivanovici? Nebo mohou taky kousat?“
„Mohou i kousat,“ odpovedel Kondratev. „A nech me byt, Jevgeniji! Sbirej naplavene drivi a rozdelej ohen.“
Zalezl do vstupniho otvoru a vytahl kbelik. Slavin si sedl na bobek a zacal dvema prsty stitive vybirat drivi, hledal kousky pokud mozno vetsi. Gorbovskij ho se zajmem sledoval.
„Stejne mi to porad neni jasne s temi blechami, Sergeji Ivanovici.“
„To se ti prokousou do kuze,“ vysvetloval Kondratev, zatimco vyplachoval kbelik technickym lihem, „a tam se pak rozmnozi.“
„No jo,“ rekl Gorbovskij a obratil se na zada. „To je hruza.“
Kondratev nabral sladkou vodu ze zasob na ponorce a seskocil na breh. Beze slova obratne nasbiral drivi, zapalil ohen, zavesil kotlik nad ohnem a vytahl ze svych nekonecnych kapes vlasec, hacek a krabicku s navnadou. Slavin k nemu prisel s hrsti vetvicek.
„Dej pozor na ohen,“ prikazal Kondratev. „Ja zatim nalovim par okounu. Jsem tu hned.“
Preskakoval po kamenech, az se dostal na omselou skalu vystupujici z vody snad dvacet metru od brehu, chvili tam neco kutil a pak znehybnel. Bylo tiche rano, slunce se uz vynorilo nad obzor, soustredilo paprsky primo na maly zaliv a oslepovalo oci. Slavin usedl se zkrizenyma nohama k ohni a zacal prikladat trisky.
„Clovek je obdivuhodna bytost,“ rekl z niceho nic Gorbovskij. „Projdete dejiny za poslednich sto stoleti. Jakeho obrovskeho rozvoje dosahl rekneme takovy vyrobni sektor. Jak se rozsirilo pole vyzkumne cinnosti. Rok co rok se vyskytuji stale nove oblasti, nova povolani. Ja jsem se treba nedavno seznamil s jednim znamym. Uci deti chodit. Je to obrovsky odbornik. Vypravel mi, ze existuje nesmirne slozita teorie v tomto oboru…“
„Jak se jmenuje?“ zeptal se line Slavin.
„Rikaji ji… Jelena Ivanovna. Prijmeni ovsem neznam. Ale o tom jsem nechtel mluvit. Chtel jsem rict, ze vedy a vyrobni technologie se neustale vyvijeji, zatimco zabava je stale stejna jako za stareho Rima. Kdyz me prestane bavit delat hvezdoletce, mohu se stat biologem, stavitelem, agronomem… a kdovi cim jeste. Co kdyz me ale nebude bavit lezet, co mi pak zbude? Chodit do kina, cist, poslouchat hudbu nebo se divat, jak druzi behaji. Na stadionech. A to je vsechno. Tak tomu bylo i drive — chleb a hry. Strucne receno, veskera nase zabava vede nakonec k oblazovani nekolika nasich smyslovych organu. Vsimnete si, ze dokonce ne vsech. Podivejte se, nikdo napriklad jeste nevymyslel, jak oblazovat hmatove a cichove organy.“
„To by tak jeste schazelo,“ rekl Slavin. „Hromadna podivana a hromadna hmatoviste. A hromadna voniste.“
Gorbovskij se tise rozchechtal.
„To je ono,“ rekl. „Voniste. Ale to prece jednou bude, Jevgeniji Markovici. Jednou to zcela jiste bude.“
„Vzdyt je to zakonite, Leonide Andrejevici. Zakony prirody jsou takove, ze clovek nakonec netouzi jenom po pouhem vnimani, jako po zpracovani techto vjemu, snazi se oblazit nejen smyslove organy, ale svuj hlavni vjemovy organ — mozek.“
Slavin vybral z naplaveneho drivi jeste nekolik kousku a prihodil je na ohen.
„Otec mi vypravel, jak za jeho casu nekdo lidstvu prorokoval, ze v dobe prebytku zdegeneruje. Vsechno pry budou delat stroje, nebude si vydelavat ani na chleba s maslem, z nas ze se stanou prizivnici. Lide pry pak budou jako trubci. Jde ovsem o to, ze prace je mnohem zajimavejsi nez odpocinek. Byt takovym trubcem je proste nudne.“
„To ja jsem znal jednoho trubce,“ rekl vazne Gorbovskij. „Strasne ho vsak mela rada devcata a on docista vymrel nasledkem prirozene volby. Presto si myslim, ze dejiny zabavy nejsou jeste skonceny. Mam na mysli zabavu ve starem slova smyslu. A nejaka ta voniste urcite jeste budou. Docela jasne to pred sebou vidim…“
„Sedi ctyricet tisic lidi pohromade,“ rekl Slavin, „a vsichni cichaji. Symfonie ‚Ruze v rajske omacce‘. A kritici s velikymi nosy budou psat: Ve treti casti s ohromujici disonanci se prodira do nezne vune dvou ruzovych listku durove zneni cerstve cibule…“
Kdyz se Kondratev vratil s nekolika prave ulovenymi rybami, hvezdoletec a spisovatel se uz dost narehtali u
