„To uz jsem nekde cetl,“ rekl Galcev.
,Ja taky,‘ pomyslel si Sidorov. ‚A mockrat. Nemel bych Sorocinskemu prikazat, aby si sel lehnout?‘ Pohledl na hodinky. Svitici rucicky ukazovaly pulnoc. Byla uplna tma.
Vajicko puklo ve dve hodiny padesat tri minuty. Mesic nesvitil. Sidorov podrimoval, sedel a byl otoceny k ohni pravym bokem. Vedle neho tloukl spacky ruzolici Galcev, na opacne strane cetl noviny Sorocinskij.
Rozlehl se pronikavy zvuk podobajici se zvuku stroje, ktery prave vyplivl hotovou soucast.
Vrcholek sopky byl na chvili ozaren oranzovym svetlem. Sidorov pohledl na hodinky a vstal. Sopka se zretelne rysovala na hvezdnatem nebi. Kdyz oci oslepene ohnem privykly tme, spatril spoustu drobnych nacervenalych svetylek, ktera se pomalu pohybovala v prostoru, kde bylo umisteno Vajicko.
„Uz to zacalo!“ s trochou obav zaseptal Sorocinskij. „Uz to zacalo! Vito, probud se, zacalo to!“
„Nemohl bys aspon chvili mlcet?“ rekl rychle Galcev rovnez septem. Z tech tri vedel jenom Sidorov, co se deje na vrcholku. Prvnich deset hodin se bude mechanicky zarodek prizpusobovat prostredi. Pote se zacne vyvijet. Vsechno, co se nehodi pro vyvoj, se premeni, upevni se pracovni organy — efektory. Pak prijde rada na kryt Vajicka, ktery se protrhne. Zarodek si zacne ziskavat potravu z pudy.
Svetylek bylo cim dal tim vic, pohybovala se stale rychleji. Ozvalo se huceni a piskani, skripani — efektory se zaryly do pudy a rozemilaly tuf na prach.
Puf, puf! Od vrcholku se nehlucne oddelily sloupy sviticiho dymu a stoupaly k hvezdne obloze. Nejisty chvejivy zablesk na okamzik ozaril podivne ztezka se otacejici tvary.
„Pujdeme bliz?“ zeptal se Sorocinskij.
Sidorov neodpovedel. Najednou si vzpomnel, jak se zkousel prvni mechanicky zarodek, prvni model Vajicka. Bylo to pred nekolika lety. Tehdy byl v oboru embryomechaniky jeste uplnym novackem. Zarodek umistili u sten v rozlehlem pavilonu patricim k institutu — celkem osmnact skrinek podobajicich se nedobytnym ohnivzdornym pokladnam, uprostred byla spousta cementu. V nem byly skryty efektorni a digestalni systemy. Fischer mavl rukou, nekdo zapojil nozovy spinac. Sedeli v pavilonu do pozdniho vecera a zapomneli na vsechno na svete. Hromada cementu postupne mizela a navecer z pary a dymu vznikly obrysy standardniho litoplastoveho domku o trech mistnostech, s ustrednim topenim na paru a samostatnym elektrickym zarizenim. Vypadal presne tak, jako kdyby ho udelali v tovarne, jenom v tom byl rozdil, ze v koupelne zustal navic prostor „zaludek“ a slozita spojeni efektoru. Fischer pohledl na domek, dotkl se nohou efektoru a rekl:
„Tak a koncime s timhle pristipkarenim. Musime udelat Vajicko.“
Tehdy to slovo bylo vysloveno poprve. Pak nasledovalo hodne prace, hodne uspechu, velmi mnoho neuspechu. Zarodek se ucil sam sebe naladit, sam se pokousel vyrovnat se zmenami situace automaticke regenerace. Ucil se vyvijet v domy, v rypadla, rakety, ucil se nerozbit se pri padu do propasti, zachovat normalni provoz ve vlnach roztaveneho kovu, nebat se absolutni nuly… ‚Bane,‘ pomyslel si Sidorov, ‚je dobre, ze jsem zustal na Zemi.‘
Na vrcholku pahorku vyletaly stale casteji do vzduchu sloupy dymu, praskani, skripani a huceni se slilo v nepretrzity jednolity hluk. Bloudici cervena svetylka vytvarela retezce, ty se slevaly do podivnych car. Nad vsim stoupala naruzovela zare a bylo mozno uz rozeznat neco obroviteho a neforemneho, pohupujiciho se jako lodka na vlnach.
Sidorov znovu pohledl na hodinky. Bylo za pet minut ctyri. Lava a tuf byly zrejme vhodnym materialem: kopule rostla rychleji nez na cementu. Zajimalo ho, co bude dal. Mechanismus pristavuje kopuli shora k okrajum, efektory se pritom zaryvaji stale hloubeji do sopky. Aby se kopule nepropadla, bude se muset zarodek postarat o pilotove podpery nebo presunout kopuli dal od jamy, kterou tam vyryly efektory. Sidorov si predstavil do bela rozzhavene okraje kopule, k nimz zarizeni efektoru pridava stale nove casti roztaveneho litoplastu.
Na okamzik vrcholek sopky zmizel ve tme, hluk utichl, bylo slyset jenom nezretelne huceni. Zarodek prebudovaval funkce energetickeho systemu.
„Sorocinskij,“ rekl Sidorov.
„Ano.“
„Utikejte k termokamere a odtahnete ji dal. Na sopku ale nevystupujte!“
Bylo slyset, jak si Sorocinskij septem rekl Galcevovi o baterku, pak uz se zluty paprsek roztancoval po sterku a zmizel.
Hluk se znovu rozlehl. Opet se nad vrcholkem sopky rozhorelo ruzove svetlo. Sidorovovi pripadlo, ze se kopule ponekud posunula, ale nebyl si tim jist. S trochou zlosti ho napadlo, ze Sorocinskeho mel poslat k termokamere hned pote, co se zarodek dostal z Vajicka…
Pak se ozval ohlusujici vybuch. Na vrcholku se objevilo rude svetlo. Pomaly rudy blesk se plizil po svahu, az zmizel. Ruzova zare zezloutla, byla vyraznejsi, i kdyz ted byla zahalena do husteho dymu. K usim doletel prudky vybuch a Sidorov s hruzou spatril, jak se v kouri a plamenech, ktere obklopily vrcholek, zrodil obrovity stin. Neco velikeho a tezkeho, osvetleneho oslnujicim bleskem, se zakymacelo na tenouckych chvejicich se nozkach. Ozval se dalsi vybuch, jeste jeden zhavy blesk se klikatou cestou rozletel po svahu. Zeme se zachvela a stin, ktery zustal nehybne viset v zakourene zari, se pohnul.
V te chvili se Sidorov rozbehl k sopce. Uvnitr neco hrmelo a praskalo, vlny zhaveho vzduchu cloveku podrazely nohy a v rudem plapolajicim svetle Sidorov videl, jak padaji kamery a vlecou s sebou kusy lavy. Kamery, jedini svedci toho vseho, co se stalo. O jednu z nich zakopl, povalovala se tu s pokroucenymi vzperami stativu. Zvolnil krok. Proti nemu se sypala rozzhavena zula. Nahore uz byl klid, ale neco tam stale jeste doutnalo. Potom se ozval jeste jeden vybuch a Sidorov uvidel slabsi zluty zablesk.
Z vrcholku sem sestupoval pach horkeho koure a neceho neznameho, trpkeho. Sidorov se zastavil na okraji ohromne strze se strmymi stenami. Dole lezela na boku temer dohotovena kopule pro sest lidi. V krateru doutnala rozzhavena struska, na ni bylo videt, jak chabe a bezmocne se pohybuji hemomechanicka chapadla zarodku, ktera ztratila kontakt s ovladanim. Z krateru se vznasel spaleny a nakysly pach.
„Co se to, prosim vas, stalo?“ rekl Sorocinskij narikave.
Sidorov zvedl hlavu a spatril Sorocinskeho, jak stoji na ctyrech na samem okraji krateru.
„Dedek tahl, tahl…“ smutne deklamoval Sorocinskij. „Dedek tahl, baba tahla…“
„Ticho!“ rekl mirne Sidorov.
Zacal sestupovat.
„Nedelejte to, je to nebezpecne,“ rekl Galcev.
„Ticho,“ ozval se Sidorov.
Bylo nutno okamzite zjistit, co se vlastne stalo. Je prece vylouceno, ze pricinou exploze byla vadna konstrukce Vajicka, toho nejdokonalejsiho stroje, ktery kdy clovek vytvoril. Stroje nejnezranitelnejsiho, nejmoudrejsiho.
Silny zar oslehl Sidorovovu tvar. Primhouril oci a sklouzl kolem do ruda rozzhavene prave zrozene kopule. Dole se ohledl. Uvidel roztavene betonove sloupy, rezate zcernale draty zelezobetonu, siroky tmavy pruchod, ktery vedl nekam dovnitr sopky. Pod nohama se neco ztezka prevalilo. Sidorov se sklonil, nepoznal hned, co to je. Kdyz to pochopil, bylo mu jasne vsechno. Byl to delostrelecky naboj.
V sopce zel prazdny prostor. Nejaci nicemove ho pred dvema sty lety zalili betonem a vytvorili tak mistnost, kterou doslova nacpali delostreleckymi naboji. Mechanismus, ktery mel za ukol ustavit operne body, pronikl dovnitr. Stary beton nevydrzel tihu kopule. Nosniky se zhroutily jako papirove. Stroj se rozhodl, ze prostor zalije roztavenym litoplastem. Nemohl vedet, ze to je sklad munice. Nemohl dokonce vedet, co to delostrelecke naboje jsou, protoze lide, kteri mu vytvareli program, na takove veci zapomneli. Snad je kdysi plnili tritolem. Tritol za dve ste let prisel vnivec, ne vsak uplne. Vsechno, co vubec mohlo vybuchnout, vyletelo do vzduchu. A mechanismus se promenil v hromadu trosek…
Shora se sem kutalely kaminky. Sidorov pohledl nahoru a uvidel sestupujiciho Galceva. Z protilehle strany se dolu spoustel Sorocinskij.
„Co vy sem jeste lezete?“ zeptal se Sidorov.
Sorocinskij odpovedel slabym hlasem:
„Chceme vam pomoct, Michaile Albertovici.“
„Nepotrebuju.“
„My jsme jenom chteli…“ spustil Sorocinskij a zarazil se.
Za Sidorovovymi zady se vytvorila trhlina.
„Pozor!“ zarval Sorocinskij.
Sidorov udelal krok do strany, zakopl o naboj a upadl. Padl tvari dolu, ale hned se prevratil na zada. Kopule se pohnula a ztezka znovu dosedla rozzhavenym okrajem na zem. Puda se znovu zachvela. Sidorovovi narazil do tvare
