Utikal ulici a kazdou chvili upadl. Mboga stal bez hnuti se sklonenou zbrani a hlavou zvracenou dozadu sledoval let ptaka. Ten udelal nad mestem rovnomerny kruh, nabral vysku a zamiril k jihu. Po chvili zmizel. A Komov zpozoroval, ze docela nizko nad zakladnou preleteli jeste tri… ctyri… pet obrovskych bilych ptaku, kteri se vznesli z mist, kde pracovaly kyberneticke stroje.
Komov seskocil ze strechy. Mrtve steny budov vrhaly na travu huste cerne stiny. Trava byla ted jako stribrna. Neco mu zazvonilo pod nohama. Sehnul se. Byla to nabojnice. Komov prosel zrudnym stinem vrtulniku. Zaslechl hlasy. Mboga, Fokin, Rju a Tana mu sli rozcilene naproti.
„Ja jsem ho drzel v rukou,“ vzrusene rikal Fokin. „Prastil me ale do hlavy a vytrhl se mi. Kdyby me neuhodil, nepustil bych ho. Je mekky a teply jako male dite. A byl nahy…“
„My jsme ho taky skoro chytili, ale najednou z neho byl ptak a uletel nam.“
„Prosim te — najednou z neho byl ptak…“ protestoval Fokin.
„Vazne,“ rekl Rju. „Zahnul za roh a vtom odtud vyletel ptak.“
„No a?“ rekl Fokin. „Vyplasil ptaka a vy jste z toho byli celi pryc.“
„Nahoda,“ rekl Mboga.
Komov k nim pristoupil, zastavili se.
„Co se vlastne stalo?“ zeptal se.
„Uz jsem ho drzel,“ oznamoval Fokin, „ale necim me uhodil do hlavy.“
„To jsem uz slysel,“ rekl Komov. „Jak to vsechno zacalo?“
„Sedel jsem na bednach a cihal jsem,“ rekl Mboga. „Vidim, ze se nekdo plizi travou uprostred ulice. Chci ho chytit, a tak mu jdu naproti. Uvidel me vsak a rozbehl se zpatky. Bylo mi jasne, ze ho nedohonim, tak jsem vystrelil do vzduchu. Je mi to strasne lito, Gennadiji, ale bojim se, ze jsem je vystrasil.“
Najednou tu panovalo ticho. Pak se Fokin nechapave zeptal:
„A ceho je vam lito, doktore?“
Mboga hned neodpovedel. Vsichni cekali.
„Byli nejmene dva,“ rekl. „Jednoho jsem uvidel ja, druhy byl u vas ve stanu. Kdyz jsem utikal kolem vrtulniku… Tak takhle to bylo,“ zakoncil najednou sve vypraveni. „Musim se na to podivat, je pravdepodobne, ze se mylim.“
Mboga neodpovedel a zamiril k taboru. Ostatni se na sebe podivali a vykrocili za nim. U budovy, na ktere stal vrtulnik, se Mboga zastavil.
„Tady nekde to bylo,“ rekl.
Fokin s Tanou okamzite vstoupili do cerneho stinu, Rju s Komovem vyckavave hledeli na Mbogu.
„Nic tu neni,“ rekl Fokin zlostne.
„Co jsem to jenom videl?“ brucel si pro sebe Mboga. „Co jsem to mohl videt?“
Podrazdeny Fokin vystoupil ze tmy, tmavy stin lopatek vrtulniku mu prejel po tvari.
„Podivejte!“ rekl Mboga nahlas. „To je zvlastni stin!“
Shodil z ramene pusku, rozbehl se a vyskocil na zed.
„Racte dal,“ pozval ostatni nahoru.
Na strese za trupem vrtulniku byly jako ve vykladni skrini vyrovnany pouzdro s maslem, bedna s oznacenim F-9, par pantofli, kapesni mikroelektromer v pouzdre z plasticke hmoty, ctyri neutronove akumulatory, kus ztuhle skelne plasticke hmoty a cerne bryle.
„Tak tady mam pantofle!“ zvolala Tana. „A bryle. Vcera jsem je utopila v rece…“
„Jeje…“ rekl Fokin a opatrne se kolem sebe rozhledl.
Komov se najednou zarazil.
„Rju, musim se okamzite spojit se Slunecnici! Fokin a Tana tuhle vystavu vyfotografuji. Za pul hodiny se vratim.“
Seskocil ze strechy, rychle vykrocil a pak se rozbehl ulici k zakladne. Rju ho mlcky sledoval.
„Co je?!“ zakvilel Fokin.
Mboga si sedl na bobek, vytahl malickou dymku, beze spechu si ji zapalil a pak rekl:
„Jsou to lide, Borjo. Krast veci mohou i zvirata, ale jenom lide je mohou vracet.“
Fokin zacouval a sedl si na podvozek vrtulniku.
Komov se vratil sam. Byl velice vzrusen a vysokym kovovym hlasem dal prikaz k likvidaci tabora. Fokin na neho vychrlil spoustu otazek. Zadal vysvetleni. Komov mu stejnym kovovym hlasem citoval: „Rozkaz kapitana hvezdoletu Slunecnice. Behem tri hodin zlikvidovat synoptickou zakladnu a archeologicky tabor, odstranit vsechny kyberneticke systemy a vsichni vcetne fyzika Vasedy se vratit na palubu Slunecnice.“ Fokin se s udivem podridil a pustil se do prace s nebyvalou energii.
Behem dvou hodin vykonal vrtulnik osm cest a nakladni kyberneticke stroje vyslapaly od zakladny sirokou cestu v trave. Ze zakladny zbyly jenom prazdne stavby, vsechny tri systemy robotu byly zahnany do skladove mistnosti a byl jim odnat veskery program.
V sest hodin rano mistniho casu, kdyz se na vychode rozsvitila zelena zare, lide se shromazdili u vysadkoveho korabu, a tady to uz Fokin nemohl vydrzet:
„Tak tedy dobra,“ spustil nic dobreho nevesticim sipavym sepotem. „Tys nam, Gennadiji, daval rozkazy a ja jsem je cestne plnil. Chtel bych ale konecne vedet, proc odtud odchazime? Proc?!“ zapistel svym hlaskem a teatralne rozhodil rukama. Vsichni sebou trhli, Mbogovi vypadla z ust dymka. „Proc odtud utikame? Tri sta let hledame rozumne bratry, a jakmile je najdeme, utikame jako ulicnici? Nejlepsi mozky lidstva…“
„Pane boze,“ rekla Tana a Fokin se odmlcel:
„Vubec tomu nerozumim,“ zasipal.
„Jste presvedcen, ze jsme temi nejlepsimi mozky lidstva?“ zeptal se Mboga.
Komov zlostne zabrucel:
„Co jsme se tu nadelali chyb. Spalili jsme cele pole, zaslapali zasete plochy, strileli jsme… A co v oblasti zakladny…“ Mavl jenom rukou.
„Kdo to mohl ale tusit?“ rekl provinile Rju.
„Ano,“ rekl Mboga, „nadelali jsme spoustu chyb. Verim vsak, ze nam rozumeli. Jsou na to dostatecne civilizovani.“
„Co je to za civilizaci?“ rekl Fokin. „Kde maji nejake stroje? Kde maji nejake pracovni nastroje? A kde maji nejaka mesta?“
„Ty bud zticha, Borisi,“ rekl Komov. „Stroje, mesta… Clovece, otevri jenom oci! Umime my letat jako ptaci? Mame takove obludy, co davaji med? Je to tak dlouho, co byl u nas vyhuben posledni komar? Stroje…“
„Biologicka civilizace,“ rekl Mboga.
„Coze?“ preptal se Fokin.
„Biologicka civilizace. Zadne stroje, ale genetika, selekce, vycvik. Kdo si dokaze predstavit, jake prirodni sily premohli? A kdo dokaze rici, ci civilizace je na vyssim stupni?“
„Dovedes si to predstavit, Borko?“ rekla Tana, „cvicene bakterie!“
Fokin si vztekle kroutil knir.
„Odchazime odtud proto,“ rekl Komov, „ze nikdo z nas nema pravo vzit na sebe odpovednost za prvni kontakt.“
,Jak je mi lito, ze odtud musime odejit,‘ myslel si. ‚Nechci odtud odejit, chtel bych je najit, setkat se s nimi, promluvit si, prohlednout si je, jak vypadaji. Tak se to nakonec prece jenom stalo? Ne nejaci jesteri bez mozku nebo nejake pijavice, ale opravdovi lide. Cely svet, uplne dejiny… Meli jste tu take valky a revoluce? Co jste tu meli driv — paru, nebo elektrinu? Jaky je smysl vaseho zivota? Mohl bych si u vas neco precist? Prvni zkusenost pro srovnani lidskych dejin… A my musime odejit. Jak se mi nechce! Na Zemi ale uz existuje padesat let Komise pro kontakt, padesat let tu studuji srovnavaci psychologii ryb a mravencu a vedou tu spory, v jakem jazyce rict to prvni „a“. Ted uz se jim mohou lide vysmat… Jestlipak nekdo nekdy predvidal biologickou civilizaci? Urcite. S cim vsim se vubec nepocitalo…‘
„Leonid Andrejevic je prece jenom fenomenalne predvidavy clovek,“ promluvil Mboga.
„Ano,“ rekla Tana. „To je strasne pomysleni, kdyz si predstavim, co vsechno tu mohl udelat Borka, kdyby mel u sebe zbran!“
„Proc prave ja?“ branil se Fokin. „A co ty? Kdo se to chodil koupat se zbrani?“
„Vsichni jsme byli skveli,“ rekl Rju a povzdychl si.
„Za dvacet minut startujeme,“ oznamil Komov. „Vsichni na sva mista.“
