„Vam se ztratilo maslo?“ zeptal se.
„A taky strevice.“
„To ne,“ rekl Rju. „Automaty do mesta nechodi.“
Obratne jako jesterka se na strechu budovy vyskrabal Mboga.
„Dobre jitro,“ rekl. „Opozdil jsem se…“
Tana mu nalila kavu. Mboga vzdycky snidal salek kavy.
„Tak jsme tedy okradeni,“ rekl s usmevem.
„To jste tedy nebyl vy?“ zeptal se Fokin.
„Ne, ja jsem to nebyl. Ale v noci pres mesto dvakrat preleteli ti vcerejsi ptaci.“
„Tak tedy strevice,“ rekl Fokin. „Ja jsem je nekde…“
„A co tu krabici s maslem?“ netrpelive rekl Komov.
Nikdo neodpovidal. Mboga zamyslene upijel kavu.
„Po dva mesice se mi nic neztratilo,“ rekl Rju. „Mam ale vsechno v kopuli… A tam jsou automaty. Porad tam neco boucha, je to tam samy kour.“
„Tak dobre,“ rekl Fokin a vstal. „Jde se pracovat, Tanecko. Kdo by to byl rekl, ze strevice…“
Odesli a Komov zacal sbirat nadobi.
„Dnes vecer kolem vas vytvorim ochranne pasmo,“ oznamil Rju.
„Snad by to slo,“ rekl zamyslene Mboga, „ale ja bych to nejdriv chtel zkusit sam. Gennadiji, dnes v noci pripravim malou lecku.“
„Tak dobre, doktore Mbogo,“ rekl Komov ne prilis nadsene.
„V tom pripade prijdu taky,“ prihlasil se Rju.
„Prijdte,“ souhlasil Mboga. „Ale bez tech vasich kybernetickych stroju, prosim vas.“
Ze sousedni strechy sem dolehl vybuch nespokojenosti.
„Pane boze, prece jsem ti rikala, abys baliky rozlozil podle oznaceni.“
„A co jsem asi udelal?“
„Tak tohle je podle tebe nejake poradi? Index E-7, A-2, G-16… Tuhle zase F…“
„Tedy Tano! Na mou dusi… Pratele!“ urazene zacal jecet pres ulici Fokin. „Kdo ty baliky zprehazel?“
„No prosim!“ zvolala Tana. „Bedna F-9 tu vubec neni!“
Mboga potichu dodal:
„Nam se zase ztratilo prosteradlo!“
„Coze?“ preptal se Komov. Byl cely bledy. „Hledejte poradne!“ dal prikaz, seskocil ze strechy a rozbehl se k Fokinovi s Tanou.
Mboga ho dlouho sledoval a pak se zadival na jih za reku. Bylo slyset, jak Komov na sousedni strese rekl: „Tak co se vam vlastne ztratilo?“ — „VCG,“ odpovedela Tana. „Tak co z toho delate vedu? Sestavte jiny.“ — „To bude trvat nejmene dva dny,“ rozzlobene odpovedela Tana. „Tak co chces tedy delat?“ — „Musime to vykrojit,“ rekl Fokin. Na strese panovalo ticho.
„Podivejte se, Rju,“ rekl Mboga a dival se za reku.
Rju se ohledl. Zelenou rovinou za rekou se kolebala spousta ‚hrosich‘ hrbetu. Ani ho nenapadlo, ze by za rekou mohla byt takova spousta tech zvirat. ‚Hrosi‘ mirili k jihu.
„Podle meho nazoru odchazeji,“ rekl Mboga.
Komov se rozhodl prespat pod sirym nebem. Vytahl ze stanu luzko, ulozil se na strese a ruce si podlozil pod hlavu. Obloha byla do tmavomodra, na vychodnim obzoru pomalu stoupal zelenooranzovy kotouc s nevyraznymi okraji. Byla to Palmira, Leonidin Mesic. Od temne roviny za rekou sem dolehaly tlumene tahle vykriky, to zrejme volali ptaci. Nad zakladnou se chvilemi rozsvecely kratke zablesky, neco tam slabe skripalo a praskalo.
‚Musime postavit ohradu,‘ pomyslel si Komov. ‚Kolem mesta tahnout vodic se slabym napetim. Jestli to ale delaji ptaci, tak ohrada neni na nic. Nejspis to jsou ptaci. Pro ne to nic neni odtahnout bednu. Pro ne by zrejme nebylo nic tezkeho odnest cloveka. To se prece uz taky stalo: na Pandore okridleny drak chytil cloveka s tezkym ochrannym oblekem, a to bylo puldruheho metraku. Tak to byva — nejdriv pantofle, pak bedna… A na cely oddil mame jen jedinou pusku. Proc jenom tehdy Leonid Andrejevic byl tak ostre proti zbranim? Melo se strilet uz tehdy, aspon abychom je zastrasili… Proc vlastne doktor nestrilel? Protoze mu „pripadalo“, ze… Jenze ja bych taky nevystrelil, mne to napadlo taky. Ale co me to vlastne napadlo?‘ — Komov si prejel dlani zamracene celo. — ‚Ohromni ptaci, jsou nadherni, a jak skvele leteli! Bezhlucne, lehce a pravidelne… Nekdy je i lovcum lito ptaku, a ja navic nejsem zadny lovec.‘
Mezi mihotavymi hvezdami prejela po zenitu jasna bila tecka. Komov se pozvedl na loktech a ocima ji sledoval. Byla to Slunecnice, puldruheho kilometru dlouhy vysadkovy hvezdolet urceny pro superdalkove lety. Nyni krouzil kolem Leonidy ve vzdalenosti dvou megametru. Staci pozadat o pomoc a za chvili tu je. Ma ale smysl volat o pomoc? Ztratil se par pantofli, dve bednicky a nacelnika neco napadlo…
Bila tecka pozvolna ztracela na jasu a zmizela — Slunecnice se dostala do stinu Leonidy. Komov si znovu lehl, ruce si zalozil za hlavu. ‚Neni ta planeta prilis dokonala?‘ uvazoval. ‚Teple zelene roviny, vonici vzduch, idylicka ricka bez krokodylu… Mozna ze tohle vsechno je pouhy zastiraci manevr, za nimz jsou skryty nejake nezname sily. Nebo snad je vsechno podstatne jednodussi? Tana ztratila pantofle kdovikde v trave; Fokin je jak znamo pekny popleta a ztracene bedny ted lezi nekde pod hromadou soucastek exkavatoru. Cely den dneska pobihal, rozhlizel se jako zlodej od hromady ke hromade.‘
Komov pravdepodobne na chvili usnul, a kdyz se probudil, byla uz Palmira pekne vysoko. Ze stanu, kde spal Fokin, se ozyvalo mlaskani a chrapani. Na sousedni strese nekdo septal.
„…Jakmile se lano utrhlo, odleteli jsme a Saburo zustal dole. Hnal se za nami a volal, abychom se zastavili, pak me urcil za kapitana a dal mi prikaz, abych se zastavil. Ja jsem samozrejme hned miril na translacni stozar. Tam jsme uvizli a zustali jsme tam viset celou noc. A celou noc jsme jeden na druheho kriceli — jestli Saburo ma jit k uciteli nebo nema. Saburo jit mohl, ale nechtel, my jsme zase chteli, a nemohli jsme, ale rano si nas vsimli a sundali nas.“
„To ja jsem byla ticha holcicka. Nejvic ze vseho jsem se bala vsech moznych mechanismu. Kybernetickych zarizeni se bojim dodnes.“
„Tech se bat nemusite, Tanusko. Jsou hodni.“
„Ja je nemam rada. Je mi neprijemne, kdyz jsou jako zivi a pritom zivi nejsou…“
Komov se otocil na bok a dival se. Tana a Rju sedeli na vedlejsi strese se svesenyma nohama.,Jako vrabcaci,‘ pomyslel si Komov. ‚A zitra budou cely den zivat.‘
„Tano,“ rekl polohlasne. „Uz je cas na spani.“
„Mne se nechce,“ rekla Tana. „Prochazeli jsme se po brehu.“ (Rju se rozpacite pohnul.) „U reky je nadherne. Mesic a ryby si tam spolu hraji.“
Rju rekl:
„A kde je doktor Mboga?“
„Pracuje,“ odpovedel Komov.
„To je pravda, Rju,“ zaradovala se Tana. „Jdeme hledat doktora Mbogu.“
‚Beznadejny pripad,‘ pomyslel si Komov a obratil se na druhy bok. Vedle na strese si septali dal. Komov rozhodne vstal, popadl luzko a vratil se do stanu. Ve stanu byl pekny ramus — Fokin spal ze vsech sil. ‚Ty jsi pekna backora,‘ pomyslel si Komov, kdyz se uveleboval. ‚Za takove noci mas chodit na namluvy. Ty si nechas narust vousy a myslis si, ze to mas v kapse.‘ Zabalil se do pokryvky a okamzite usnul.
Ohlusujici rachot ho z postele doslova vymrstil. Ve stanu byla tma. Pak zahrmely dalsi dva vystrely. „K sakru!“ zarval ve tme Fokin. „Kdo to tu je?“ Ozvalo se kratke zapisteni a vitezoslavne Fokinovo volani: „Tak tady jsi! Uz te mam!“ Komov byl cely zapleteny do pokryvky a pres veskerou snahu se nemohl vymotat. Zaslechl tlumenou ranu, Fokinovo heknuti a soucasne se v te chvili neco tmaveho a maleho objevilo ve svetlem trojuhelnikovitem vstupnim otvoru. Komov se vrhl kupredu, Fokin hned za nim, takze se srazili hlavami. Komov zaskripal zuby a konecne vyletel ven. Strecha naproti byla prazdna. Kdyz se rozhledl, uvidel Mbogu beziciho travou po ulici k rece a hned za nim v patach klopytajiciho Rju s Tanou. A jeste neco Komov uvidel: daleko pred Mbogou nekdo utikal. Byl mnohem rychlejsi nez Mboga, ktery se zastavil, zvedl v jedne ruce pusku hlavni vzhuru a jeste jednou vystrelil. Stopa v trave prudce zahnula do strany a zmizela za rohem nejblizsi budovy. Za okamzik odtud vyletel s lehkym, plynulym mavanim ohromnych kridel ptak, ktery byl ve svitu mesice bily.
„Strilejte!“ zarval Fokin.
