doneslo vydechnuti. Cerne bricho se vzdulo a splasklo, pak vsechno utichlo. Mboga sklonil pusku. „Pojdme se podivat,“ rekl.
Svymi rozmery si obluda nezadala s dospelym africkym slonem, nejvic pripominala obroviteho hrocha.
„Ma cervenou krev,“ rekl Fokin. „A co je to tohle?“ Obluda lezela na boku a na brise se ji tahly tri rady mekkych vyrustku velkych jako pest. Z nich prystila trpytici se husta tekutina. Mboga najednou nahlas nasal vzduch, omocil si v ni spicku prstu a ochutnal ji. „Fuj,“ rekl Fokin.
Ve vsech tvarich bylo mozno cist stejny vyraz. „To je med,“ rekl Mboga.
„Nerikej,“ podivil se Komov. Zavahal a take si namocil spicku prstu. (Tana s Fokinem sledovali jeho jednani s odporem.) „Opravdovy med!“ zvolal. „Med z lipoveho kvetu.“
„Doktor Dixon rikal, ze v tehle trave je hodne sacharidu,“ rekl Mboga.
„Medonosna obluda,“ rekl Fokin. „A my jsme ji pro nic za nic zabili.“
„My!“ zvolala Tana. „Pane boze, jdi odklidit ten intravizor.“
„No dobra,“ rekl Komov. „Co ted? Takove vedro, hned vedle tabora takova obluda…“
„To uz je moje prace,“ rekl Mboga. „Odstehujte si stany aspon o dvacet kroku niz. Vsechno si to promerim, poradne si ho prohlednu a znicim ho.“
„Jak?“ zeptala se Tana.
„Dezintegratorem. Mam dezintegrator. Tano, jdi ted pryc: to, co budu delat, neni nic prijemneho.“
Ozvalo se dupani, za stany se objevil Rju s velkou automatickou pistoli.
„Co se stalo?!“ zeptal se cely udychany.
„Zabili jsme jednoho z tech vasich hrochu,“ vazne mu vysvetloval Fokin.
Rju si rychle vsechny prohledl a hned se uklidnil. Zastrcil pistoli za opasek.
„Zautocil na vas?“ zeptal se.
„To se neda tak rict,“ rekl Komov rozpacite. „Ja si myslim, ze byl jednoduse na prochazce, ale museli jsme ho zastavit.“
Rju pohledl na prevraceny vrtulnik a prikyvl.
„Nedal by se treba snist?“ volal ze stanu Fokin.
Mboga pomalu odpovedel:
„Tak si myslim, ze uz se o to nekdo pokousel.“
Komov a Rju k nemu pristoupili. Mboga ohmataval siroke a hluboke zarezy na hrbete zvirete.
„To je po pekne velkych tesacich,“ rekl Mboga. „A ostrych jako britva. Nekdo si z neho ukrajoval tak dve tri kila najednou.“
„To je hruza,“ rekl Rju uprimne.
Vysoko na obloze se ozvalo zvlastni tahle volani. Vsichni zaklonili hlavy.
„To jsou oni!“ rekl Rju.
Nad mesto se stremhlav snaseli velci svetle sedi ptaci podobajici se orlum. Klesali jeden za druhym z obrovske vysky, tesne nad hlavami lidi roztahli siroka mekka kridla a stejne prudce zamirili vzhuru. Lidi ovanula vlna tepleho vzduchu. Byli to obrovsti ptaci, vetsi nez kondori na Zemi, a dokonce nez letajici dravci na Pandore.
„Dravci!“ vzrusene rekl Rju. Sahl po pistoli za pasem, ale Mboga ho pevne uchopil za ruku.
Ptaci proleteli nad mestem a mirili na zapad do tmavofialoveho nebe. Kdyz zmizel posledni, ozvalo se stejne poplasne volani.
„Ja uz jsem malem strilel,“ promluvil ulehcene Rju.
„Vim,“ rekl Mboga, „ale mne pripadalo…“ Vtom se zarazil.
„Ano,“ rekl Komov. „Mne taky…“
Komov se po chvili uvazovani rozhodl nejen odsunout stany dal o dvacet kroku, ale dokonce je umistit nahore na ploche strese jedne z budov. Byly to nizke budovy, merily pouhe dva metry a dostat se nahoru nebylo nic sloziteho. Na strechu sousedni stavby vytahali Tana s Fokinem baliky s nejcennejsimi pristroji. Jak se ukazalo, vrtulniku se nic nestalo.
Mboga mel co delat s pozustatky zvirete celou noc za svitu reflektoru. Za svitani se ulice naplnila pronikavym sykotem, nad mesto se vznesl oblacek bile pary a zableskla se oranzova zare. Fokin, ktery pred tim nikdy nevidel, jak pusobi dezintegrator, jenom v plavkach vyletel ze stanu, ale spatril uz jenom Mbogu, ktery pomalu uklizel reflektory, a obrovskou hromadu sediveho popela na zcernale trave. Z medonosne obludy zustala jenom dokonale vypreparovana zrudna hlava zalita do pruhledne hmoty. Byla urcena pro Captonske kosmozoologicke muzeum.
Fokin popral Mbogovi dobre rano a zalezl rychle zpatky do stanu dospavat, jenomze se srazil s Kornovem. „Kampak,“ zeptal se Komov. „Samozrejme obleknout,“ dustojne odpovedel Fokin. Bylo svezi pruzracne jitro, jenom na jihu na nafialovele obloze stala nehybne rozcuchana oblaka. Komov seskocil do travy a sel chystat snidani. Chtel delat smazena vajicka, ale brzy zjistil, ze nemuze najit maslo.
„Borisi,“ zavolal, „kde je maslo?“
Fokin byl prave v podivne pozici, zabyval se jogou.
„Nemam poneti,“ rekl hrde.
„Mels prece vcera sluzbu.“
„Jo… sluzbu… Pak musi byt maslo tam, kde bylo vcera vecer.“
„A kde bylo vcera vecer?“ zeptal se znovu Komov podrazdene.
Fokin si s viditelnou nespokojenosti uvolnoval hlavu, kterou mel pod pravym kolenem.
„Copak ja vim?“ rekl. „Prece jsme pak znovu vsechno prestavovali.“
Komov povzdychl a zacal trpelive prohledavat bednu za bednou. Maslo nenasel. Pak tedy pristoupil k budove a stahl Fokina za nohu dolu.
„Kde je maslo?“ zeptal se.
Fokin otevrel usta, ale vtom vysla za rohem Tana v bluzce bez rukavu a v kratkych kalhotach. Mela mokre vlasy.
„Dobrytro, hosi,“ rekla.
„Dobrytro, Tanecko,“ rekl Fokin. „Nevidelas nahodou maslo?“
„Kdes byla?“ zeptal se Komov navztekane.
„Koupala jsem se,“ odpovedela Tana.
„Jak to?“ rekl Komov. „Kdo ti to dovolil?“
Tana si odepjala od pasu zbran v cernem pouzdre.
„Genocko,“ rekla mu. „Tam zadni krokodylove nejsou. Je tam nadherna voda a travnate dno.“
„Nevidelas maslo?“ zeptal se Komov.
„Maslo jsem nevidela, ale jestlipak jste vy nahodou nevideli moje strevice?“
„Ja jsem je videl,“ rekl Fokin. „Mas je tamhle na strese.“
„Tam prave nejsou.“
Vsichni tri se otocili a pohledli na strechu. Strevice tam skutecne nebyly. Pak Komov pohledl na doktora Mbogu. Lezel v trave ve stinu a tvrde spal s malou pesti podlozenou pod tvari.
„Prosim te,“ rekla Tatana, „k cemu by jemu byly moje strevice?“
„Nebo maslo,“ dodal Fokin.
„Treba mu to tu prekazelo,“ zavrcel Komov. „Tak ja udelam neco bez masla…“
„A bez strevicu.“
„Dobre, dobre,“ rekl Komov. „Bez a postarej se o intravizor. A ty, Tano, taky. A slozte ho co nejrychleji.“
Na snidani prisel Rju. Hnal pred sebou velky cerny stroj na sesti hemomechanickych nohou. Za strojem se tahla az od zakladny siroka uslapana cesta. Rju se vyskrabal na strechu a usedl ke stolu, stroj se zastavil uprostred ulice.
„Poslyste, Rju,“ rekl Komov. „U vas na zakladne se nic neztratilo?“
„Jak to myslite?“ preptal se Rju.
„No jestli nenechavate neco na noc venku a rano to treba nemuzete najit.“
„Ani bych nerekl.“ Rju pokrcil rameny. „Obcas nemuzu najit takove malickosti, vselijake zbytky… kousky vodicu, plastolitu. Myslim si, ze to uklizeji me automaty. To jsou strasne setrni kamaradi, vsechno se jim hodi.“
„Mohly by se jim hodit taky strevice?“ zeptala se Tana. Rju se zasmal.
„To nevim,“ rekl, „ale asi sotva.“
„A muze jim na neco byt krabice s maslem?“ zeptal se Fokin.
Rju se prestal smat.
