Mboga se chvili zdrzel a ohledl se. Bila hvezda EN-23 uz vysla nad zelenou rovinou. Vonelo to tu travou, teplou pudou, cerstvym medem.
„Ano,“ rekl, „uplne dokonala planeta. Copak by sama priroda neco takoveho dokazala?“
Kapitola ctvrta
JACI BUDETE
PORAZKA
„Zitra pojedes na ostrov Sumsu,“ rekl Fischer Sidorovovi.
„Kde to je?“ zamracene se preptal Sidorov.
„Severni Kurily. Letis dnes ve dvaadvacet tricet. Kombinovanym Novosibirsk—Pristav Prozretelnosti.“
Mechanicke zarodky bylo nutno vyzkouset v nejruznejsich podminkach. Ustav pracoval predevsim pro meziplanetarni letce, proto tricet pruzkumnych skupin ze sedmactyriceti bylo odeslano na Mesic a na dalsi planety. Zbyvajicich sedmnact muselo pracovat na Zemi.
„Tak jo,“ promluvil pomalu Sidorov.
Porad doufal, ze dostane take meziplanetarni skupinu. Pripadalo mu, ze ma velke vyhlidky, protoze se uz davno necitil tak dobre jako v posledni dobe. Byl ve vynikajici forme a doufal do posledni chvile. Fischer to vsak vyresil jinak, a s nim se naprosto neda lidsky mluvit, protoze u neho v pracovne jsou nejaci cizi lide s upjatymi tvaremi. ‚Tak takhle to vypada, kdyz prichazi stari,‘ pomyslel si Sidorov.
„Tak jo,“ opakoval klidne.
„Severokurilsk je uz informovan,“ rekl Fischer. „O konkretnim miste pruzkumu se dohodnes v Bajkove.“
„Kde to je?“
„Na ostrove Sumsu. Administrativni stredisko ostrova.“ Fischer sepjal ruce a zacal se divat oknem. „Sermus taky zustava na Zemi,“ rekl. „Pojede na Saharu.“
Sidorov mlcel dal.
„Tak to bychom meli,“ rekl Fischer. „Uz jsem ti taky vybral pomocniky. Jsou dva. Dobri chlapici.“
„Novackove.“
„Dokazi to,“ rekl rychle Fischer. „Jsou dobre pripraveni. Ostatne jeden z nich je z Vysadku.“
„Tak jo,“ rekl lhostejne Sidorov. „To je vsechno?“
„Ano. Muzes vyrazit. Hodne zdaru. Naklad i tvoji lide jsou na sto sestnactce.“
Sidorov pristoupil ke dverim. Fischer zavahal a pak mu za zady rekl:
„A vrat se brzy, hochu, mam tu pro tebe jeste neco zajimaveho.“
Sidorov zavrel za sebou dvere a chvili zustal stat. Pak si uvedomil, ze laborator cislo sto sestnact je o pet poschodi niz, a sel k vytahu.
Vajicko — trpytici se koule velka asi jako pul dospeleho cloveka — stalo v pravem rohu laboratore, vlevo od neho sedeli dva lide. Kdyz Sidorov vstoupil, povstali. Zastavil se, aby si je mohl prohlednout. Bylo jim obema tak petadvacet, vic urcite ne. Jeden byl vysoky, mel blond vlasy a nehezkou rudou tvar. Druhy byl o neco mensi, opaleny hezoun spanelskeho typu, obleceny do semisove bundy a tezkych bot do hor. Sidorov zastrcil ruce do kapes, stoupl si na spicky a znovu se zhoupl na paty. ‚Novackove,‘ pomyslel si a pocitil najednou takovy naval vzteku, ze se tomu sam podivil.
„Dobry den,“ rekl. „Jmenuji se Sidorov.“
Ten opaleny ukazal bile zuby v usmevu.
„To my vime, Michaile Albertovici.“ Prestal se usmivat a predstavil se: „Kuzma Vladimirovic Sorocinskij.“
„Galcev Viktor Sergejevic,“ rekl ten se svetlymi vlasy.
‚To by me zajimalo, ktery z nich je z Vysadku,‘ pomyslel si Sidorov. ‚Urcite ten Spanel, Kuzma Sorocinskij.‘ Pak se zeptal:
„Kdo z vas byl ve Vysadku?“
„Ja,“ odpovedel svetlovlasy Galcev.
„Kazen?“ zeptal se Sidorov.
„Ano,“ rekl Galcev. „Kazen.“
Pohledl Sidorovovi do oci. Galcev mel pod vyraznymi, az zenskymi rasami svetle modre oci. Nesly nejak s tou jeho hrubou rudou tvari dohromady.
„To jinak nejde,“ rekl Sidorov. „Vysadkar musi byt ukazneny. Kazdy clovek musi byt ukazneny. Ostatne to neni muj nazor. Co dovedete, Galceve?“
„Jsem biolog,“ rekl Galcev.
„Hm,“ rekl Sidorov a obratil se na Sorocinskeho. „A co vy?“
„Ja jsem inzenyr lahudkar,“ podal hlasite hlaseni Sorocinskij a znovu ukazal bile zuby.
‚To je tedy neco,‘ pomyslel si Sidorov.,Jeden je odbornik na cervy a druhy na kremrole. Neukazneny Vysadkar a semisova bunda. To tedy jsou ti pravi chlapi. Zvlast ten radoby Vysadkar. To vam tedy, soudruhu Fischere, pekne dekuju, vy se o me vzdycky dobre postarate.‘ Sidorov si predstavil, jak Fischer puntickarsky a peclive vybiral ze dvou tisic dobrovolniku meziplanetarnich skupin, pohledl na hodinky, pak do spisu a rekl: „Sidorovova skupina. Kurily. Athos je vecny clovek, ma dostatek zkusenosti. Tomu budou uplne stacit tri lide. Ne, dva. Prece neleti na Merkur. Dame mu treba toho Sorocinskeho a toho Galceva. Tim spis, kdyz Galcev byval Vysadkar.“
„Jste na tu praci pripraveni?“ zeptal se Sidorov.
„Ano,“ odpovedel Galcev.
„Samozrejme, Michaile Albertovici,“ rekl Sorocinskij. „Az z nas ty vedomosti padaji!“
Sidorov pristoupil k Vajicku a poklepal na jeho chladivy povrch. Pak se zeptal:
„Vite, co to je? Treba Galcev.“
Galcev obratil oci ke stropu, chvili premyslel a zacal povidat jednotvarnym hlasem:
„Embryomechanicke zarizeni MZ-8. Mechanicky zarodek, vzor cislo osm. Automaticky samostatne se vyvijejici mechanicky system, ktery obsahuje programove rizeni MChF — mechanicky chromozom Fischeruv, soustavu regulujicich a pracovnich zarizeni, digestalni soustavu a energetickou soustavu. MZ-8 je embryomechanicke zarizeni, ktere je schopno za kazdych podminek rozvinout se do jakekoli konstrukce ulozene programem. MZ-8 je urcen…“
„Ted vy,“ rekl Sidorov Sorocinskemu.
Sorocinskij zacal drmolit dal:
„Zmineny exemplar MZ-8 je urcen ke zkouskam v pozemskych podminkach. Standardni program sedesat ctyri: vyvoj zarodku do hermeticke obytne kopule pro sest lidi s uzavrenou plosinou a kyslikovym filtrem.“
Sidorov pohledl na okno a zeptal se:
„Vaha?“
„Asi puldruheho metraku.“
Pracovnici experimentalni skupiny tohle vubec znat nemuseli.
„Dobre,“ rekl Sidorov. „Ted vam povim neco, co nevite. Tak za prve — vajicko stoji devatenact tisic hodin prace vysoce kvalifikovaneho cloveka. Za druhe skutecne vazi puldruheho metraku a tam, kde to bude zapotrebi, je budete tahat na zadech.“
