Galcev prikyvl, Sorocinskij rekl:
„Budeme, Michaile Albertovici.“
„Tak to je skvele,“ rekl Sidorov. „Muzete hned zacit. Dopravte je k vytahu a sjedte s nim do vestibulu. Pujdete do skladu, kde dostanete registracni aparaturu. Pak muzete jit po svych. S celym nakladem budete na letisti pred desatou vecer. Snazte se prijit vcas.“
Otocil se a odesel. Za nim se rozlehal mohutny rachot: Sidorovova skupina zacala plnit prvni ukol.
Za usvitu kombinovany stratoplan vypustil pterokar se skupinou nad Druhym Kurilskym prulivem. Galcev elegantne vybral stremhlavy let, rozhledl se, pohledl na mapu, na kompas a hned vyhledal Bajkovo — nekolik rad jednopatrovych budov z bileho a cerveneho litoplastu, ktere sevrely do pulkruhu maly, ale hluboky zaliv. Pterokar natocil pevna kridla na pristani a snesl se na nabrezi. Ranni chodec (mladik v tricku a platenych kalhotach) jim vysvetlil, kde tu je vedeni. Sluzbu tam mel spravce ostrova, stary nahrbeny Ain, ktery je privetive uvital a pozval ke snidani.
Kdyz Sidorova vyslechl, navrhl mu k vyberu nekolik nizkych sopek u severniho brehu. Mluvil rusky pomerne ciste, jenom obcas se zarazil uprostred slova, jako kdyby si nebyl jist prizvukem.
„Severni breh je pomerne dost daleko,“ rekl. „Nevede tam zadna poradna cesta. Jenze kdyz mate pte… rokar… Navic vam nic blizsiho nemuzu nabidnout. Moc se v tech fyzikalnich pokusech nevyznam. Velka cast ostrova je same pole s melouny, sama dyne a pareniste. Vsude ted pracuji skolaci, takze nemohu ris… kovat.“
„Zadne riziko v tom neni,“ rekl Sorocinskij lehkomyslne. „Naprosto zadne riziko.“
Sidorov si vzpomnel, jak jednou celou hodinu prosedel na pozarnim zebriku ve snaze zachranit se pred upirem z plasticke hmoty, kteremu se pro sebezdokonalovani hodila protoplazma. Ovsem tehdy jeste neexistovalo Vajicko.
„Dekujeme,“ rekl. „Docela nam vyhovuje severni breh.“
„Ano,“ rekl Ain. „Tam nejsou ani melounova pole, ani pareniste. Jedine, co tam je, jsou brizy. A jeste tam nekde pracuji arche…ologove.“
„Archeologove?“ podivil se Sorocinskij.
„Dekuji,“ rekl Sidorov. „Myslim si, ze se tam vypravime hned.“
„Hned bude snidane,“ zdvorile pripomenul Ain.
Mlcky posnidali. Pri rozlouceni jim Ain rekl:
„Kdybyste neco potrebovali, obratte se na me bez… jak se to rekne… bez os…tychu.“
„Ne, my se nebudeme to… jak se to rekne… os…tychat,“ uzavrel rozhovor Sorocinskij.
Sidorov se na neho podival a v pterokaru mu rekl:
„Jestli si jeste jednou, mladiku, dovolite takovy vtipek, tak vas odtud vyzenu.“
„Prominte mi to,“ rekl Sorocinskij a silne se zacervenal. Rumenec na jeho opalene tvari zpusobil, ze byla jeste krasnejsi.
Na severnim pobrezi nebyla zadna melounova pole ani pareniste, rostly tam jenom brizy. Kurilska briza roste „vleze“, rozprostira se po zemi a jeji mokre zauzlene vetve vytvareji pevnou, neprostupnou splet. Shora tato zmet kurilske brizy vypada jako nevinna zelena louka, ktera se dokonale hodi pro pristani lehkych stroju. Ani Galcev, ktery pterokar pilotoval, ani Sidorov nebo Sorocinskij nemeli poneti o kurilskych brizach. Sidorov ukazal na kulatou sopku a rekl: „Tady.“ Sorocinskij na neho nesmele pohledl a rekl: „To je pekne misto.“ Galcev vysunul podvozek a vedl pterokar na pristani rovnou doprostred rozlehleho zeleneho pole u paty kulate sopky.
Kridla stroje znehybnela a po chvili se pterokar s treskotem zaryl nosem do nanicovate zelene kurilske brizy. Sidorov uslysel ten zvuk, soucasne uvidel miliony pestrobarevnych hvezdicek a na chvili ztratil vedomi.
Kdyz otevrel oci, nejprve spatril svou ruku. Byla velka, opalena a cerstve poskrabane prsty jako kdyby se line probiraly tlacitky na ovladacim pulte.
Ruka zmizela a objevila se tmavoruda tvar s modryma ocima pod zensky dlouhymi rasami.
Sidorov se s hekanim pokousel usednout. Nesmirne ho bolelo na pravem boku a bolestive ho palilo celo. Pohledl na Galceva. Ten si otiral rozbite rty kapesnikem.
„To tedy bylo perfektni pristani,“ rekl Sidorov. „Delate mi same radosti, uplny odbornik na malery.“
Galcev mlcel. Tiskl si na rty zmuchlany kapesnik. Vysoky chvejici se hlas Sorocinskeho se ozval:
„On za to nemuze, Michaile Albertovici.“
Sidorov pomalu otocil hlavu a pohledl na Sorocinskeho.
„Na mou dusi, ze za to nemuze,“ opakoval Sorocinskij a poposedl kousek stranou. „Podivejte se, do ceho jsme pristali.“
Sidorov pootevrel dvirka kabiny, vystrcil hlavu ven a chvili si prohlizel polamane kmeny vyrvane z korenu a zapletene do podvozku. Vztahl ruku, utrhl nekolik tuhych trpyticich se listku, rozemnul je v prstech a ochutnal. Byly trpke a horke. Sidorov si odplivl a zeptal se, aniz pohledl na Galceva:
„Stroj je cely?“
„Je,“ odpovedel Galcev pres kapesnik.
„Vy jste si vyrazil zub?“
„Hm,“ rekl Galcev, „vyrazil.“
„Nez se ozenite, tak se vam to zahoji,“ slibil mu Sidorov. „Muzete to brat tak, ze je to ma vina. Zkuste s tim vyletet na tu sopku.“
Nebylo jednoduche dostat se z rostlinnych propletenin, ale nakonec Galcev prece jenom pristal na vrcholku kulate sopky. Sidorov si drzel pravy bok, vystoupil a rozhledl se. Ostrov odtud vypadal jako opusteny a byl rovny jako stul. Sopka byla hola a rezava od vulkanickeho nanosu. Od vychodu se na ni tlacily vyhonky kurilske brizy, na jih se tahly zelene obdelniky poli. K zapadnimu brehu to bylo asi sedm kilometru, za nim v namodralem oparu vystupovaly vybledle fialove horske vrcholky, a jeste trochu dal a vpravo na modrem nebi nehybne visel podivny trojuhelnikovity oblak s vyraznymi obrysy. Severni breh byl podstatne bliz. Strme klesal do more, nad srazem se tycila nevzhledna sediva vez — zrejme nejaka stara stavba slouzici kdysi k obrannym ucelum. Vedle veze se belal stan a pobihaly tam lidske postavicky. Snad to byli archeologove, o nichz se zminovala sluzba. Sidorov se zhluboka nadechl. Vonelo to tu slanou vodou a vyhratymi kameny. A bylo ticho, nebylo temer slyset ani morsky priboj.
‚To je dobre misto,‘ pomyslel si. ‚Vajicko postavime tady, filmovaci pristroje a vsechno kolem zustane na svahu, tabor rozbijeme dole u melounovych poli. Melouny tu ale jeste nebudou zrale.‘ Pak pomyslel na archeology: ‚Od nich je sem tak pet kilometru, presto je ale budeme muset upozornit, aby se nedivili, az zacneme mechanicky zarodek vyvijet.‘
Sidorov zavolal Galceva se Sorocinskym a rekl:
„Pokus udelame tady. Myslim si, ze je to vhodne misto. Surovin tu je habadej, samy tuf, presne to, co potrebujeme. Tak zacnete!“
Galcev se Sorocinskym pristoupili k pterokaru a otevreli nakladovy prostor. Slunce odtud vyslalo oslnujici prasatka. Sorocinskij vlezl dovnitr, zasupel a jedinym pohybem vystrcil Vajicko na zem. Chvili se kutalelo po sopecnem nanosu, az se po nekolika krocich zastavilo. Galcev taktak stacil uskocit.
„To bylo zbytecne,“ rekl tise Sidorov, „ted se s tim narvete.“
Sorocinskij seskocil a rekl hrubym hlasem:
„Nevadi, uz jsme si zvykli.“
Sidorov chodil kolem Vajicka a pokousel se je postrcit, avsak ani se nepohnulo.
„Dobre,“ rekl. „Ted kamery.“
Dlouho si hrali s nastavenim kamer: jedna mela infracerveny objektiv, druha stereoobjektiv, treti objektiv registrujici teplotu, ctvrta byla panoramaticka…
Bylo kolem dvanacte, kdyz si Sidorov opatrne prejel rukavem po mokrem cele a vytahl z kapsy pouzdro s aktivatorem. Galcev se Sorocinskym se priblizili zezadu a divali se mu pres rameno. Sidorov pomalu vysypal na dlan trpytivou trubicku s prisavnym koncem na jedne strane a cervenym vroubkovanym knoflikem na strane druhe. „Spustime to,“ rekl nahlas. Pristoupil k Vajicku a pritiskl prisavku ke trpyticimu se kovu. Chvili pockal a palcem zatlacil na cerveny knoflik.
Poodstoupil a nespoustel z Vajicka oci. Ted by bylo mozno snad jenom primym zasahem z raketove zbrane zastavit pochody, ktere vznikly pod blysticim se povrchem. Prizpusobeni mechanickeho zarodku polnim podminkam zapocalo. Neni znamo, jak dlouho bude pokracovat. Az vsak bude serizovani skonceno, zarodek se zacne vyvijet.
Sidorov pohledl na hodinky. Bylo pet minut po dvanacte. S namahou odtrhl aktivator od povrchu Vajicka,
