zhavy vzduch.
Nad sopkou, kde se matne leskla kopule trcici z okraje krateru, se vznasel lehky bily dym. Jeste tam neco doutnalo a obcas tlumene zapraskalo. Galcev mel zarudle oci. Sedel a objimal rukama kolena, pozoroval sopku. Ruce mel ovazane obinadlem, levou polovinu tvare mel celou cernou od blata a popela, presto se nesel umyt, i kdyz uz slunce davno vyslo. U ohne spal Sorocinskij, hlavu si prikryl semisovou bundou.
Sidorov si lehl na zada a ruce si zalozil za hlavu. Nemel chut divat se na sopku, na bily kour, na zamracenou Galcevovu tvar. Takhle lezet a divat se do neuveritelne modre oblohy bylo nesmirne prijemne. Na takovou oblohu se clovek muze divat cele hodiny. Tohle vedel uz v dobe, kdy byl Vysadkarem, kdy sestupoval na severni pol Vladislavy, kdy sedel sam v rozbitem vysadkovem clunu na Transplutonu. Tam nebyla obloha, jenom cerne hvezdne prazdno a oslepiva hvezda — Slunce. Tehdy mu pripadalo, ze by dal posledni chvile sveho zivota, kdyby mohl jeste jednou uvidet oblohu. Na Zemi se na neco takoveho zapomina prilis rychle. Tak tomu bylo i driv, kdy cela leta nevidel modrou oblohu a kdy kazda sekunda techto let mohla byt jeho sekundou posledni. Vysadkar ale nemohl myslet na smrt. Zato hodne musel myslet na moznou porazku, i kdyz Gorbovskij jednou rekl, ze smrt je horsi nez jakakoliv, treba i ta nejhorsi porazka. Porazka, to je vzdycky nahoda, kterou je mozno prekonat. Kterou je nutno prekonat. Jenom mrtvi nemohou bojovat. Vlastne ne. Mrtvi take mohou bojovat a dokonce porazet.
Sidorov se pozvedl a pohledl na Galceva. Mel chut se ho zeptat, na co mysli. Vzdyt Galcev byval take Vysadkarem. A jiste si myslel, ze na svete neni nic horsiho nez porazka.
Galcev pomalu pootocil hlavu, pohnul rty a najednou rekl:
„Mate cervene oci, Michaile Albertovici.“
„Vy taky,“ rekl Sidorov.
Museli se ted spojit s Fischerem a ohlasit mu vsechno, co se stalo. Vstal a ztezka vykrocil travou k pterokaru. Sel se zvracenou hlavou a dival se do nebe. Do nebe se clovek muze divat cele hodiny, tak je modre a kouzelne dobre. Nebe, pod ktere se vraceji lide.
SETKANI
Alexandr Grigorjevic Kostylin stal pred svym obrovskym psacim stolem a prohlizel si lesknouci se fotografie.
„Bud zdrav, Line,“ rekl Lovec.
Kostylin zvedl lysou hlavu s velkym celem a zvolal:
„A! Home is the sailor, home from sea!“
„And the hunter home from the hill,'*) rekl Lovec. Objali se.
„Cimpak me ted oblazis?“ vecne se zeptal Kostylin. „Priletels prece z Jajly, ne?“
„Ano, rovnou od Tisice Bazin.“ Lovec usedl do kresla a natahl pred sebe nohy. „Jsi cim dal tim tlustsi a plesatejsi, Line. Tenhle sedavy zivot te znici. Priste te vezmu s sebou.“
Kostylin si sahl urazene na sve velke bricho.
„Nojo,“ rekl. „Je to strasny. Baroni starnou, baroni tloustnou… Privezls neco zajimaveho?“
„Ani ne, Line. Jenom same hlouposti. Desitky dvouhlavych hadu, nekolik novych druhu polychlopnovych mekkysu… Co to tu mas?“ Natahl ruku a vzal ze stolu hromadku fotografii.
„To privezl jeden novacek… Znas ho?“
„Neznam.“ Lovec si prohlizel snimky. „Docela dobre. Je to samozrejme z Pandory, co?“
„Samozrejme ze z Pandory. Giganticky korysovity pavouk. Nesmirne velky exemplar.“
„Ano,“ rekl Lovec a prohlizel si ultrazvukovou zbran prilozenou pro porovnani ke zlutemu obnazenemu brichu pavouka. „Na novacka to neni spatny exemplar. Videl jsem uz ale vetsi. Kolikrat vystrelil?“
„Rika, ze dvakrat. A pokazde do hlavniho nervoveho centra.“
„Mel strilet smrtici jehlou. Mladicek zrejme zazmatkoval.“ Lovec si s usmevem prohlizel fotografii, na niz si mladik hrde opiral nohu o mrtvou priseru. „Tak jo, a co doma?“
Kostylin mavl rukou.
„Uplny vdavaci blazinec. Vsechno se to tam vdava. Marta si vzala hydrologa.“
„Ktera Marta?“ zeptal se Lovec. „Vnucka?“
„Pravnucka, Paule! Pravnucka!“
„No jo, baroni starnou…“ Lovec polozil na stul fotografie a vstal. „Tak ja pujdu.“
„To uz zas?“ zeptal se trpce Kostylin. „Uz by toho snad mohlo byt dost, ne?“
„Kdepak, Line. Musim. Sejdeme se jako vzdycky.“
Lovec povzdychl a odesel. Sestoupil do parku a zamiril k pavilonum. Jako vzdy byla i nyni v muzeu spousta lidi. Lide prochazeli alejemi s vysazenymi oranzovymi palmami z Venuse, seskupovali se kolem terarii a nad bazeny s pruhlednou vodou; ve vysoke trave mezi stromy si deti hraly na „martanskou schovavanou“. Lovec se na chvili zastavil a dival se. Byla to nesmirne zajimava hra. Kdysi davno byli z Marsu na Zemi dopraveni mimikrodoni — velci jesteri, kteri byli ke vsemu kolem nich zcela lhostejni. Skvele jsou vybaveni k nahlym zmenam existencnich podminek. Maji neuveritelne prizpusobovaci schopnosti. V parku Muzea meli naprostou volnost. Deti se bavily tim, ze je hledaly. K takove zabave bylo treba nesmirne mnoho bystrosti a obratnosti, jestery potom deti tahaly z mista na misto, aby videly, jak mimikry meni barvu. Jesteri byli velci a tezci; deti je za sebou tahaly za odstavajici kuzi na spodni casti hrivy. Mimikrodoni se nebranili. Zdalo se, ze se jim to dokonce libi.
Lovec minul obrovsky pruhledny poklop, pod nimz bylo terarium „Loucka z planety Ruzena“. V blede namodrale trave tam poskakoval a zapolil hmyz podobny nasim kobylkam. Lovec si vzpomnel, jak na te planete pred dvaceti lety prvne lovil. Tri dny byl na cekane a tento hmyz, rembove, kolem neho poskakoval, sedal mu na hlaven pusky. U „Loucky“ bylo vzdycky dost lidi, protoze rembove byli nesmirne zabavni a pohledni.
Nedaleko od vchodu do hlavniho pavilonu se Lovec na chvili zdrzel u sloupoveho zabradli kolem bazenu umisteneho v hluboke studni. Tady ve vode osvetlene nafialovelou zari neustale krouzilo dlouhe chlupate zvire — ichtyomammal, jedine teplokrevne zvire, ktere dychalo zabrami. Ichtyomammal se bez prestani pohyboval; plaval ve stejnych kruzich i pred rokem, pred peti lety i pred ctyriceti lety, kdy ho Lovec videl poprve. Ichtyomammala s velkou namahou ziskal vynikajici Salier. Nyni Salier uz davno nezije, spi vecnym spankem nekde v dzunglich Pandory, zatimco jeho ichtyomammal neustale krouzi v nafialovele vode bazenu.
Ve vestibulu pavilonu se Lovec opet zastavil a usedl do lehkeho kresla v koute. Celou stredni cast svetleho salu zaujimala vycpana letajici pijavka — „sora-tobu-chiru“ (puvodem z Marsu, Slunecni soustava, uhlikovy cyklus, polychordovy druh, skupina dychajici kuzi, rod „sora-tobu-chiru“). Letajici pijavka byla jednim z prvnich exponatu Captonskeho Kosmozoologickeho muzea. Uz puldruheho stoleti tahle odpudiva prisera cenila zubatou tlamu na kazdeho, kdo vchazel do pavilonu. Devet metru dlouha, pokryta tuhou lesknouci se srsti, bez hlavy, bez koncetin… Kdysi vladce Marsu.
‚Ano, na Marsu se delo ledacos,‘ uvazoval pro sebe Lovec. ‚Na takove veci se nezapomina. Pred padesati lety se tahle temer zcela vymycena prisera znenadani rozmnozila a znovu zacala se svymi piratskymi kousky na komunikacich martanskych zakladen. Tehdy byla prichystana dokonala stvanice na cele planete. Drncal jsem se na krauleru a v mracnu zvireneho pisku jsem skoro nic nevidel. Vpravo i vlevo ode mne se hnaly zlute pisecne tanky plne dobrovolniku, kdyz najednou jeden z nich vjel na pisecny presyp a prevratil se. Lide se z nej vysypali, a kdyz jsme vyjeli z prachu, Ermler me chytil za rameno, vykrikl a ukazal pred nas. Uvidel jsem stovky pijavek, jak se svijely na soloncaku v nizine mezi pisecnymi presypy. Zacal jsem strilet, palbu spustili i ostatni, zatimco Ermler neco provadel s vlastnorucne vyrobenym raketometem, ktery nemohl v te chvili za zadnou cenu spustit. Vsichni kriceli a nadavali mu, dokonce mu vyhrozovali, ze ho zmlati, ale nikdo nemohl pustit pusku z rukou. Kruh te zaplavy se uzaviral, videli jsme uz i zablesky vystrelu z krauleru, ktere nam jely naproti, kdyz vtom Ermler prostrcil mezi mnou a ridicem rezavou rouru sveho dela. Rozlehl se priserny rachot a ja jsem cely ohluseny i oslepeny padl na dno krauleru. Soloncak byl zahalen hustym cernym kourem, vsechny stroje se zastavily, lide prestali strilet, jenom kriceli a mavali zbranemi. Ermler po peti minutach uz nemel cim strilet. Kraulery se sjely na soloncak a my jsme zacali nicit vsechno zive, co tu jeste po Ermlerovych raketach zustalo. Pijavky se zmitaly mezi stroji, ktere je drtily svymi pasy, a ja jsem neustale strilel a strilel… Tehdy jsem byl mlady a strilel jsem strasne rad. Byl jsem bohuzel vybornym strelcem, nikdy jsem neminul cil. Nestrilel jsem ale jenom na Marsu a ne vzdycky jenom na odporne dravce. Lepsi by bylo, kdybych nikdy v zivote pusku nevzal do ruky…‘
Vstal, obesel vycpanou letajici pijavku a pomalu vykrocil po galerii. Vypadal dost nevalne, protoze mnozi lide se zastavovali a s obavami ho pozorovali. Nakonec k nemu pristoupilo jedno devce a nesmele se zeptalo, jestli nepotrebuje nejak pomoci. „Co te to vede, holcicko,“ rekl Lovec. Nasilne se usmal, zajel dvema prsty do naprsni
