kapsy a vytahl neuveritelne krasnou lasturu. „Vypadate moc spatne,“ rekla. „Uz nejsem mlady, holcicko,“ rekl Lovec. „My dedkove uz malokdy vypadame k svetu. Musime toho s sebou uvnitr moc nosit.“
Devce mu jiste neporozumelo, ale on si ani nepral, aby pochopilo. Pohladil je po vlasech a sel dal. Teprve nyni se naprimil, aby se po nem uz lide neohlizeli.
‚To by mi tak jeste schazelo, aby me litovala devcata,‘ pomyslel si.,Jsem pekne rozklizeny. Urcite jsem se uz nemel vracet na Zemi. Mel jsem natrvalo zustat na Jajle, usadit se na okraji Tisice Bazin a klast pasti na rubinove uhore. Nikdo nezna Tisic Bazin lepe nez ja, a tam bych byl jeste k necemu. Je tam hodne prace pro lovce, ktery nemusi nikdy strilet…‘
Zastavil se. Tady se vzdycky zastavoval. V protahle sklenene skrince na kusech sedeho piskovce stala vrascita vycpanina nevzhledne sedive jesterky se tremi pary osklivych nozek. U neinformovanych navstevniku nevzbuzovalo sestinohe zvire zadne emoce. Jen malo z nich znalo okouzlujici pribeh tohoto sestinoha. Avsak Lovec mel a vzdycky vnimal pocit jakehosi poverecneho nadseni nad mohutnou silou zivota, kdyz se tady zastavil. Tato jesterka byla zabita deset parseku od Slunce, telo bylo preparovano a vycpany exponat stal na tomto miste dva roky. Jednoho krasneho dne se znicehonic pred ocima navstevniku z vrascite sede kuze vyhrnuly desitky titernych, mrstnych sestinohu. Samozrejme hned v pozemskem ovzdusi zahynuly z nadbytku kysliku, ale pozdvizeni kolem toho bylo obrovske a zoologove doposud nemaji potuchy, jak k necemu takovemu mohlo dojit. Zivot je ve skutecnosti to jedine, co je treba ctit…
Lovec pomalu prochazel galeriemi, prechazel z pavilonu do pavilonu. Zarijove hrejive slunce, dobre teple slunce Zeme, osvetlovalo zvirata zalita do skloplastu, zvirata, ktera se narodila pod jinymi slunci stovky miliard kilometru odtud. Temer vsechna je Lovec znal, mnohokrat je videl, nejenom v Muzeu. Obcas se zastavil pred novymi exponaty, procital divoka jmena stejne divoce vyhlizejicich zvirat a znama jmena lovcu. Maltezsky kord, Kropenaty dzo, Velky tsi-lin, Maly tsi-lin, Kapucin blanity, Cerne strasidlo, Kralovna-Labut… Simon Kreitzer, Vladimir Babkin, Bruno Bellard, Nicolas Droueau, Jean Salier mladsi… Znal je vsechny a byl ted z nich vsech nejstarsi, i kdyz nepatril mezi nejuspesnejsi. Mel radost, kdyz zjistil, ze Salier mladsi konecne ulovil supinateho krytozabernatce, ze Volodka Babkin dopravil na Zemi ziveho slimaka pasoveho a Bellard zastrelil na Pandore hrbonosce s plovaci blanou, na ktereho chodil uz nekolik let…
Tak se dostal az do desateho pavilonu, kde byla rada jeho vlastnich trofeji. Tady se zastavoval temer u kazdeho exponatu, vzpominal a vzpominky vychutnaval. ‚Tohle je Letajici koberec, Plachtici list. Ctyri dny ho stopoval. Bylo to na Ruzene, kde tak zridkakdy prsi, kde kdysi zahynul vynikajici zoolog Ludwig Porta. Letajici koberec se premistuje nesmirne rychle a ma vynikajici sluch. Neni mozno na lov jezdit, musi se za nim pesky ve dne v noci, vyhledavat nepatrne olejovite stopy na listi stromu. Vystopoval jsem ho a od te doby se to doposud nikomu nepodarilo. Jesitny Salier se nejednou dal slyset, ze to byla nahoda.‘ Lovec s hrdosti prejel prsty pres pismena vyrazena na informujici tabulce: ‚Uloven a preparovan lovcem P. Gnedych.“ Vystrelil jsem na nej ctyrikrat, ani jednou jsem neminul, presto byl jeste zivy, kdyz padal k zemi, lamal vetve se zelenymi listy. To byvalo, kdyz jsem jeste strilel…
A tady je bezhlava prisera z tezkovodnich bazin na Vladislave. Bez oci, bez tvaru. Nikdo vlastne ani nevedel, jakou podobu ji dat pri vycpavani, a nakonec ji upravili podle nejuspesnejsi fotografie. Hnal jsem ji pres baziny ke brehu, kde bylo vykopano nekolik pasti. Do jedne z nich spadla a dlouho tam rvala, valela se v cerne kasi, bylo treba dvou kbeliku beta-novokainu, nez ji vubec uspali. Bylo to docela nedavno, pred nejakymi deseti lety, tehdy jsem uz nestrilel… Bylo to prijemne setkani.
Cim dal sel Lovec v desatem pavilonu galerii, tim byly jeho kroky pomalejsi. Dal se mu nechtelo jit. Protoze dal nemohl jit. Protoze se schylovalo k hlavnimu setkani. S kazdym krokem stale silneji vnimal znamy stisneny neklid. Ze sklenene vitriny se za nim uz divaly bile kulate oci…
Pristoupil k tomuto malemu panelu jako vzdycky, svesil hlavu a nejprve precetl z tabulky napis, ktery se uz davno naucil nazpamet: ‚Zvireci svet z Crooxovy planety, hvezdna soustava EN 92, uhlicity cyklus, monochordatus, trida, oddil, rok, druh — ctyrruky triprstec. Ziskan lovcem P. Gnedych, preparovan doktorem A. Kostylinem.‘ Pak zvedl oci.
Pod sklenenym zvonem na naklonene vylestene desce lezela hlava — vertikalne silne zplostena, zcela lysa, cerna, s plochou ovalnou licni casti. Kuze na teto casti byla hladka jako na bubnu, nebyla tam ani usta, ani celo, ani nosni dirky. Byly tam jenom oci. Kulate, bile, s malymi cernymi panenkami, nezvykle rozsirenymi. Prave oko bylo castecne poskozeno a prave to davalo mrtvemu pohledu podivny vyraz. Prave takovy mel vyraz ten ctyrruky, kdyz se nad nim Lovec prvne sklonil v mlze. To uz bylo davno…
Stalo se to pred sedmnacti lety. ‚Proc k tomu doslo?‘ uvazoval Lovec.,Ja jsem tam prece nechtel lovit. Croox tvrdil, ze tam zadny zivot neni — jenom bakterie a suchozemsti racci. Presto kdyz me Sanders pozadal, abych se podival po okoli, vzal jsem si pusku…‘
Nad kamennou suti se plizila mlha. Plavalo tam male cervene slunce — cerveny trpaslik EN 92 a vypadalo to, ze i mlha je cervena. Pod pruznymi pasy terenniho vozidla rachotilo kameni, z mlhy se jedna po druhe vynorovaly tmave nizke skaly. Na hrebeni jedne z nich se najednou neco pohnulo. Lovec zastavil vozidlo. Na takovou vzdalenost bylo obtizne rozeznat nejake zvire. Navic byla mlha a soumrak. Lovec vsak mel zkusene oci. Po vrcholku skaly se ostrazite plizil nejaky velky obratlovec. Byl proto rad, ze si prece jenom vzal pusku. ‚Ja Crooxovi ukazu,‘ pomyslel si vesele. Zvedl kryt, opatrne vysunul hlaven pusky a zamiril. Jakmile mlha jen trochu zridla a silueta zvirete vystoupila na nacervenalem nebi vyrazneji, Lovec vystrelil. Na miste, kde bylo zvire, vytryskl nafialovely oslepujici vybuch. Neco ohlusive zarachotilo a ozval se tahly sycivy zvuk. Pak nad vrcholkem vyletely do vzduchu skaly a smisily se s oblakem sediveho koure.
Lovec se nesmirne podivil. Byl si jist, ze vystrelil anestetickou jehlu, a v takovem pripade byl podobny vybuch vyloucen. Chvili uvazoval, pak vystoupil z vozidla a vydal se hledat korist. Nasel ji tam, kde cekal — primo pod skalou na kamenne suti. Bylo to skutecne ctyrruke nebo ctyrnohe zvire velke jako mohutna doga. Bylo cele spalene a zmrzacene a Lovec se znovu presvedcil, jak hrozive dilo zpusobila obycejna anesteticka jehla. Bylo dokonce tezke predstavit si, jak zvire predtim vypadalo. Relativne neposkozena zustala jenom predni cast hlavy — plochy oval potazeny hladkou cernou kuzi, na ni bile vyhasle oci.
Na Zemi se touto trofeji zabyval Kostylin. Po tydnu Lovci oznamil, ze trofej je nesmirne poskozena a ze nejde o neco, co by mohlo vzbudit zvlastni pozornost — snad jenom tolik, ze vzhledem k mozne existenci vyssich forem zivota v oblasti cervenych trpasliku Lovci doporucuje, aby propriste opatrneji zachazel s termitovymi naboji. ‚Cloveka hned napadne, ze jsi po nem vystrelil z leknuti,‘ rekl podrazdene.,Ja ale naprosto jiste vim, ze jsem strilel jehlou,‘ namital Lovec.,Jenze ja jasne vidim, ze jsi ho zasahl termitovym nabojem presne do patere,‘ odpovedel Lin. Lovec pokrcil rameny a uz se neprel. Zajimave by samozrejme bylo, kdyby slo zjistit, jak mohlo dojit k takovemu vybuchu.
‚Ano, tehdy mi to nepripadalo tak dulezite,‘ uvazoval Lovec. Stale postaval a hledel na zplostelou hlavu ctyrrukeho. ‚Vysmal jsem se Crooxovi, pohadal jsem se s Linem a na vsechno jsem zapomnel. Pak ale prisly pochybnosti a s nimi… uzkost.‘
Croox zorganizoval dve velke vypravy. Prozkoumal velke prostory na sve planete. Nenalezl tam ani jedineho zivocicha, ktery by byl vetsi nez palec u ruky. Zato vsak na jizni polokouli na kamenne plosine objevil neznamou pristavaci plochu — roztaveny cedic kruhoveho prumeru kolem dvaceti metru. Nejdriv ho ten nalez zaujal, pak se vsak vysvetlilo, ze v teto oblasti prede dvema lety pristal kvuli bezne oprave Sandersuv hvezdolet, a tak se na nalez zapomnelo. Zapomneli na nej vsichni krome Lovce. Protoze v te dobe Lovec uz zacal pochybovat. V Leningradskem klubu hvezdoletcu Lovec vyslechl pribeh o tom, ze na Crooxove planete bezmala uhorel palubni inzenyr. Vystoupil z korabu s vadnou nadrzi, ze ktere unikal kyslik. Ovzdusi Crooxovy planety je nasyceno lehkymi uhlovodiky, ktere bourlive reaguji s volnym kyslikem. Nastesti z toho chlapika stacili strhnout horici nadrz a vysel z toho jenom s lehkymi popaleninami. Kdyz Lovec ten pribeh vyslechl, pred ocima mu znovu vyvstal nafialovely vybuch nad tmavym skalnim hrebenem.
Jakmile byla na Crooxove planete objevena neznama pristavaci plocha, pochybnosti se zmenily ve strasnou jistotu. Lovec se pustil do Kostylina. ‚Koho jsem to zabil?‘ kricel na neho. ‚Bylo to zvire, nebo clovek? Line, koho jsem to zabil?‘ Kostylin mu naslouchal, postupne se v nem vsak hromadil vztek, az zarval: ‚Sedni si! A prestan s temi hysterickymi vystupy, babo! Jak si dovolujes rikat mi neco takoveho? Ty si myslis, ze ja, Alexandr Kostylin, nejsem schopen rozlisit rozumnou bytost od zvirete?‘ ‚Ale ta pristavaci plocha…‘ ‚Ty sam jsi pristal v tech mistech se Sandersem…‘ ‚Ten vybuch… Prostrelil jsem mu kyslikovou nadrz!‘ ‚Strilel jsi termitovymi naboji v uhlovodikovem ovzdusi!‘ ‚Dejme tomu, ale vzdyt Croox tam prece nenasel ani jedineho ctyrrukeho! Ja vim, ze to byl astronaut!‘ ‚Babo!‘ rval na neho Lin. ‚Hysterko! Na Crooxove planete nenajdou treba jeste celych sto let jedineho ctyrrukeho! Cela ta obrovska planeta je rozryta jeskynemi jako emental! Mels proste stesti, chytraku, nedokazals toho vyuzit a
