uschoval ho do pouzdra a ulozil do kapsy. Pak se ohledl na Galceva se Sorocinskym. Stali za nim a mlcky pozorovali Vajicko. Sidorov se jeste naposledy dotkl trpyticiho se povrchu a rekl: „Jdeme.“
Pozorovaci stanoviste se rozhodl umistit mezi sopkou a poli s melouny. Vajicko odtud bylo dobre videt — stribrna kulicka na rezavem kopci pod modrym nebem. Sidorov poslal Sorocinskeho k archeologum a sam usedl do travy do stinu pterokaru. Galcev uz podrimoval, kdyz se ukryl pred slunickem pod kridlo. Sidorov cucal bonbon a chvili hledel na sopku, chvili na podivny trojuhelnikovity oblak na zapade. Nakonec si vzal dalekohled. Jak ocekaval — trojuhelnikovy oblak byl ve skutecnosti zasnezenym vrcholkem nejake sopky. V dalekohledu bylo videt protahle stiny mist, kde snih roztal, bylo mozno rovnez rozeznat snehove plochy s dolni nerovnou hranici. Sidorov odlozil dalekohled a zacal premyslet o tom, ze zarodek vyrazi z Vajicka podle vseho v noci, ze je to dobre, protoze denni svetlo obvykle komplikuje praci kamer. Pak si pomyslel, ze Sermus zrejme rozbil napadrt Fischera, ale na Saharu presto jel. A taky ho napadlo, ze Misimu ted nakladaji na raketodromu v Kirgizii a znovu pocitil tryznivou bolest v pravem boku. „Stari je nemoc,“ zabrucel pro sebe a pohledl ukosem na Galceva, ktery lezel naznak s rukama podlozenyma pod hlavou.
Po puldruhe hodine se vratil Sorocinskij. Byl svlecen do puli tela a jeho tmava opalena pokozka se leskla potem. Svihackou semisovou bundu a kosili nesl pod pazi. Usedl pred Sidorovem na bobek, zasvitil na neho zuby a zacal vypravet, ze archeologove dekuji za upozorneni, ze jsou velice zaneprazdneni, ze jsou ctyri, ze jim ale pomahaji skolaci z Bajkova a Severokurilska, ze tam vykopavaji podzemni japonska opevneni z predminuleho stoleti a ze jejich vedouci je mo-o-oc sympaticka divka.
Sidorov mu podekoval za zajimave hlaseni a pozadal ho, aby se zacal starat o obed. Sedel ve stinu pterokaru, drzel v zubech travu a mhouril oci na vzdaleny bily kuzel. Sorocinskij probudil Galceva, kousek stranou spolu neco kutili a tise rozmlouvali.
„Ja udelam polevku,“ rekl Sorocinskij, „ty udelej druhy chod.“
„Nekde tu mame kure,“ pokracoval. „Ti archeologove jsou prima lidi. Jeden z nich ma obrovsky plnovous, neni ho v nem ani videt. Kopou tam japonska opevneni ze ctyricatych let predminuleho stoleti. Byla tu tehdy podzemni pevnost. Ten vousac mi dal naboj do pistole. Hele!“
Galcev nelibe zavrcel:
„Nestrkej mi pod nos takovej zrzavej previt!“
Zacala vonet polevka.
„Celou tu vypravu vede takove pekne devce,“ pokracoval Sorocinskij. „Blondyna, ma peknou figuru, jenom nohy ma trochu silnejsi. Posadila me do zakopu a ja jsem se dival strilnou. Odtud se dal ostrelovat cely severni breh, povidala.“
„A fakt se ostreloval?“ zeptal se Galcev.
„Kdopak vi. Asi jo. Ja jsem se ale dival spis na ni. Pak jsme spolecne zmerili tloustku stropu.“
„To jste to merili dve hodiny?“
„Hm. Jenze potom jsem zjistil, ze se jmenuje jako ten vousac a hned jsem zaradil zpatecku. Reknu ti, v tech kasematech je to strasne. Je tam tma, na zdech plisen. Kams dal chleba?“
„Tady,“ rekl Galcev. „Treba to je jenom sestra toho vousace.“
„Treba. Co Vajicko?“
„Nic se nedeje.“
„Tak dobra,“ rekl Sorocinskij. „Michaile Albertovici, obed je hotov.“
U jidla toho Sorocinskij hodne napovidal. Nejdriv vysvetloval, ze japonske slovo „totika“ pochazi z ruskeho slova „palebne misto“ a ruske slovo „dot“ je pribuzne s anglickym slovem „dot“ a ze to v obou pripadech znamena „palebny bod“. Pak se dal do dlouheho vykladu o stalych palebnych bodech, kasematech, strilnach, o hustote palby na jeden metr ctverecny. Proto se Sidorov snazil jist co nejrychleji, odmitl ovoce, nechal Galceva pozorovat Vajicko a sam odesel do pterokaru, kde si zdriml. Kolem dokola bylo neuveritelne ticho, jenom Sorocinskij, ktery myl u potoka nadobi, se obcas pokousel o zpev. Galcev sedel s dalekohledem a soustredene pozoroval vrcholek sopky.
Kdyz se Sidorov probudil, slunce zapadalo, od jihu se blizil tmavofialovy soumrak, ochladilo se. Hory na zapade zcernaly, jako sedivy stin se vznasel nad obzorem kuzel davne sopky. Vajicko na vrcholku zarilo rude. Nad poli s melouny se plazil sedivy opar. Galcev sedel ve stejne pozici a naslouchal Sorocinskemu.
„V Astrachani,“ vypravel Sorocinskij, „jsem jedl ‚sachovu ruzi‘. Je to neuveritelne nadherny meloun. Ma chut jako ananas…“
Sidorov zustal chvili sedet nehybne. Vzpomnel si, jak kdysi jedl melouny s Genkou Kapitanem na Venitu. Ze Zeme sem privezli celou raketu melounu pro planetologickou stanici. Jedli melouny, zakusovali se do krehke mekke hmoty, stava jim tekla po tvarich a pak po sobe strileli kluzkymi cernymi jaderky.
„…to si oliznes vsechny prsty, to ti povidam jako lahudkar!“
„Potichu,“ rekl Galcev, „probudis Athose.“
Sidorov se usadil pohodlneji, polozil si bradu na operadlo sedacky pred nim a privrel oci. V kabine bylo teplo a trochu dusno, protoze se to tu ochlazovalo pomaleji.
„Ty jsi nikdy s Athosem neletal?“ zeptal se Sorocinskij.
„Ne,“ rekl Galcev.
„Ja ho lituju. A taky mu to soucasne vsechno zavidim. Prozil takovy zivot, jaky ja nikdy prozit nemuzu. A spousta jinych taky ne. Jenze to ma uz vsechno za sebou.“
„Proc by to mel mit vsechno za sebou?“ zeptal se Galcev. „Prestal prece jenom letat.“
„Ptak, ktery prestane letat…“ Sorocinskij se odmlcel. „Doba Vysadkaru uz je za nami,“ rekl najednou.
„Nesmysl,“ klidne odpovedel Galcev.
Sidorov zaslechl, jak se Sorocinskij zavrtel.
„To neni nesmysl,“ rekl. „Podivej se na Vajicko. Ted jich budou delat stovky a zacnou se shazovat na nebezpecne a nezname svety. Kazde Vajicko tam postavi laborator, raketodrom, hvezdolet. Bude tam pripravovat sachty a doly. Bude lovit a studovat tam ty tve zrudy. A Vysadkari budou jenom shromazdovat informace a vylizovat smetanu.“
„Tohle je nesmysl,“ opakoval Galcev. „Laborator, dul… A hermeticka kopule je pro sest lidi, ne?“
„Co sem pletes hermetickou kopuli?“
„Pod ni bude sest lidi.“
„To je jedno,“ uminene opakoval Sorocinskij. „Vysadkarum stejne uz odzvonili. Kopule s lidmi, to je jenom zacatek. Budou se nejdriv posilat automaticke koraby, ktere budou shazovat Vajicka, a az bude vsechno hotove, prijdou lide…“
Zacal mluvit o perspektivach embryomechaniky, vyuzil k tomu vlastne Fischerova referatu. ‚Moc se o tom mluvi,‘ pomyslel si Sidorov. ‚A vsechno je to pravda.‘ Kdyz vsak byly vyzkouseny prvni automaticke planetolety, take se porad rikalo, ze posadky meziplanetarnich korabu si budou letat jenom pro smetanku. A kdyz Akimov a Sermus vypustili prvni soupravu kybernetickych rozvedciku, Sidorov chtel take odejit z vesmirneho vyzkumu. To bylo pred triceti lety a za tu dobu musel nejednou seskakovat do pekla za pochroumanymi kybernetickymi rozvedciky a udelat to, co udelat nedokazali… ‚Novacek,‘ pomyslel si o Sorocinskem. ‚Moc toho namluvi.‘
Kdyz Galcev rekl poctvrte, ze je to nesmysl, Sidorov vystoupil ze stroje. Jakmile ho Sorocinskij spatril, prestal mluvit a vyskocil. Drzel pulku nedozraleho melounu, v nemz trcel nuz. Galcev stale sedel se zkrizenyma nohama.
„Chcete meloun, Michaile Albertovici?“ zeptal se Sorocinskij.
Sidorov zavrtel hlavou a zastrcil ruce do kapes. Dival se na vrcholek sopky. Rude zablesky na trpytivem povrchu Vajicka pozvolna pohasinaly. Rychle se stmivalo. Z mlhaveho sera nahle vysvitla hvezda a pomalu se pohybovala po tmavomodre obloze.
„Sputnik osm,“ rekl Galcev.
„Ne,“ jiste ho opravil Sorocinskij. „To je Sedmnactka.“
Sidorov, ktery vedel, ze je to sputnik osm, si povzdychl a sel k sopce. Mel Sorocinskeho plne zuby a navic musel prohlednout kamery.
Kdyz se vracel, uvidel svetlo. Neunavny Sorocinskij rozdelal taborak, stal ted u ohne v malebne poze a maval rukama:
„…cil — to je pouze prostredek,“ zaslechl Sidorov. „Stesti neni jenom ve stesti samem, ale v ceste k nemu…“
