„Ted dovolte, Gennadiji, abych vas mohl opustit. Za dvacet minut mi zacina sondaz.“
„Samozrejme,“ rekl Komov. „Dekuji, Rju. Zajdete k nam na veceri.“
Rju pohledl na hodinky a rekl: „Dekuju, ale neslibuji vam to.“
Mboga si oprel karabinu o zed nejblizsi budovy, nafukoval stan rovnou uprostred ulice. Zakyval na Vasedu a usmal se na Komova, az se mu rozsirily blede rty na vrascite tvari.
„Skutecne dokonala planeta, Gennadiji,“ rekl. „Chodi se tu beze zbrane, stan si clovek postavi rovnou v trave… A jeste tohle…“
Ukazal hlavou na Fokina a Tanu. Oba archeologove kolem sebe vyslapali travu a meli ted praci se stavbou expresni laboratore. Inzenyrka mela na sobe hedvabne tricko a kratke kalhoty. Jeji tezke boty staly v plne krase na strese budovy, kombineza se povalovala vedle na balicich. Fokin v trenyrkach si zurive pretahoval pres hlavu propocenou bundu.
„Pane boze,“ rikala Tana, „jak jsi to zapojil akumulatory?“
„Hned to bude, Tanecko,“ zamumlal Fokin.
„Kdepak, tohle neni Pandora,“ rekl Komov. Vytahl z baliku druhy stan a zacal k nemu pripojovat odstredive cerpadlo. ‚No jo, to neni Pandora,‘ pomyslel si a vzpominal, jak se na Pandore prodirali temnymi dzunglemi, jak meli na sobe tezke obleky s dokonalou ochranou, jak jim ruce vytahoval neskladny dezintegrator s uvolnenou pojistkou. Pod nohama jim to cvachtalo, pri kazdem kroku se na vsechny strany rozbihala nejruznejsi mnohonoha havet a nad hlavou spleteninou lepkavych vetvi jim svitila dve krvava slunce stojici blizko sebe. Kdyby tak slo jenom o Pandoru! Na vsech planetach, ktere mely atmosferu, postupovali Hledaci i Vysadkari s maximalni opatrnosti, hnali pred sebou radu pruzkumnych robotu, samohybnych kybernetickych laboratori, toxikoanalyzatory, kondenzovana mracna univerzalnich virofobu. Okamzite po pristani musel kapitan korabu termitem vypalit bezpecnostni plochu. Za nejvetsi zlocin byl povazovan navrat na korab bez predbezne dezinfekce a dezinsekce. Neviditelne zrudy horsi nez mor a lepra cihaly na neopatrne. Tak tomu bylo pred pouhymi triceti lety.
Tak to mohlo byt i nyni na dokonale planete Leonide. Tady je take mikrofauna, a je velice bohata. Avsak pred triceti lety nalezl malicky doktor Mboga na strasne planete Pandore „bakterii zivota“, profesor Karpenko odhalil na Zemi bioblokadu. Jedna injekce denne. Je to mozne dokonce jednou za tyden. Komov si otrel zpoceny oblicej a zacal si rozepinat bundu.
Kdyz se slunce sklanelo k zapadu a nebe na vychode se z belave barvy zmenilo na tmavofialovou, usedli k veceri. Napric ulice staly tri stany, baliky a bedny se zarizenim byly peclive naskladany podel zdi jedne z budov. Fokin vzdychal a pripravoval veceri. Vsichni meli hlad, proto se rozhodli na Rju necekat. Z tabora ho bylo videt, jak sedi na strese sve laboratore a neco provadi s antenami.
„Nevadi, neco mu nechame,“ slibila Tana.
„Ale co,“ namitl Fokin, kdyz si pochutnaval na telecim mase, „az mu vytravi, tak prijde.“
„Ten vrtulnik jsi nepostavil moc sikovne, Geno,“ rekla Tana. „Nevidime takhle vubec na reku.“
Vsichni najednou pohledli na vrtulnik. Bylo tomu skutecne tak.
„Krasny vyhled na reku je ze strechy,“ rekl chladnokrevne Komov.
„To neni pravda,“ rekl Fokin, ktery sedel k rece zady, „vubec se neni na co divat.“
„Jak to, ze ne?“ namitl Komov. „Copak na to teleci nevidis?“
Po jidle si Fokin lehl na zada a dival se do nebe.
„Ja ted zrovna premyslim,“ zacal uvazovat a utiral si pri tom vousy ubrouskem, „jak se do tech hrobu dostaneme?“ Zapichl prst ve smeru nejblizsi budovy. „Budeme to kopat, nebo zed prorizneme?“
„To prece neni zadny problem,“ rekl line Komov. „Problem je, jak se dovnitr dostavali ti, co to postavili. Ti taky rozrezavali zdi?“
Fokin zamyslene pohledl na Komova a zeptal se: „Co ty o nich vlastne vis? Ti se treba dovnitr vubec dostavat nemuseli.“
„Jasne,“ rekla Tana. „Nova myslenka stavitelska. Clovek si sedl na travu, udelal si kolem dokola zdi a strop a… a…“
„A odesel,“ dokoncil to Mboga.
„A co kdyz to skutecne jsou hrobky?“ rekl Fokin vyzyvave. Chvili tu myslenku vsichni vazili.
„Jak to vypada s rozborem, Tatano?“ zeptal se Komov.
„Vapenec,“ rekla Tana. „Uhlicitan vapenaty. Se spoustou primesi, prirozene. Vite ale, cemu se to vsechno nejvic podoba? Koralovym utesum. A jeste pravdepodobnejsi je to, ze cela budova se sklada z jednoho jedineho kusu…“
„Monolit prirodniho puvodu.“
„Prirodni puvod!“ zvolal Fokin. „Charakteristicka zakonitost: kdyz se objevi nove stopy, hned se najde nekdo, kdo prohlasi, ze je to dilo prirody…“
„Zitra vezmeme intravizor a uvidime,“ slibila Tana. „Nejdulezitejsi je, ze vapenec nema nic spolecneho s jantarinem, ze ktereho je postaveno mesto na Marsu. A taky na Vladislave.“
„To pak znamena, ze se jeste nekdo potuluje po planetach,“ rekl Komov. „Bylo by dobre, kdyby nam po sobe zanechali neco podstatnejsiho.“
„Najit tak knihovnu,“ vydechl Fokin. „Nebo nejake stroje!“ Chvili se odmlceli. Mboga si nacpaval kratkou dymku. Sedel ted na bobku a zamyslene se dival nad stany do svetle oblohy. Jeho drobna tvar pod bilym satkem vyjadrovala naprosty klid a vyrovnanost.
„Jake je tu ticho,“ rekla Tana.
Najednou sem doletela od zakladny serie vybuchu.
„Zatracene!“ zabrucel Fokin. „Proc to dela?“
Mboga vypustil dymove kolecko, sledoval ho ocima a rekl tise:
„Ja vas, Borjo, chapu. Prvne v zivote mi nedela poteseni naslouchat, jak na cizi planete pracuji stroje.“
„Jenze mne nijak cizi nepripada,“ rekla Tana.
Neznamo odkud priletel s hlasitym bzucenim velky cerny brouk, nekolikrat nad Vyzkumniky zakrouzil a znovu odletel. Tana vstala a odesla do stanu. Komov take vstal a rozkosnicky se protahl. Bylo tu obdivuhodne ticho, lide se tu citili neuveritelne dobre, ze Komov zrozpacitel, kdyz Mboga najednou vyskocil, jako kdyby ho nekdo vytrelil, a znehybnel obraceny k rece. Komov tam take pohledl. K taboru se blizila obrovita hora. Vrtulnik ji castecne skryval, ale bylo videt, jak se koleba a jak se vecerni slunce trpyti na vlhkych bocich mohutnych jako hrosi bricho. Zvire se pohybovalo pomerne rychle, rozhrnovalo travu a Komov uzasle sledoval, jak se vrtulnik naklonil a zacal se pokladat na bok. Mezi zdi budovy a vrtulnikem se protahla nizka mohutna hlava se dvema velkymi vyrustky. Komov videl dve male hloupe oci a pripadalo mu, ze se divaji rovnou na neho.
„Pozor!“ vykrikl.
Vrtulnik se prevratil a v trave se opiral o listy vrtule. Obluda pokracovala v tazeni na tabor. Mela nejmene tri metry do vysky, siroke boky se ji pravidelne vzdouvaly a bylo slyset rovnomerne hlasite oddychovani.
Za Komovovymi zady cvakl zaver Mbogovy pusky. Vtom se Komov vzpamatoval a rozbehl se ke stanum. Fokin utikal po ctyrech, presto Komova predbehl. Obluda od nich byla dvacet metru.
„Stacite rozebrat tabor?“ zeptal se rychle Mboga.
„Ne,“ odpovedel Komov.
„Budu strilet!“ rekl Mboga.
„Pockejte,“ rekl Komov. Vykrocil kupredu, mavl rukou a volal: „Stuj!“
Hora ziveho masa se na chvili zastavila. Hrbolate celo se najednou nakrcilo a rozevrela se tlama velka jako kabina vrtulniku; byla plna zelene rozzvykane travy.
„Geno!“ vykrikla Tana. „Okamzite zpatky!“ Obluda ze sebe vydala tahly sipavy zvuk a zacala postupovat jeste rychleji.
„Stuj!“ znovu vykrikl Komov, ale uz v tom nebylo prilis presvedceni. „Podle vseho to je bylozravec,“ prohlasil a zacal ustupovat ke stanum.
Ohledl se. Mboga stal s namirenou puskou. Tana si uz zacpavala usi. Vedle Tani s balikem na zadech stal Fokin. Vousy mel rozjezene.
„Tak vystreli na nej dneska nekdo, nebo ne?“ vykrikl neprirozenym hlasem. „Mam prenaset intravizor, nebo…“
Zahrmel vystrel. Poloautomaticka lovecka puska mela razi 16,3 mm a kulka narazila ze vzdalenosti deseti kroku silou osmi tun. Strela zasahla presne stred cela mezi dvema vyrustky. Obluda naplno dosedla na zadni. Nova rana. Druhy zasah prevratil obludu na zada. Kratke tluste nohy se krecovite zachvely, z huste travy se k lidem
