Leonide bylo docela jine. Dve rady sedivych krabic z poroviteho vapence.
„Vy jste tam byl po Gorbovskem?“ zeptal se Komov.
„Ne,“ odpovedel Rju, „nebyl jsem tam ani jednou. Ostatne jsem na to ani nemel cas. Navic nejsem prece zadny archeolog, jsem fyzik zabyvajici se studiem atmosfery. A navic me Gorbovskij zadal, abych tam nechodil.“
Od stavby k nim dolehl vybuch, do vzduchu vyletela husta, cervena oblaka dymu, skrze ktera bylo videt hladke zdi vybudovaneho skladu. Pak bylo videt, jak se kyberneticke stroje seradily a zamirilily k rece.
„Kam to jdou?“ zvedave se zeptal Fokin.
„Jdou se koupat,“ rekla Tana.
„Budou ted srovnavat zaval,“ vysvetlil Rju. „Sklad uz je temer hotovy. Cely jejich system dostane jiny program. Budou stavet hangar a vodovod.“
„Vodovod?!“ nadsene rekl Fokin.
„Presto by bylo lepsi posunout zakladnu dal do mesta,“ rekl vahave Komov.
„To je rozhodnuti Gorbovskeho,“ rekl Rju. „Neni vhodne vzdalovat se prilis od zakladny.“
„To je spravne,“ souhlasil Komov. „Jenom aby kyberneticke stroje neposkodily mesto…“
„Co vas to vede. Vubec se tam nedostanou.“
„To je ale dokonala planeta!“ rekl Mboga.
„Ano,“ radostne pritakal Rju. „Reka, vzduch, zelen, zadni komari, zadny skodlivy hmyz…“
„Uplne dokonala planeta,“ opakoval Mboga.
„Da se tu koupat?“ zeptala se Tana.
Rju pohledl na reku. Byla nazelenala, kalna, byla to ale opravdova reka s opravdovou vodou. Leonida byla prvni planetou, na niz byl vzduch vhodny k dychani a opravdova voda.
„Ja si myslim, ze ano,“ rekl Rju. „Je tedy pravda, ze ja sam jsem se nekoupal, ale to proto, ze jsem nemel cas.“
„To my se budeme koupat kazdy den,“ rekla Tana.
„Aby ne!“ zvolal Fokin. „Kazdy den! Trikrat denne! Nebudeme delat nic jineho, nez se cele dny koupat!“
„Tak jo,“ rekl Komov. „A co je to tamhle?“ Ukazal prstem na spoustu plochych pahorku na obzoru.
„To nevim,“ rekl Rju. „Tam jeste nikdo nebyl. Walkenstein znicehonic onemocnel a Gorbovskij musel odletet. Stacil mi tu vylozit jenom zarizeni a byl pryc.“
Chvili stali mlcky a divali se na pahorky na obzoru. Pak Komov rekl:
„Za takove tri dny si vyletim podel reky.“
„Jestli tu jsou jeste nejake stopy,“ rekl Fokin, „pak je musime hledat pobliz reky.“
„To jiste,“ zdvorile souhlasil Rju. „Ted ale pojdme ke mne.“
Komov se ohledl na vrtulnik.
„Nevadi, klidne tu muze zustat,“ rekl Rju. „Hrosi na tyhle kopce nechodi.“
„Coze?“ rekl Mboga. „Hrosi?“
„Ja jim tak rikam. Zdalky pripominaji hrochy, zblizka jsem je ovsem nevidel.“
Zacali sestupovat z pahorku.
„Na druhe strane je trava nesmirne vysoka, videl jsem jim jenom hrbety.“
Mboga sel vedle Rjua mekkym pruznym krokem. Trava jako by ho obtekala.
„Pak tu jsou jeste ptaci,“ pokracoval Rju. „Jsou velci a nekdy letaji strasne nizko. Jeden mi malem srazil lokator.“
Aniz zpomalil, Komov pohledl na oblohu a zaclonil si oci.
„Musim odeslat radiogram na Slunecnici. Nemohl bych pouzit vasi vysilacky?“
„Beze vseho,“ rekl Rju. „Vite, Percy Dixon chtel jednoho zastrelit, mluvim zase o tech ptacich, ale Gorbovskij to nedovolil.“
„A proc?“ zeptal se Mboga.
„To nevim,“ odpovedel Rju. „Gorbovskij se strasne rozzlobil a chtel dokonce vsem odebrat pusky.“
„Nam je odebral,“ rekl Fokin. „Byl z toho veliky skandal na Rade. Proste to bylo dost trapne a Gorbovskij nas vsechny odrovnal svou autoritou.“
„Jedine u Lovce Tory se mu to nepodarilo,“ poznamenala Tana.
„Ano, ja jsem si pusku vzal,“ rekl Mboga. „Ja ale Gorbovskeho chapu. Tady cloveka ani nenapadne strilet.“
„Stejne ma ale Gorbovskij nekdy podivne napady,“ dal se slyset Fokin.
„To je mozne,“ rekl Rju zdrzenlive.
Dosli k prostorne kopuli laboratore s nizkymi kulatymi dvermi. Nahore se otacely v ruznych smerech tri zamrizovane misy lokatoru.
„Tak tady si muzete postavit stany,“ rekl Rju. „A kdyz budete potrebovat, dam prikaz strojum a ty vam postavi neco solidnejsiho.“
Komov pohledl na kopuli, podival se na oblaka zarudleho a cerneho dymu za laboratori, pak se ohledl na sedive strechy a rekl provinile:
„Poslyste, Rju, mam obavy, ze bychom vam tu prekazeli. Co kdybychom se usadili rovnou ve meste?“
„Pak je to tu citit nejakou spaleninou,“ dodala Tana, „a ja se navic bojim kybernetickych stroju…“
„Ja se jich bojim taky,“ rekl rozhodne Fokin.
Rju urazene pokrcil rameny.
„Jak si prejete,“ rekl, „podle meho tu je velmi hezky.“
„My si postavime stany,“ rekla Tana, „pak se k nam prestehujete. Uvidite, ze se vam to bude libit.“
„Hmmm,“ rekl Rju. „Snad… Ale ted vas zvu ke mne.“
Archeologove se predem sklonili a zamirili k nizkym dverim. Mboga sel jako posledni, jako jediny temer nemusel hlavu sklanet.
Rju se zdrzel na prahu. Rozhledl se a uvidel udupanou pudu, zazloutlou seslapanou travu, fadni hranici litoplastu a pomyslel si, ze to tu skutecne pachne spaleninou.
Mesto se skladalo z jedine ulice, velice siroke, zarostle hustou travou. Ulice vedla temer presne po rovniku a koncila pobliz reky. Komov se rozhodl rozbit tabor uprostred mesta. S praci zacali ve tri hodiny mistniho casu (den a noc na Leonide znamenalo sedmadvacet hodin a nekolik minut).
Vedro jako kdyby se vystupnovalo. Naproste bezvetri, nad sedymi soubeznymi budovami se chvel horky vzduch, jenom v jizni casti mesta, nedaleko reky, bylo nepatrne chladneji. Fokin se o tom vyjadril, ze to tu voni senem a trochu jako na chlorelove plantazi.
Komov vzal Mbogu a Rju, ktery se jim nabidl, ze pomuze, sedl do vrtulniku a vydal se k vysadkovemu modulu pro zarizeni a potraviny, zatimco Tatana s Fokinem se zabyvali fotografovanim mesta. Zarizeni moc nemeli, takze vsechno prevezli nadvakrat. Kdyz prileteli prvne, Fokin, ktery pomahal pri vykladani, oznamil, ze vsechny budovy ve meste si jsou svymi rozmery velice podobne. ‚To je velice zajimave,‘ rekl zdvorile Rju. ‚To dokazuje,‘ oznamil Fokin, ‚ze vsechny budovy maji jedno a totez urceni. Ted zbyva uz jenom zjistit,‘ dodal v hlubokych uvahach,jake urceni to je!‘
Kdyz se vrtulnik vratil podruhe, Komov uvidel, ze Tana s Fokinem vztycili vysokou tyc a na ni vyvesili neoficialni vlajku Hledacu — bilou plochu se sedmihrannou matkou. Kdysi davno, to uz je cele stoleti, jeden z velkych meziplanetarnich letcu, jinak odpurce myslenky studovat znamky jinych civilizaci ve vesmiru v navalu zlosti prohlasil, ze za nezvratne svedectvi skutecne existence rozumnych bytosti je ochoten povazovat jenom kolo na hrideli, nakres Pythagorovy vety vytesany do skaly a sedmihrannou matku. Hledaci tuto hozenou rukavici zvedli a dali si do znaku sedmihrannou matku. Komov vzdal hrde vlajce cest. Bylo spaleno mnoho pohonnych hmot a proletano mnoho parseku od doby, kdy tato vlajka vznikla.
Prvne ji vztycili nad kruhovymi ulicemi prazdneho mesta na Marsu. Tehdy jeste panovaly nazory, ze mesto i sputniky Marsu jsou prirodniho puvodu. Tehdy jeste i ti nejodvaznejsi Hledaci povazovali mesto i sputniky za jedine stopy tajuplne zmizele martanske civilizace. Pak lide museli proletat mnoho parseku, prekopat mnoho pudy, nez dosli k jedine hypoteze: prazdna mesta a opustene sputniky jsou dilem bytosti z daleke nezname soustavy planet A pak prislo tohle mesto na Leonide…
Komov vyvalil z kabiny vrtulniku posledni balik, seskocil do travy a prudce zabouchl dvere. Rju k nemu pristoupil a shrnoval si rukavy:
