Voda v hloubce nebyla prilis studena, presto jsem slusne prostydl. Sedel jsem na dne rovnou pod strzi, celou hodinu opatrne otacel hlavou a uprene se dival do nazelenaleho kalneho sera. Musel jsem sedet bez hnuti, protoze septopodi jsou zivocichove bazlivi a neduverivi, daji se zastrasit sebeslabsim zvukem, prudsim pohybem, pak jsou najednou pryc a vrati se az v noci, a to je lepsi se s nimi vubec nesetkavat.
Pod nohama mi rejdil uhor, snad desetkrat preplul kolem mne vazny pruhovany okoun a porad se vracel. Pokazde se zastavil a poulil na mne sve bezmyslenkovite velike oci. Jakmile odplul, nad hlavou se mi objevilo hejno stribritych drobnych rybek, ktere si z prostoru nade mnou udelalo pastviste. Kolena i ramena jsem mel cela zdrevenela, obaval jsem se jenom, aby Maska, kdyz se me jeste nedockala, nesla take do vody a nechtela me hledat a zachranovat. Nakonec jsem si tak jasne predstavil, jak ceka rovnou u vody, jak ji je strasne, jak se chce potopit a najit me, ze jsem se rozhodl sam vylezt ven, ale z rostlinstva asi dvacet kroku ode mne konecne vyplaval septopod.
Byl to pomerne velky exemplar. Objevil se bezhlucne a hned se jako prizrak hrnul kulatym sedivym trupem dopredu. Belavy plast mekce, jakoby uvolnene a bezvladne pulsoval, naplnoval se vodou a hned zase vyprazdnoval, zlehka se kolebal ze strany na stranu. Konce pokrcenych rukou se podobaly velikym kusum starych hadru, tahly se za telem a v soumraku se matne leskla skvira starim uzavreneho oka. Plaval si pomalu v podivne vyhruzne strnulosti, jak to maji v tuto denni dobu ve zvyku, neznamo kam a neznamo proc. Pricinou jeho pohybu byly zrejme ty nejprimitivnejsi a nejnepochopitelnejsi pudy, tytez, ktere mozna ridi pohyb ameby.
Pomalu a plynule jsem zvedl znackovac, pohnul hlavni a zamiril na vyduta zada. Stribrity drobny predmet se najednou mihl a pak zmizel a mne pripadalo, ze se vicko nad obrovitym skelnatym okem zachvelo. Uvolnil jsem kohoutek a okamzite jsem se odrazil ode dna, abych se chranil pred jedovatou sepii. Kdyz jsem znovu pohledl dolu, septopoda jsem nevidel, jenom celistvy modrocerny oblak se siril vodou a potahoval dno. Vynoril jsem se na hladinu a plaval ke brehu.
Byl horky den bez mracku, nad vodou se vznasel chvejivy opar, obloha byla prazdna a bila, jenom za lesy se tycily jako veze nehybne sedomodre mracne hrady.
V trave pred nasim stanem sedel neznamy clovek v pestrych plavkach, kolem hlavy mel ovazany satek. Byl opaleny a vypadal, jako kdyby byl samy sval, ve skutecnosti byl vsak neuveritelne slachovity, jako kdyby mel pod kuzi spletena lana. Na prvni pohled bylo mozno poznat, ze je to clovek nadmiru silny. Pred nim stala moje Masa v modrych plavkach — dlouhe nohy, cerna, s drdolem vyrudlych vlasu nad vystouplymi obratly. Kdepak, nesedela nad vodou v ocekavani sveho otce, vasnive neco povidala tomu slachovitemu strejdovi a mavala pritom rukama. Bylo mi az trapne, ze me sama neuvidela. Ale ten strejda si me vsiml. Rychle otocil hlavu, chvili se dival, pak se usmal a zamaval otevrenou dlani. Maska se obratila a radostne vykrikla:
„Tak tady ho mate!“
Vyskrabal jsem se na travu, stahl si masku a otrel si oblicej. Strejc me s usmevem pozoroval.
„Kolik jsi jich oznackoval?“ zeptala se Maska vecne.
„Jednoho.“ Celisti jsem mel cele ztuhle.
„Prosim te,“ rekla Masa. Pomohla mi stahnout akvastat a ja jsem se roztahl na trave. „Vcera oznacil dva,“ vysvetlovala Masa. „Predevcirem ctyri. Jestli to pujde takhle dal, budeme muset odjet k jinemu jezeru.“ Vzala rucnik a zacala mi trit zada. „Jsi jako cerstve mrazeny houser,“ oznamila mi. „Tohle je Leonid Andrejevic Gorbovskij. Je to astroarcheolog. A tohle je, Leonide Andrejevici, muj otec. Jmenuje se Stanislav Ivanovic.“
Slachovity Leonid Andrejevic zakyval hlavou a usmival se.
„Pekne jste tam prostydl,“ rekl. „A tady je tak nadherne — slunce, travicka…“
„Za chvilku to prejde,“ rekla Masa a trela mi zada, sec mohla. „Je to v podstate vesely clovek, jenom strasne prostydl…“
Bylo mi jasne, ze tu o mne napovidala kdovico a ted usiluje o to, aby mi nepokazila reputaci. At se snazi. Nemel jsem na nic podobneho cas — cvakaly mi zuby.
„My jsme tu s Masou o vas meli strach,“ rekl Gorbovskij. „Dokonce jsme se chteli potopit za vami, jenze ja to neumim. To vy si asi nedovedete predstavit cloveka, ktery se pri praci nemusel jeste ani jednou potapet…“ Svalil se na zada, otocil se na bok a podeprel se o ruku. „Zitra odletam,“ sdelil duverne. „A nemam potuchy, kdy si zase budu moci polezet na travicce u jezera a kdy se budu moci potapet s akvastatem…“
„Tak do toho,“ navrhl jsem mu.
Pozorne prohledl na akvastat a sahl si na nej.
„To jiste,“ rekl a lehl si na zada.
Zalozil si ruce za hlavu, dival se na me a pomalu mrkal ridkymi rasami. Bylo v nem neco neuveritelne pritazliveho. Nedokazu ale rict, co to bylo. Snad to byly oci — duverive, trochu posmutnele. Nebo to, ze mu odstavalo ucho od satku a pusobilo tak legracne. Kdyz se na me vynadival, sklouzl pohledem na modrou vazku houpajici se na trave. Rty se mu nezne protahly, jako kdyby chtel zapiskat.
„Vazka…“ rekl. „Malinka vazka. Modra… Od jezera… Kraska… Pozorne si sedi, kouka, kde by co slupla…“ Vztahl k ni ruku, ale vazka sklouzla z travy a obloukem odletela k rakosi. Sledoval ji pohledem a pak znovu ulehl. „Je to vsechno moc slozite, pratele,“ rekl a Maska se do neho hned vpila kulatyma ocima. „Je prece dokonala, nadherna a vsim spokojena. Snedla mouchu, rozmnozila se a zbyva ji cas i na umreni. Jednoduche, nadherne, racionalni. Zadna dusevni nejistota, zadne trapeni pro lasku, ani uvedomelost, ani smysl pro existenci…“
„Stroj!“ rekla najednou Maska. „Nudne kyberneticke zarizeni.“
Tak tohle je moje Maska! Malem jsem se rozchechtal, ale udrzel jsem se, jenom jsem zafunel, pripadlo mi, ze se na me nespokojene podivala.
„Nudny,“ souhlasil Gorbovskij. „Prave. A ted si, soudruzi, predstavte jedovatou zlutozelenou vazku s cervenymi pricnymi pruhy, s rozpetim kridel sedm metru, odporny cerny sliz na celistich… Predstavujete si to?“ Zvedl oboci a pohledl na nas. „Vidim, ze jste si to nepredstavili. Utikal jsem pred nimi jako sileny, a to jsem drzel v rukou zbran… A tak se naskyta otazka — co maji spolecneho tahle dve nudna kyberneticka zarizeni?“
„Ta zelena,“ rekl jsem, „ta je z jine planety, ze je to tak?“
„Jiste.“
„Z Pandory?“
„Prave z Pandory,“ rekl.
„Co maji spolecneho?“
„Tak, co maji spolecneho?“
„To je prece jasne,“ rekl jsem. „Stejna uroven zpracovavani informaci. Reakce na urovni instinktu.“
Povzdechl si.
„To jsou slova,“ rekl. „Skutecne, nezlobte se, ale jsou to doopravdy jenom slova. Tohle mi nepomuze. Mam hledat stopy po rozumu ve vesmiru, jenze ja nevim, co to je rozum. Rikaji mi porad neco o ruzne urovni zpracovavani informaci. Ja prece ale vim, ze mezi mnou a vazkou je ve zpracovani informaci rozdil, ale to vsechno je pouha intuice. Vy mi reknete — nasel jsem termitiste — jsou to stopy po rozumu, nebo ne? Na Marsu a na Vladislave nasli budovy bez oken, bez dveri. Jsou to stopy po rozumu? Co mam hledat? Trosky? Napisy? Rezavy hrebik? Sedmihrannou matku? Jak mohu vedet, jake po sobe zanechavaji stopy? Co kdyz je jejich cilem likvidovat atmosferu vsude, kamkoli se dostanou? Nebo budovat prstenec kolem planet. Nebo hybridizovat zivot. Nebo zivot vytvaret. Treba je tahleta vazka kyberneticke zarizeni, ktere bylo uvedeno v cinnost kdysi v davnych dobach. To uz nemluvim jenom o vlastnich nositelich rozumu. Muzeme klidne dvacetkrat projit kolem a jenom ohrnovat nos nad nejakym zviretem, ktere si chrochta v louzi. To zvire si te prohlizi krasnyma zlutyma ocima a uvazuje: ‚To je zajimave. Bezpochyby jde o novy druh. Je nutno se sem vratit s expedici a ulovit aspon jeden exemplar!‘
Zakryl si oci dlani a zacal si piskat pisnicku. Maska ho hltala ocima a vyckavala. Ja jsem taky cekal a soucitne jsem si myslel: to je tezka prace, kdyz neni presne vymezen ukol. To se to spatne pracuje. Clovek se pak potaci ve tme, nema z toho ani radost, ani uspokojeni. Uz jsem o tech astroarcheolozich slysel. Nikdo je nemohl brat vazne. A taky nebral.
„Ale rozum ve vesmiru existuje,“ rekl najednou Gorbovskij. „O tom nelze pochybovat. Ted uz vim, ze existuje. Neni jen takovy, jak si predstavujeme. A nehledame ho na spravnem miste. A taky nehledame spravnym zpusobem. Jednoduse nevime, co hledame…“
‚To je prave to,‘ pomyslel jsem si. ‚Neni to ten pravy, neni to na tom pravem miste, nehledame ho vhodnym zpusobem… To neni dobre, soudruzi… To je uplna klukovina…‘
„Tak treba takove Volani prazdna,“ pokracoval. „Slysel jste je? Urcite ne. Pred pul stoletim se o tom psalo, ale
