ted uz se o tom nikdo ani nezmini. Protoze, jestli to sledujete, neni tu zadny posun, a kdyz neexistuji posuny, pak treba ani neexistuji ta Volani. Vzdyt u nas je prece dost takovych dobraku — sami se ve vede moc nevyznaji, protoze jsou lini, nebo toho moc nepochytili, ale z doslechu vedi, ze clovek je vsemohouci. Clovek je vsemohouci, jenze ve Volani prazdna se nevyzna. Clovek aby se stydel, nebudeme o tom radeji mluvit… Takovy levnoucky antropocentrismus…
„A co to je to Volani prazdna?“ zeptala se Maska tichounce a nejiste pohledla na Gorbovskeho.
„To je takovy zajimavy efekt. V nekterych smerech ve vesmiru. Kdyz se zapoji palubni prijimac na automaticke ladeni, pak se drive nebo pozdeji naladi na podivne vysilani. Ozve se hlas, klidny a vyrovnany hlas, a opakuje stale jednu a tutez vetu v rybim jazyce. Po radu let ho chytame, po radu let se opakuje jedno a totez. Ja jsem to slysel, mnoho lidi to slyselo, ale moc malo jich o tom mluvi. Neni nic prijemneho na to vzpominat. Vzdyt vzdalenost od Zeme je nepredstavitelna. Eter je prazdny, dokonce ani poruchy nejsou slyset, jenom slaby sum. A najednou se ozve ten hlas. Clovek je na hlidce sam. Vsichni spi, je ticho, trochu jde na tebe strach — a do toho ten hlas. Vazne, neni to prijemne, na mou dusi. Existuji zaznamy toho hlasu. Mnozi se pokouseli desifrovat ho, pokouseji se o to i nyni, ale podle mne to nema smysl… Existuji i jine zahady. Hvezdoletci by mohli vypravet o mnoha vecech, ale nevypraveji radi…“ odmlcel se a pak dodal s jakymsi smutnym nalehanim: „To clovek musi pochopit. Neni to jednoduche. Vzdyt my sami take nevime, na co mame cekat. Mohou se s nami setkat kazdym okamzikem. Tvari v tvar. A mohou byt — chapejte to — mohou byt nepredstavitelne nad nami. Vubec nemusi vypadat tak jako my a navic budou nepredstavitelne nad nami. Dohadujeme se o srazkach a konfliktech, o vselijakem chapani humannosti a dobra, ale ja se toho nebojim. Bojim se nepredstavitelneho ponizeni lidstva, gigantickeho psychologickeho soku. Vzdyt my jsme prece take hrdi. Vytvorili jsme pozoruhodny svet, tolik toho vime, prodrali jsme se do Velkeho vesmiru. Tam objevujeme, ucime se, studujeme — co? Pro ne je tento Vesmir rodistem. Ziji tam miliony let tak, jako my zijeme na Zemi a jenom se nam divi: kde se tu tohle vsechno mezi hvezdami vzalo?“
Najednou se odmlcel a prudce vstal, naslouchal. Pak sebou trhl.
„To byl hrom,“ rekla potichu Maska. Pohledla na neho s pootevrenymi usty. „Hrom… bude bourka…“
Stale naslouchal a patral ocima po obloze.
„Bane, to neni hrom,“ promluvil nakonec a znovu si sedl. „To je dalkovy spoj. Tamhle, vidite?“
Na sedivych mracich se mihl a zase zmizel trpytivy prouzek. A nebe znovu slabe zahrmelo.
„Tak a ted sed, cekej,“ rekl nesrozumitelne. Pohledl na mne s usmevem, ale v ocich mel smutek a napjate vyckavani. Pak to vsechno zmizelo a oci mel najednou jako drive duverive. „A cim se zabyvate vy, Stanislave Ivanovici?“ zeptal se.
Bylo mi jasne, ze chtel zmenit tema rozhovoru, a tak jsem zacal vypravet o septopodech. O tom, ze patri k podskupine dvouzabernich ze skupiny hlavonozcu mekkysu a ze tvori samostatny, drive neznamy kmen tridy chobotnic. Jsou charakteristicti redukci treti leve ruky, sude ke treti prave hektokotilizovane, tremi radami prisavnych bradavek na rukou, neobycejne mohutne vyvinutymi venoznimi srdci, pro hlavonozce maximalnim soustredenim hlavni nervove soustavy a nekterymi dalsimi zvlastnostmi, ktere uz nejsou tak dulezite. Poprve byli zjisteni nedavno, kdyz se jednotlive exemplare objevily u vychodnich a jihovychodnich brehu Asie. Po roce se zacaly objevovat v dolnim toku velkych rek — Mekongu, Jang-tse, Chuang-che a Amuru, a dokonce v jezerech pomerne daleko od morskych brehu — napriklad v tomto. Je to ohromujici, protoze hlavonozci se vyhybaji dokonce arktickym vodam, kde je nizsi hustota soli. A temer nikdy nevystupuji na sous. Fakt ale zustane faktem: septopodi se citi vytecne ve sladke vode a na sous vystupuji. Vylezaji na lodky a na mosty, nedavno dva septopody objevili v lese asi tricet kilometru odtud… Maska me neposlouchala. Tohle vsechno jsem ji uz vypravel. Vlezla do stanu, prinesla odtud malou prijimacku a zapojila automaticke ladeni. Podle vseho se nemohla dockat, aby chytila volani prazdna.
Gorbovskij vsak naslouchal velmi pozorne.
„Ti dva byli zivi?“ zeptal se.
„Ne, nasli je mrtve. Tenhle les, to je rezervace. Septopody tam uslapala a napul snedla divoka prasata. Ale tricet kilometru od vody jeste zili! Plastovy prostor meli oba plny vlhkych vodnich rostlin. Zrejme tak si vytvareji urcitou zasobu vody pro prechody po sousi. Ty vodni rostliny byly z jezera. Zcela jiste tahli od techto jezer dal k jihu, do nitra souse. Je treba ovsem rict, ze vsechny dosud chycene exemplare byli urostli samci. Ani jedina samice, ani jedine mlade. Samice a mladata zrejme nemohou zit ve sladke vode a vychazet na sous.
„Vsechno to bylo nesmirne zajimave,“ rekl jsem. „Byva prece pravidlem, ze zivocichove v mori vyrazne meni zpusob zivota jenom v obdobi rozmnozovani. To je instinkt nuti odchazet na zcela vyjimecna mista. Ale tady nemuze byt o rozmnozovani ani reci. Tady jde o nejaky jiny instinkt, mozna ze je to instinkt jeste starsi a silnejsi. Pro nas je ted dulezite, abychom vysledovali jejich migracni cesty. A tak sedim v tomhle jezere deset hodin denne pod vodou. Dneska jsem oznackoval jednoho. Kdyz budu mit stesti, do vecera oznacim dalsiho nebo snad dva. V noci jsou neobycejne aktivni a vrhaji se na vsechno, co se k nim priblizi. Doslo dokonce k pripadum, kdy zautocili na lidi. Ale jenom v noci.“
Maska pustila prijimac naplno a kochala se temi silnymi zvuky.
„Dej to slabeji, Maso,“ pozadal jsem ji.
Poslechla me.
„Tak vy je tedy znackujete,“ rekl Gorbovskij. „To je legracni. A cim?“
„Ultrazvukovymi generatory.“ Vytahl jsem ze znackovace zasobnik a ukazal mu ampulku. „Takovymihle kulickami. V kulicce je generator, ktery je pod vodou slyset pres dvacet kilometru.“
Opatrne vzal ampulku do rukou a pozorne si ji prohledl. Tvar mu zesmutnela a zestarla.
„To je chytre,“ zabrucel. „Jednoduche a chytre…“
Neustale otacel v prstech ampulkou, jako kdyby ji ohmataval, potom ji polozil prede mne na travu a vstal. Jeho pohyby byly najednou pomale a nejiste. Poodesel stranou ke svym satum, zprehazel je, nasel kalhoty a jak je drzel pred sebou, znehybnel.
Dival jsem se na neho a zacal se me zmocnovat tizivy neklid. Maska drzela pripraveny znackovac, aby mu povedela, jak se s nim zachazi, take sledovala Gorbovskeho. Koutky ust ji smutne poklesly. Vsiml jsem si toho, to se ji stava casto: vyraz tvare byva stejny, jako ma clovek, ktereho pozoruje.
Leonid Andrejevic zacal najednou mluvit velice tise a v hlase mu zaznivala jakasi ironie:
„Je to legracni, cestne slovo… Jak neuveritelne dokonala analogie. Stoleti sedeli v hlubinach, teprve pak povstali a vstoupili do ciziho, pro ne nepratelskeho sveta… Co je to zene? Rikate nejaky stary instinkt? Nebo zpusob zpracovavani informaci, ktery stoupl na hladinu nesnesitelne zvedavosti? Ale vzdyt by pro ne bylo lepsi sedet doma, ve slane vode, ale ono je neco tahne… Tahne je to na breh…“ Vzpamatoval se a zacal si natahovat kalhoty. Kalhoty mel staromodni, dlouhe. Pri oblekani poskakoval po jedne noze. „Stanislave Ivanovici, vzdyt tohleto prece nejsou obycejni hlavonozci, co tomu rikate?“
„Svym zpusobem mate pravdu,“ souhlasil jsem.
Neposlouchal me. Otocil se k prijimaci a uprene se na nej dival. My s Maskou jsme na pristroj taky upreli zraky. Linuly se z nej silne kakofonicke signaly podobajici se porucham z rentgenoveho zarizeni. Maska odlozila znackovac.
„Sest celych, osm setin metru,“ rekl rozpacite. „Nejaka obsluzna stanice, co ma byt?“
Naslouchal signalum se zavrenyma ocima a s hlavou sklonenou na stranu.
„Ne, to neni osbluzna stanice,“ promluvil. „To jsem ja.“
„Coze?“
„To jsem ja. Ja — Leonid Andrejevic Gorbovskij.“
„A proc?“
Zasmal se bez sebemensi radosti.
„Mate pravdu — proc? To bych chtel moc vedet — proc.“ Natahl si kosili. „Proc tri piloti a jejich korab, ktery se vratil z linky EN 101-EN 2657, se stal zdrojem radiovych vln o delce sest celych, osmdesat tri tisiciny?“
My s Maskou jsme samozrejme mlceli. Take on se odmlcel, zapinal si sandaly.
„Prohlizeli nas lekari. Prohlizeli nas fyzici.“ Vstal a oklepal si z kalhot pisek a stebla travy. „Vsichni dosli k jedinemu zaveru: ze neco takoveho je vylouceno. To by clovek umrel smichy, kdyz se dival na jejich udivene tvare. Nam ale na mou dusi do smichu nebylo. Tolja Obozov odmitl dovolenou a odletel na Pandoru. Oznamil, ze bude radeji vyzarovat dal od Zeme. Walkenstein odesel pracovat na podmorskou stanici. Jenom ja sam se tu toulam a vyzaruji. A na neco celou tu dobu cekam. Cekam a bojim se. Bojim se, ale cekam. Chapete me?“
„Nevim,“ rekl jsem a pohledl ukosem na Masku.
„Mate pravdu,“ rekl. Vzal prijimac a zamyslene si ho polozil k odstavajicimu uchu. „Nikdo to nevi. Uz cely mesic. Neslabne to, neprestane. Ua-ui…Ua-ui… Ve dne v noci. Mame radost nebo je nam smutno. Jsme nasyceni
