nebo mame hlad. Pracujeme nebo lenosime. Ua-ui… Ale zareni Tarielu klesa. Tariel je muj korab. Ted ho odstavili. Pro jistotu. Jeho vyzarovani prekazi pri rizeni nejakych agregatu na Venusi, odtud sem posilaji dotazy, zlobi se… Zitra ho zavezu dal…“ Naprimil se, pleskl si dlouhyma rukama na boky. „No, uz musim jit. Na shledanou. Hodne uspechu. Na shledanou, Masenko. Nelamej si s tim hlavu. Je to nesmirne tezka hadanka, na mou dusi.“
Zvedl ruku s rozevrenou dlani nahoru, kyvl a sel, dlouhy, neohrabany. Divali jsme se za nim. U stanu se zastavil a rekl:
„Poslyste… Na ty septopody se snazte prece jenom byt hodni… Protoze clovek znackuje, znackuje, a kdyz je sam oznackovany, pak ma same neprijemnosti.“
A byl pryc. Jeste chvili jsem lezel na brise, pak jsem pohledl na Masku. Maska se porad divala za nim. Hned bylo videt, ze Leonid Andrejevic na ni udelal veliky dojem. Ale na me ne. Me se nijak nedotkly ty jeho predstavy o tom, ze nositele Vesmirne inteligence mohou byt nepredstavitelne nad nami. Tak at jsou. Podle meho nazoru, cim vyse budou, tim mene budeme mit sanci ocitnout se na jejich ceste. To je jako plotice, pro kterou nic neznamena sit s velkymi oky. A pokud jde o hrdost, ponizeni, sok… Docela jiste to prezijeme. Ja osobne bych to aspon nejak prezil. A to, ze objevujeme pro sebe a studujeme vesmir, ktery oni davno zabydleli, co ma byt? Vzdyt pro nas ten vesmir neni zabydleny! A oni jsou pro nas pouhou casti prirody, kterou musime objevit a prostudovat, i kdyby byli trikrat nad nami… Jsou pro nas cizi. I kdyby me treba oznackovali, to je samozrejme, tedy tak, jak ja znackuji septopody…
Pohledl jsem na hodinky a rychle jsem si sedl. Nastal cas pro navrat k praci. Poznamenal jsem si cislo posledni ampulky. Zkontroloval jsem akvastat. Vlezl jsem do stanu, nasel ultrazvukovy lokator a vlozil si ho do kapsy u plavek.
„Pomoz mi, Maso,“ rekl jsem a zacal si oblekat akvastat.
Maska sedela u prijimace a naslouchala neutichajicimu „ua-ui“. Pomohla mi navleknout akvastat a spolecne jsme vstoupili do vody. Pod vodou jsem zapojil lokator. Ozvaly se signaly, to ti, ktere jsem oznackoval, se potulovali jezerem. Vyznamne jsme na sebe pohledli a vynorili se. Maska si shrnula mokre vlasy z cela a rekla:
„Prece existuje rozdil mezi hvezdnym korabem a mokrymi rasami v zabernem vaku…“
Dal jsem ji pokyn, aby se vratila na breh a znovu jsem se potopil. Kdepak, ja bych se na miste Gorbovskeho tak nevzrusoval. Nic na tom zavazneho neni. To je jako se vsemi astroarcheology. Stopy po myslenkach. Psychologicky sok… Zadny sok nenastane. Nanejvys proste jeden druheho nezpozorujeme. Sotva jsme pro ne natolik zajimavi…
DOKONALA PLANETA
Rju stal az po pas ukryt ve stavnate zelene trave a sledoval klesajici vrtulnik. Proud vzduchu od nosne vrtule hnal po trave siroke stribrne az tmave zelene vlny. Pripadalo mu, ze pristani trva prilis dlouho a netrpelive preslapoval z nohy na nohu. Bylo strasne vedro a dusno. Drobne bile slunce stalo vysoko, od travy stoupal vlhky zar. Vrtule zasvistela silneji, vrtulnik se natocil bokem k Rjuovi, pak najednou klesl z puldruheho metru a utopil se v trave na vrcholku pahorku. Rju se k nemu rozbehl.
Motor utichl, listy vrtule se otacely stale pomaleji, az se zastavily docela. Z kabiny vrtulniku vystoupili lide. Jako prvni dlouhan v bunde s vykasanymi rukavy. Byl bez prilby, nad protahlym opalenym celem mu trcely vyrudle vlasy. Rju ho poznal — byl to vedouci skupiny Hledac Gennadij Komov.
„Bud zdrav, hospodari,“ rekl a podaval ruku. „Konnitiva!“
„Konnitiva, Hledaci,“ rekl Rju. „Vitam vas na Leonide!“ A take vztahl ruku pred sebe, ale museli k sobe ujit jeste aspon deset kroku.
„Jsem strasne, strasne rad, ze jste tu,“ rekl Rju a usmival se od ucha k uchu.
„Styskalo se vam?“
„Strasne, strasne moc se mi styskalo. Sam na cele planete.“
Za Komovovymi zady nekdo rekl „co delas, clovece“ a neco se hlasite svalilo do travy.
„To je Boris Fokin,“ rekl Komov, aniz se obratil. „Samostatne padajici archeolog.“
„Kdyz tady je takova tuha trava,“ ozval se Boris Fokin pri vstavani. Mel titerne rezave vousky, nos samou pihu a bilou penoplastovou prilbu posunutou k uchu. Ruce umazane od travy si otrel do kalhot a predstavil se: „Fokin. Hledac-archeolog.“
„Vitam vas, Fokine,“ rekl Rju.
„A tohle je Tatana Palejova, inzenyrka-archeolozka,“ rekl Komov.
Rju pristoupil blize a zdvorile sklonil hlavu. Archeolozka mela sede odvazne oci a oslnive bile zuby. Ruku mela pevnou a hrubou. Velka kombineza na ni plandala.
„Rikaji mi Tana,“ rekla.
„Rju Vaseda,“ rekl Rju. „Rju je jmeno, Vaseda prijmeni.“
„Mboga,“ rekl Komov. „Biolog a lovec.“
„Kde je?“ zeptal se Rju. „Ach prominte, prosim. Moc se omlouvam.“
„To nevadi, soudruhu Vasedo,“ rekl Mboga. „Budte zdrav!“
Mboga byl trpaslik z Konga a nad travou byla videt jenom jeho cerna hlava pevne prevazana bilym satkem. Hned vedle hlavy trcela z travy hlaven pusky.
„Tohle je Lovec Tora,“ rekla Tana.
Rju se musel sklonit, aby mohl stisknout ruku Lovci Torovi. Ted vedel, kdo je to Mboga. Lovec Tora je clen vyboru pro ochranu zivota na jinych planetach. Biolog, ktery odhalil „bakterii zivota“ na Pandore. Zoopsycholog, ktery ochocil zrudne martanske „sora-tobu chiru“, letajici pijavice. Rju byl z toho, co udelal, velice rozpacity.
„Jak vidim, jste beze zbrane, soudruhu Vasedo,“ rekl Mboga.
„Mam jenom pistoli,“ rekl Rju, „ale je strasne tezka.“
„Rozumim.“ Mboga souhlasne pokyval hlavou a rozhledl se. „Prece jen zapalili step,“ rekl potichu.
Rju se ohledl. Od pahorku az k obzoru se tahla rovina porostla nadhernou stavnatou travou. Tri kilometry od pahorku trava horela, zapalil ji reaktor vysadkoveho modulu. K vybilenemu nebi stoupaly huste chuchvalce bileho dymu. Skrze kour bylo nejasne videt vysadkovy modul — tmave vajicko na trech roztazenych nohach. Kolem modulu se cernal siroky vypaleny kruh.
„Za chvili to prestane horet,“ rekl Rju. „Je tu hodne vlhko. Pojdte, ukazu vam vase panstvi.“
Vzal Kornova za ruku a vedl ho kolem vrtulniku na druhou stranu pahorku. Ostatni sli za nimi. Rju se nekolikrat ohledl, s usmevem na ne kyvl a trpce rekl:
„Kdyz clovek vyvede neco takoveho pri pristani, nikdy to neni pekny pohled.“
„Za chvili to zhasne,“ opakoval Rju.
Za sebou slysel, jak se Fokin stara o archeolozku: ‚Opatrne, Tanecko, tady je zrejme nejaka hrouda…‘ ‚To vidim taky,‘ odpovedela archeolozka. Jen koukej na cestu sam.‘
„Tak tady je vase panstvi,“ rekl Rju.
Zelenou rovinu protinala siroka klidna reka. V zatocine u reky se leskla strecha.
„To je moje laborator,“ rekl Rju.
Vpravo od laboratore stoupaly sloupy cerveneho a cerneho koure.
„Tam se stavi sklad,“ rekl Rju.
Bylo videt, jak se tam pohybuji nejake stiny. Na okamzik se zjevil obrovsky neobratny stroj na pasech.
„A tamhle je mesto,“ rekl Rju.
Od zakladny k mestu to bylo neco pres kilometr. Z pahorku vypadaly budovy jako sedive prizemni cihly. Sestnact sedivych plochych kvadru vycnivajicich ze zelene travy.
„Skutecne,“ rekl Fokin, „to je nevidane.“
Komov mlcky prikyvl. Toto mesto se v nejmensim nepodobalo ostatnim. Pred objevenim Leonidy se Hledaci — pracovnici komise pro zkoumani stop po jinych civilizacich ve vesmiru — setkali jenom se dvema mesty. Bylo to opustene mesto na Marsu a na Vladislave. Obe byla zcela zjevne dilem jednoho stavitele: valcove, mnoho pater pod zem vedouci budovy ze svitive kremicite organicke latky rozmistene v soustrednych kruzich. A tohle mesto na
