„Ty jsi vyborny reader,“ s uctou v hlase rekl Peters.
„Nesmysl!“ stroze odpovedel Severson. „Triadvacet kilometru. Ty bys taky tu myslenku dokazal zachytit, ale tys spal. Ja trpim nespavosti na tomhle ostrove vecne mlhy.“
Kdyz dosli na okraj mestecka, dohnal je treti reader. Byl to mlady clovek, na prvni pohled imponujici, s pestenou sebejistou tvari. Malebne se zahalil do modni zlate togy. Doprovazel ho Peta Bystrov.
Zatimco si readri mlcky vymenovali pozdravy, Peta Bystrov na ne kradmo pohledl, prejel si rukou po krku a jenom rty rekl:
„Je to se mnou spatne!“
Kocin rozhodil rukama.
Kocin s Bystrovem zpomalili a nasledovali je nekolik kroku pozadu. Najednou Severson vykrikl nakraplou fistuli:
„Racte laskave mluvit nahlas, McConti! Racte mluvit slovy v pritomnosti mladych lidi — nereadru!“
„Seversone, dedo!“ rekl Peters a karave na neho pohledl.
McConti elegantnim pohybem mavl cipem togy a pohrdave rekl:
„Klidne to mohu opakovat i slovy. Nemam co skryvat. Nemohu nic zachytit v tech nesmyslnych komorach. Tam ani neni co zachytit. Ujistuji vas, ze tam ani neni co zachytit.“
„To se vas netyka, mladiku!“ pronikave vykrikl Severson. „Jsem z vas nejstarsi, presto tady sedim a budu sedet tak dlouho, dokud to vedci budou potrebovat. Jestli od nas vedci jednou chteji, abychom tu sedeli, pak k tomu maji duvod. (,Seversone, dedo!‘ rekl Peters.) Ano, je to samozrejme nudnejsi nez sedet na krizovatkach zahaleny do nepristojneho zlateho habitu a poslouchat cizi myslenky! A pak ohromovat devcata! Nehadejte se se mnou, McConti, vy to delate!“
McConti povadl a chvili sli vsichni mlcky. Pak Peters rekl:
„McConti ma bohuzel pravdu. Nemyslim v tom, ze nasloucha cizim myslenkam, samozrejme… Ja v te komore taky nedokazu nic zachytit. A ty taky ne, dedo Seversone. Mam obavy, ze pokus nedopadne dobre.“
Severson neco nesrozumitelneho zabrucel.
…Tezka deska z titanu pokryta z obou stran vrstvou mezohmoty pomalu sjizdela dolu a Peters zustal sam. Usedl do kresla pred prazdnym stolkem a pripravoval se na deset hodin nepretrzite nudy. Podle podminek celeho experimentu se nedoporucovalo ani cist, ani psat. Bylo zapotrebi jenom sedet a „poslouchat“ ticho. Ticho to bylo naproste. Mezohmota nepropustila zvenku ani jedinou myslenku a tady v te komore Peters prvne v zivote pocitoval zvlastni neprijemny pocit hluchoty. Zrejme ani konstrukter techto komor nemel potuchy, jak vhodne bylo pro tento pokus takove ticho. „Ohluchly“ reader chte nechte naslouchal a snazil se zachytit aspon naznak signalu. Navic konstrukteri nevedeli, jake utrpeni znamena pro readry, kteri byli zvykli neustalemu hluku lidskych myslenek, odsedet v hluche komore deset hodin. Peters pojmenoval tuto komoru mucirnou, mnozi readri se toho chytli a pojmenovani prevzali.
‚Odsedel jsem si tu uz sto deset hodin,‘ uvazoval Peters. ‚S dnesnim dnem to bude uz sto dvacet. A nic. Ani stopa po neblaze proslulem „spojovem poli“, na ktere tak mysli chudaci nasi fyzici. Presto ale — vic nez sto hodin, to je uz jaksepatri hodne. Na co jenom spolehaji? Sto readru, kazdy si tu odsedel priblizne sto hodin, to je deset tisic hodin. Deset tisic hodin bez jakehokoli uzitku. Chudaci, chudaci fyzici! A chudaci, chudaci readri! A chudaci moji bobri! Pet Belentin je smrkac, chlapecek, zoolog uplne na nic… V kostech citim, ze prijde s krmenim pozde. S dekadou se zcela jiste opozdi. Musim mu dnes vecer poslat jeste jeden radiogram. Je ale palicaty jako osel, nechce ani slyset o yukonske specifice… Winter je taky smrkac, mamlas!‘ Peters zacal mit vztek. ‚A Yudgin je palicaty, hloupy zelenac… Bobry musi mit clovek rad. Mit je rad nezne. Celym svym srdcem. Aby sami vylezali k cloveku na breh a strkali mu tlamicky do dlani. Maji takove krasne legracni tlamicky… Ale tihleti… chovatele kozisinove zvere nosi v hlave jenom jedine… Chov kozisinove zvere! Jak z jednoho bobra stahnout dve kuze. A jeste mu nechat narust treti! Ach, Harry! nejsi tu se mnou… Harry, muj chlapce, jak je mi bez tebe tezko, kdybys to jen tusil!
Jako dnes si to pamatuji, prisel ke mne… Kdy to jen bylo? V lednu… bylo to v unoru… ve sto devatenactem. Prisel a oznamil mi, ze odchazi jako dobrovolnik na Venusi. Rekl k tomu: — Nezlob se, tato, ale nase misto je ted tam. — Pak dvakrat priletel — ve sto jednadvacatem a ve sto petadvacatem. Stari bobri si ho pamatovali, on si zase pamatoval do jednoho je. Vsechno mi rekl, ze prijel, protoze se mu styska, ale ja jsem vedel, ze se prijizdi lecit. Ach, Harry, Harry, mohli bychom ted vzit vsechny nase dobre bobry a vybudovat skvelou farmu na Venusi! Ted uz je to mozne. Ted uz se tam prevazi spousta ruznych zvirat… Ty ses toho nedozil, chlapce.‘
Peters vytahl kapesnik, promnul si oci, vstal a zacal chodit po komore. ‚Zatracena hloupa klec…! Jestlipak nas tu budou jeste drzet dlouho?‘ Uvedomil si, ze se ted takhle zmita ve sve komore cela stovka readru. Stary krikloun Severson, ktery chce byt soucasne jedovaty jako zluc, ale soucasne i hodny. A jesitny McConti. Kde se berou takovi lide, jako je McConti? Zrejme se mohou vyskytnout jenom mezi readry. Protoze tahleta vlastnost, at si tomu rika kdo chce jak chce, je zrudnost. Nastesti takovi, jako je McConti, jsou vyjimkou i mezi readry. Mezi profesionalnimi readry takovi vubec nejsou. Treba takovy Jura Rusakov, reader pro Dalkove spojeni. Ve stanicich Dalkoveho spojeni je mnoho profesionalnich readru, ale rika se, ze Jura Rusakov je z nich nejlepsi. Rika se, dokonce, ze je to nejlepsi reader na svete. Dokaze zachytit i smer. To dokaze jen malokdo a malokdy. Je readrem od nejutlejsiho detstvi a od nejutlejsiho detstvi o tom vi. Presto je to vesely a hodny chlapec. Dobre ho vychovali, nedelali z neho uz od detstvi genia a vyjimecneho cloveka. Nejvetsim nestestim pro dite jsou nadmiru zamilovani rodice. Jeho vsak vychovavala skola, je to nesmirne hodny chlapec. Rika se o nem, ze plakal, kdyz prijimal posledni signaly z Lovce. Na Lovci zustal po katastrofe jenom jediny zivy clovek — mlady praktikant Valter Saronan. Velice nadany mladik, bylo to jasne. Mel zeleznou vuli. Byl zranen, umiral a rozhodl se hledat pricinu katastrofy… a nasel ji!
Peters zpozornel. Pripadalo mu, ze slysi nejaky vedlejsi zvuk, jako kdyby nejaky neslysitelny stin mu prejel vedomim. Ne. Byla to jenom ozvena od zdi. Zajimave je, jak by asi prece jenom ocekavane TO vypadalo, kdyby existovalo? Georgi tvrdi, ze teoreticky by se melo vnimat jako sum. Nedokaze ale prirozene vysvetlit, co to ten sum je, a kdyz se o to pokusi, okamzite sklouzne do matematiky nebo uvadi nepresvedcive analogie s radiem. Fyzici teoreticky vedi, co to je sum, ale nemaji o nem zadnou smyslovou predstavu, readri nemaji prupravu teoretickou, slysi ten sum treba dvacetkrat denne a ani je to nenapadne. Jaka skoda, ze neexistuje ani jediny reader, ktery by byl fyzikem! Snad tim prvnim bude Jura Rusakov. On a nebo snad nekdo jeste z mladych na stanicich Dalkovych spoju… Je dobre, ze instinktivne odlisujeme sve myslenky od cizich a jenom nahodou muzeme brat ozvenu za vedlejsi signal…‘
Peters si sedl a natahl nohy. To si tedy fyzici vymysleli zabavu: lovit duchy z jineho sveta. Pohledl na hodinky. Uplynulo teprve tricet minut. Co se da delat, kdyz musime lovit duchy, tak budeme lovit duchy. Budeme poslouchat.
Presne v sedmnact nula nula Peters pristoupil ke dverim. Tezka deska z titanove oceli se zvedla a do Petersova vedomi se prodral vichr bourlivych cizich myslenek. Jako vzdycky uvidel napjate, vyckavave tvare fyziku, jako vzdycky zavrtel zaporne hlavou. Bylo mu nevyslovne lito techto mladych sikovnych lidi, jak to bude zajimave, kdyz se rovnou na prahu usmeje a rekne: ‚Spojove pole existuje, zachytil jsem je.‘ Co se da ale delat, jestli ‚spojove pole‘ bud neexistuje, nebo jestli je nad lidske sily readru zachytit je.
„Nic,“ rekl nahlas a vykrocil na chodbu.
„To me mrzi,“ rekl jeden z fyziku rozladene. Vzdycky rikal totez — to me mrzi.
Peters k nemu pristoupil a polozil mu ruku na rameno.
„Poslys,“ rekl mu, „neni toho uz dost? Treba jste udelali nejakou chybu.“
Fyzik se strojene usmal.
„Ale co vas vede, soudruhu Petersi!“ rekl. „Pokusy teprve zacinaji. Na zacatku jsme ani nic jineho necekali… Zesilime aktivizaci… ano, aktivizaci… Jenom kdybyste souhlasili a pockali…“
„Musime shromazdit rozsahly statisticky material,“ rekl jiny fyzik. „Jenom pak muzeme udelat nejake zavery… Moc na vas spolehame, soudruhu Petersi, na vas osobne a na vase pratele…“
„Ano,“ rekl Peters, „samozrejme.“
Dobre vedel, ze na nic jineho nespolehaji. Jenom na zazrak. Ale co kdyz… Vsechno se muze stat.
O POUTNICICH A CESTOVATELICH
