nejakych treba nesmirne vzdalenych oblastech od mista pokusu. V tom prave spocivala podstata D-deritrinitace a k necemu podobnemu doslo sveho casu se znamym Tajmyrem. Avsak z kvantitativniho hlediska ubytek energie prevysil vypoctenou mez. Cast energie ‚zmizela‘ neznamo kam. Pro vysvetleni vznikleho rozporu se zakony uchovani energie byly uvedeny dve varianty. Jednou z nich byla hypoteza o tom, ze energie se vytvorila v dosud nezname forme, napriklad v podobe pole, ktere veda doposud nezna a pro jehoz zachyceni a propocteni zatim neexistovaly pristroje. Jako druha varianta poslouzila Teorie vzajemneho pronikani prostoru.
Tato teorie byla vypracovana dlouho pred timto pokusem. Predstavovala svet v podobe nekonecneho souhrnu vzajemne se pronikajicich prostoru s naprosto rozdilnymi fyzikalnimi vlastnostmi. Prave tyto rozdilne vlastnosti umoznovaly prostorum fyzicky existovat, aniz mel jeden na druhy nejakym viditelnym zpusobem vliv. Strucne receno byla to abstraktni teorie a stejne nevedla ke konkretnim vzorcum, jez by bylo mozno proverit experimentem. Avsak z teorie vyplyvalo, ze ruzne formy hmoty maji rozdilnou schopnost pronikat z jednoho prostoru do druheho. Bylo rovnez dokazano, ze pronikani nastava tim snaze, cim vetsi je koncentrace energie. Koncentrace energie elektromagnetickeho pole pri pokusu s kosmolety byla obrovska. Prave to umoznovalo predpokladat, ze unik energie se vysvetluje prechodem energie z naseho prostoru do nejakeho prostoru sousedniho. Faktu bylo malo, avsak myslenka to byla natolik lakava, ze v ustavu nalezla okamzite sve zastance.
Experimentalne potvrdit teorii vzajemneho pronikani prostoru si dali za ukol spolupracovnici oddeleni fyziky neznamych prostoru. Okamzite odmitli prilis slozite, nebezpecne a ne prave presne pokusy spojene s pohlcovanim a vylucovanim velkych energii. Navic pri takovych pokusech zustavala otevrena otazka o neznamych polich. Vyzkumy prostoroveho pronikani se mely vest prave s temi nejruznorodejsimi poli: gravitacnim, elektromagnetickym, jadernym. Avsak hlavni prednosti a nejvetsi nadeji byla skvela myslenka jednoho z vedcu, ktery postrehl zajimavou podobu mezi psychodynamickym polem lidskeho mozku a hypotetickym „spojovym polem“; jeho matematicky popis byl urcen teorii vzajemne se pronikajicich prostoru uz v dobach, kdy vedci v oboru psychodynamiky nemeli jeste k dispozici matematicky pristroj. Hypoteticke „spojove pole“ bylo polem, ktere melo v souladu s teorii maximalni schopnost pronikat z urceneho prostoru do prostoru sousedniho. Dostatecne presne umele pristroje prijimace psychodynamickeho pole (a tim tedy i „spojove pole“) neexistovaly, a tak se vyuzivalo readru.
Na Planete bylo deset miliard lidi a jenom sto dvacet dva registrovani readri. Readri „cetli“ myslenky. Zahada teto vyjimecne vlastnosti nemela zrejme sance na vysvetleni. Bylo jenom jasne, ze readri jsou obdivuhodne citlivi na psychodynamicke vyzarovani lidskeho mozku a ze tato citlivost je vrozena. Nekteri readri byli velice silni: vnimali a dokazali rozsifrovat myslenku cloveka vzdaleneho tisice kilometru. Nekteri vnimali psychodynamicke signaly jenom na nekolik kroku. Parapsychologove vedli spory, jestli jsou readri prvni vlastovkou vestici evolucne noveho cloveka nebo jestli je to proste atavismus, zbytek tajuplneho sesteho smyslu, ktery kdysi nasim predkum pomahal orientovat se v puvodnich pralesich. Nejvykonnejsi readri pracovali na stanicich pro dalkove spojeni, zdvojovali bezne radiove spojeni se vzdalenymi expedicemi. Mnoho readru pracovalo jako lekari. A mnoho z nich pracovalo v oblastech, ktere nebyly nijak spojeny se ctenim myslenek.
Jednoduse receno pracovnici ustavu pro vesmirnou fyziku se spolehali na to, ze readri dokazi aspon jednoduse „zaslechnout spojove pole“. Bylo by to skvelym potvrzenim teorie vzajemneho pronikani prostoru. Na pozvani vyzkumneho ustavu se sjeli do Kotlinu nejlepsi readri Planety. Hlavni myslenka pokusu byla jednoducha. Jestlize „spojove pole“ mezi sousednimi prostory existuje, pak musi byt podle teorie velice podobne psychodynamickemu poli lidskeho mozku, a musi ho tedy vnimat readri. Kdyz je reader izolovan ve specialni komore chranene pred vnejsim svetem (tedy i pred lidskymi myslenkami) silnou vrstvou mezohmoty, pak v teto komore zustane jen gravitacni pole Zeme, ktere je lhostejne k psychodynamickemu poli a predpokladanemu „spojovemu poli“, prichazejicimu ze sousednich prostoru. Je samozrejme, ze takova situace pokusu mela daleko k idealnim podminkam. Rozhodujici mohl byt pouze kladny vysledek. Zaporny vysledek nerikal nic — ani neodmital, ani nepotvrzoval teorii. Zatim to vsak byla jedina moznost. Readri byli aktivizovani neutronovymi paprsky, ktere zvysovaly citlivost mozku, pak je zavreli do komor a nechali naslouchat.
Peters s Kocinem sli pomalu hlavni ulici akademickeho mestecka. Bylo mlhave rano, trochu sychravo, slunce jeste nevyslo, ale pred nimi nekde nesmirne daleko v obrovske vysce ruzove svitily mrizovite veze energetickych prijimacu. Peters vykracoval s rukama zalozenyma za zady a pod nos si broukal pisnicku o tom, jak „Johny comming down to Chailon poor old men“. Kocin sel sebejiste vedle neho a snazil se na nic nemyslet. U jednoho z domku si Peters najednou prestal zpivat a zastavil se.
„Musime pockat,“ rekl.
„Proc?“ informoval se Kocin.
„Severson mi rikal, abych na nej pockal.“ Peters kyvl smerem k domku. „Uz si obleka kabat.“
‚Dvakrat patnact devatenact,‘ rekl si pro sebe Kocin. ‚Dva readri — to je jako dvakrat vic… pet na kdovi kolikatou, nebo neco takoveho.‘
„Skutecne je Severson sam? Nikdo ho nedoprovazi?“
„Dvakrat patnact je tricet,“ zavrcel Peters. „To tedy nechapu, proc jste Seversonovi nedali pruvodce.“
Ve dverich domku se objevil Severson.
„Nenadavejte, mladiku,“ rekl prisne Kocinovi. „My jsme ve vasich letech byvali zdvorilejsi…“
„No tak, Seversone, dedo,“ rekl Peters. „Sam dobre vis, ze si nic takoveho nemyslis… Diky, spal jsem dobre. Vis, ze se mi zdalo o bobrech? Jako kdyby se vratil muj Harry z Venuse…“
Severson sestoupil na chodnik a vzal Peterse pod pazi.
„Tak jdeme,“ rekl. „Bobri… Ja si sam pripadam v posledni dobe taky jako bobr. Tobe se nejvys zdaji sny, ale mne… uz jsem ti vypravel, ze se mi narodila vnucka, Petersi? Vypravel… a ja ji nedokazu uvidet ani ve snu, protoze jsem ji jeste ani jednou nevidel ve skutecnosti… Strasne se stydim, Petersi. Na stara kolena se zabyvat takovymi nesmysly! Ty vis, ze je to nesmysl, nic mi nerikej…“
Kocin se vlekl za dvojici dustojnych readru a opakoval si pro sebe: ‚Integral nuly je nekonecno, „e“ ve stupni minus X2, odmocnina z pi pul… kruznici nazyvame geometricke misto bodu stejne vzdalenych…‘
Stary Severson brucel:
„Ja jsem lekar, v me vesnicce znam vsechny od sedmeho kolena dopredu i dozadu, vsichni znaji mne. Cely zivot nasloucham lidskym myslenkam… Cely zivot jsem den co den prichazel nekomu na pomoc, protoze jsem slysel jeho myslenky… Ted se stydim a nemohu dychat, stydim se a nemohu dychat, kdyz jsem naprosto sam v tech hloupych kasematech a posloucham — co to posloucham? — septani prizraku! Septani vymyslenych duchu, kterym daly zivot neci blouznive predstavy. Neodporuj mi, Petersi, jsem dvakrat starsi nez ty!“
Nepsany kodex readru mu zakazoval mluvit pouze v myslenkach, kdyz byl pritomen nekdo treti. Tim tretim nereadrem byl Kocin, ktery si v duchu neustale opakoval: ‚Matematicka nadeje celkoveho vysledku nahodnych velicin se rovna souctu jejich matematickych nadeji… Kdybych tak mohl tomu cloveku neco povedet… Tak tedy souctu jejich matematickych nadeji…‘
„Vytrhli nas od bezne prace…“ pokracoval ve stiznostech Severson. „Zahnali nas do takove sedive mlhy… Nesnaz se odporovat, Petersi, povidam, ze zahnali! Me taky zahnali! Nemohl jsem odmitnout, kdyz me o to zadali, ale nic mi nebrani v tom, abych takovou prosbu nebral jako nasili spachane na osobnosti… Ticho, Petersi, jsem starsi nez ty! Jeste nikdy v zivote jsem nemel duvod litovat, ze jsem reader… Tys toho nekdy litoval? No, to je tvoje vec. Samozrejme, bobri readra nepotrebuji… Ale lide, nemocni a stradajici lide, ti ho potrebuji…“
„Pockej, dedo,“ rekl Peters. „Jak vidis, i zdravi potrebuji readry… Zdravi, ale stradajici…“
„Kde tu vidis nejakeho zdraveho?“ vykrikl Severson. „To myslis tyhle fyziky — alchymisty? Co myslis, proc jsem jeste odtud neodjel? Nemuzu je prece otravit, sakra! Kdepak, mladiku,“ zastavil se najednou a obratil se na Kocina, „takovych, jako jsem ja, je jenom par! Takovych starych a zkusenych readru. Nemusite si porad breptat to sve blaboleni, ja moc dobre slysim, kam me posilate! Petersi, nezastavej se ho, mlicnaka, moc dobre vim, co rikam. Jsem starsi nez vy, i kdyz se ten vas vek znasobi!“
‚Sedesat dva krat dvacet jedna,‘ usilovne premyslel Kocin, cely cerveny a zpoceny vzteky. ‚To mame… To mame… Sestkrat dva… To tedy lzes, dedecku, tolik ti byt nemuze… A vubec… Na pulnocnim nebi andel se vznasi… Kdo to napsal? Lermontov…‘
Nad mestem se rozlehl ochraptely hlas z reproduktoru: „Soudruzi, pozor! Vysilame upozorneni mistni mikrobiologicke stanice. Od deviti triceti do deseti peti bude nad vychodnim cipem ostrova Kotlin stredne silne prset. Zapadni hranice deste — kraj parku.“
„Jsi predvidavy, Seversone,“ rekl Peters, „vzal sis kabat.“
„Vubec nejsem predvidavy,“ zavrcel Severson. „Jednoduse jsem si precetl hlaseni meteorologu uz v sest rano, kdyz se o pocasi jeste dohadovali…“
‚Tak takhle je to!‘ nadsene si pomyslel Kocin.
