si sedl uz nekdo jiny.
„Sektor 18 796 naplnen,“ rekl hlas plny sily.
Kasparo zustal chvili stat, pak pomalu prosel kolem Zvanceva. Zvancev mu vykrocil naproti a najednou uvidel jeho tvar. Zastavil se a nechal ho projit. Kasparo pristoupil k malemu pultu stojicimu opodal, malatne klesl do kresla a zustal tak chvili sedet. Pak sebou trhl, cely se naklonil kupredu a tvar prilozil k pruhledu velkeho periskopu vedouciho do podlahy.
Zvancev stal stranou u dlouheho stolu a nemohl se odtrhnout od unavenych nahrbenych zad. Stale jeste videl Kasparovu tvar ve chvejicim se svetle svicek. Uvedomil si, ze Kasparo uz neni mlady, nejvyse tak o pet sedm let mladsi nez Okada. Pomyslel si: ‚Kolik let mu pridalo techto deset dni a noci. To vsechno se brzy a rychle ukaze.‘
Nahle Kaspara uvidel znovu. Pristoupily k nemu dve postavy. Jedna z nich mela misto plaste s kapuci matne se lesknouci kulatou, pruhlednou prilbu.
„Nestihneme to,“ rekl tise clovek v prilbe.
Mluvil za Kasparovymi zady.
„Kolik jeste,“ zeptal se Kasparo, aniz se ohledl.
„Klinicka smrt prijde za dve hodiny. Je to s presnosti plus minus dvacet minut.“
Kasparo se otocil.
„Vypada to dobre… podivejte se.“ Zapichl prst do pruhledu periskopu.
Clovek v prilbe zavrtel hlavou.
„Paralyza nervu,“ rekl ten druhy potichu. Ohledl se, prejel vypoulenyma ocima po Zvancevovi, pak se sklonil ke Kasparovi a neco mu rekl do ucha.
Pak Zvancev toho cloveka poznal. Byl to profesor Ivan Krasnov.
„Dobre,“ rekl Kasparo. „Udelame to tak.“
Pote se ti dva otocili a rychle odesli do tmy.
Zvancev nahmatal zidli, usedl a zavrel oci. ‚To je konec,‘ pomyslel si, ‚nestihnou to a on zemre.‘
„Sektor 19 002 naplnen,“ opakoval hlas. „Sektor 19 003 naplnen… sektor 19 004…“
Zvancev nevedel nic o kodovani nervovych spoju a predstavoval si, ze Okada lezi na podivnem stole pod bilym studenym svetlem, tenka jehla mu pomalu prejizdi po zavitech jeho obnazeneho mozku a na dlouhou pasku se ukladaji signaly impulsu. Zvancev velmi dobre vedel, ze ve skutecnosti se to deje docela jinak, avsak predstavivost mu malovala prave takovy obraz: trpytici se jehla prejizdi po mozku a na nekonecny pas se v podobe tajuplnych znaku zaznamenava pamet, zvyky, asociace, zkusenosti… a odnekud sem prichazi smrt, rozrusuje jednu bunku za druhou, jeden spoj za druhym. Je treba ji predehnat.
Zvancev nevedel skoro nic o kodovani nervovych spoju. Vedel vsak, ze dosud nejsou znamy hranice mozkovych useku ovladajicich jednotlive procesy. Vedel, ze Velke kodovani je mozne jenom za podminek naproste izolace a pri dokonalem zaznamenavani vsech nepravidelnych poli. Proto ty svicky a pochodne, proto velbloudi na silnici, opustene vesnice a tmava okna zarizeni pro mikropocasi, proto se nepohybuji plynouci cesty… Zvancev vedel, ze dosud nebyl nalezen zpusob pro kontrolu kodovani, ktery by nenarusoval kod. Ze Kasparo pracuje zpola naslepo a koduje jako prvni mozna i to, co neni treba kodovat. Vedel, ze Velke kodovani znamena cestu k nesmrtelnosti lidske osobnosti, protoze clovek, to nejsou ruce a nohy. Clovek, to je jeho pamet, zvyklosti, asociace, mozek. MOZEK.
„Sektor 19 216 naplnen…“
Zvancev otevrel oci, vstal, pristoupil ke Kasparovi. Ten sedel a hledel pred sebe.
„Profesore Kasparo,“ rekl Zvancev, „jsem oceanolog Zvancev. Musim si promluvit s akademikem Okadou.“
Kasparo zvedl hlavu a dlouho se dival na Zvanceva. Mel kalne, napul zavrene oci.
„Vylouceno,“ rekl.
Chvili se na sebe mlcky divali.
„Akademik Okada cekal na tuto informaci cely svuj zivot,“ rekl Zvancev tise.
Kasparo mu neodpovedel, uhnul ocima a znovu soustredene hledel pred sebe. Zvancev se ohledl. Byla tma. Svetla svicek. Bile stribrite plaste s kapucemi.
„Sektor 19 292 naplnen,“ rekl hlas.
Kasparo vstal a rekl:
„Konec.“
A Zvancev uvidel male cervene svetelko, blikajici na pulte hned vedle periskopu. ‚Sviti,‘ pomyslel si. ‚To znamena konec.‘
„Sektor 19 294 naplnen…“
Ze tmy vybehla drobna divka s vlajicim plastem. Vrhla se primo ke Kasparovi, Zvanceva prudce odstrcila.
„Valeriji Konstantinovici,“ rekla zoufale, „zbyva uz jenom jediny volny sektor…“
„Uz ho nebudeme potrebovat,“ rekl Kasparo. Vstal a obratil se na Zvanceva. „Kdo jste?“ zeptal se unavene.
„Jsem Zvancev, oceanolog,“ rekl Zvancev tise. „Chtel bych mluvit s akademikem Okadou.“
„To nepujde,“ promluvil Kasparo. „Akademik Okada zemrel.“
Naklonil se pres pult a postupne zapojil ctyri nozove spinace. Pod stropem ohromneho salu se rozzarilo oslepujici svetlo.
Kdyz Zvancev sestoupil do vestibulu, bylo uz docela jasno. Do ohromnych oken se vlevalo nasedle mlhave rano, on ale citil, ze kazdou chvili prorazi slunce a bude jasny den. Ve vestibulu nikdo nebyl. Na pohovce se povalovala pomackana pokryvka. Na stole mezi hrnci a taliri s jidlem dohorivalo nekolik svicek. Zvancev se ohledl na schodiste. Nahore hucely hlasy. Tam nekde byl Michajlov, ktery slibil, ze Zvanceva doprovodi.
Zvancev pristoupil k pohovce a usedl. Po schodisti sestupovali tri mladi lide. Jeden z nich pristoupil ke stolu a zacal hladove hltat jidlo rovnou rukama. Zvedal talire, upustil lahev s limonadou, zvedl ji a zacal pit rovnou z ni. Ten druhy spal za chuze, oci mel jen mirne pootevrene. Treti ho pridrzoval za rameno a vzrusene rikal:
„Kasparo to rikal Krasnovovi: Jenom tohle ale rekl. A pak se deda svalil rovnou na pult. Vzali jsme ho a odnesli spolecne do pracovny, kde spi Serjozka Kruglov. Tak jsme je tam polozili vedle sebe.“
„Ani se mi tomu nechce verit,“ nechapave rekl ten prvni mezi prezvykovanim. „Skutecne jsme toho stihli udelat tolik?“
„Kolikrat ti to mam sakra opakovat?! Osmadevadesat procent. A nejake desetitisiciny k tomu, to uz jsem si nezapamatoval.“
„Skutecne osmadevadesat?“
„Tobe to, clovece, vubec nezapaluje a nejsi schopen vnimat, co ti povidam.“
„Ja te vnimam, ale neverim tomu.“ Ten, co jedl, se najednou posadil, pritahl k sobe konzervy. „Vazne tomu nechci verit. Pripadalo mi, ze to jde uplne spatne…“
„Hos-s-s-i,“ zabrumlal ze spani ospalec, „tak jdem, ne? Uz nemuzu…“
Vsichni tri zacali najednou pobihat sem tam, az odesli. Po schodisti sestupovali stale novi a novi lide. Byli ospali, sotva hybali nohama. Vzruseni, s opuchlyma ocima, s hlasy, ktere ochraptely od dlouheho mlceni.
‚Pohrbu se to nepodoba,‘ pomyslel si Zvancev. Vedel, ze Okada zemrel, ale neveril tomu. Pripadalo mu, ze akademik proste usnul a ze jenom nikdo zatim nevi, jak ho probudit. To nevadi, prijdou na to. ‚Osmadevadesat procent,‘ uvazoval. ‚To neni spatne.‘ Pripadalo mu zvlastni, ze necitil smutek nad tou ztratou. To nebyl smutek. Vsechno, co prozival, se podobalo necemu na zpusob nespokojenosti, premyslel o tom, ze bude muset asi jeste dlouho cekat, nez se Okada vrati. Jako to bylo driv, kdyz Okada na dlouhou dobu odjizdel na kontinent.
Michajlov se dotkl jeho ramene. Nemel uz na sobe kabat ani plast.
„Pujdeme, oceanologu Zvanceve.“
Zvancev vstal a sel za nim ke dverim. Tezka kridla se rozjela sama od sebe naprosto nehlucne, zlehka.
Slunce jeste nevyslo, ale bylo uz svetlo a sedive modrou oblohou uz rychle plula oblaka. Zvancev uvidel ploche bezove stavby a ulice mezi nimi cele zasypane cervenym spadanym listim. Lide vychazeli z ustavu a ve skupinach po dvou trech se rozplyvali v ulicich.
Nekdo zavolal:
„Kolegove z Kostromi odpocivaji v budove cislo sest, prvni a druhe patro.“
Po delce ulice se v ridkem retezci objevily kyberneticke uklizeci stroje. Za nimi zustaval suchy pruh sediveho
